těšíš se?

 za 14 dní budu stát na letišti, v řadě u gatu a cpát se do letadla. Do letadla, který mě odnese na druhej konec světa na 6 tejdnů.

Jedu se tam schovat? Asi jo.
Jedu tam pracovat? Rozhodně.
Jedu si tam odpočinout? Ano.
Jedu tam, abych mohla hodit všechno tady aspoň na chvíli za hlavu? Ano.
Představuju si, že až se vrátim, bude všechno jinak? Bohužel ano, ale vim, že ne.

Nicméně, 6 tejdnů není bůhví jaká dlouhá doba. Je to měsíc a půl. To jsou dva výplatní termíny. Jedna menstruace. 4 velký nákupy. Troje stříhání nehtů na nohou (jo, moc mi nerostou).
Neni to dlouhá doba, ale slibuju si od ní spoustu věcí. A to je asi hodně špatně. Blbý je, že mam velký očekávání už tak strašně dlouho. Takže uvědomit si to teď, 14 dní před odletem, že je to krátká doba, mi už nepomůže.

Všichni se ptaj, jestli se těšim. Ty vole, odjedu z tady těch sraček. Teď mi příjde, víc než dřív, že vláda fakt nemá smysl. Nesmyslný zákazy. Očkování nula. Deprese všude. A hlavně, Rezignace je všude, ta je mnohem horší. Takže jo, těšim, ale za 6 tejdnů se do toho zase vrátim. A tady nebude nic jinak. A já budu chtít utýct na furt.

Blbý je, že se mě teď nikdo neptá, jak se mám. Všichni jen, jak se těšim.

Takže se mam takhle: jsem nervózní. Hodně. Nikdy jsem nejela na tak dlouho mimo. Jo, jsem z toho nervózni. 
Pak jsem taky smutná, protože se nic za tu dobu nezmění. Já si 6 tejdnů užiju skvělýho života, života jako dřív a pak se vrátim sem a to mě sestřelí. A je mi to líto.
A pak, zase nervózni, co když se tu za těch 6 tejdnů něco strašně posere a já tu nebudu? Co když mi někdo blízký onemocní? Co pak? A já budu na druhym konci světa, postovat fotky pláže a oceánu? Zas na druhou stranu, kdo je tady na mě závislej? Nikdo. 
A pak jsem asi i trochu vyděšená, ale to mě vždycky přejde, protože tam budu s Térou. To si vždycky uvědomim a těšim se zas o hodně, hodně, hodně víc.

A jsem šťastná a pyšná sama na sebe, že jsem dokázala na tu nabídku kejvnout a koupit si letenku a všechno. A v práci si to tak zařídit. A vůbec, že do tohodle kanárskýho dobrodružství jdu.

A těším se. Těším se hodně.

Ale prosím, ptejte se spíš, jak se mám. 

Milá Zůzo.

Milá Zůzo,

až se jednou budeš ptát, jak ses kdy někdy měla, tak tvl, leden sis zatim posrala na plný čáře. Dneska je 11. a tys doma byla akorát na svejch 7 hodin v posteli a dvě hodiny bloumání po bytě. Vypila si 7 lahví vína, gratuluju, ano, cirhozu si si uhnala definitivně v tomdle období.

Teď sedíš na posteli a čekáš na další Rikoušův lifestream na isnstáči a přemejšlíš, kdy vyvážej sklo, abys to tam celý mohla vynýst. A taky čekáš, až se ti odemkne pračka, protože sis myslela, že čistý povlečení zachrání svět. Nezachránilo. 

A co se zatim tak posralo? Všechno. V práci si od hodně nechutně brzo ráno do takovýho večera, že skoro nestíháš zákaz vycházení (tč. ve 21.00). Co v práci děláš? Tvl nevim, přijde ti, že nic, ale nestíháš se jít ani vyčůrat, protože si tam, debilko, bereš telefon a i tam odpovídáš na teamsech. 

Mělas velkou fakturaci, 700 faktur, půlka vystavená ručně. To je super výkon, ale víš, nikdo ti nepoděkoval, takže ti přijde, žes nic neudělala. A víš, co je nejlepší? Že spoustu těch faktur teď rušíš, protože účetním nedošlo, že půlka fyziků jde na paušální daň a účto na 2021 nepotřebujou. Jo, tak skvělý kolegy máš, protože kdyby ti to třeba řekli, nemusela bys je v první řadě vystavovat, protože by ti to došlo, ne jako jim. No nic. 

Co dál? Vážně chceš vědět co dál? Zítra jedeš do Plzně a tam ti přijde 6 novejch nástupů, který musíš zaškolit na jedničku, protožes to sama chtěla. Jo, jsou to vytěžovači a protože jedeš na Kanáry, za cca 5 tejdnů, tak ti nesmí skončit. Takže motivačka, jak je Trivi nejlepší na světě, ty si boží a všechno je super. 

Jo, nakládáš si teď takový hezký věci, takový `hlavně to neposer` věci, gratuluju. 

A co dás si zvládla posrat? Zvládla ses několikrát hodně opít. Hodně opít ze dvou skleniček vína, moment Rikouš vysílá, aha, tak ne.. co je dneska za den? Jo, už ani nevíš, co je za den. Kurva. Teprv pondělí.

V neděli měl taťka narozeniny, zvládlas mu popřát, to je super. Taťka byl rád :)

No a to je asi celý podle tebe, cos zvládla. Momentálně se stydíš sama za sebe. 

Hele nevim, jestli to přejde. Nevim. Zkus míň pít. Nebo víc. Nebo prostě sekni s tou vyprcanou prací, která tě ničí. Protože jestli nespomalíš, tak tentokrát fakt umřeš. Vzpomínáš na listopad, jak si málem umřela na slepák? Jo? No. A ještě asi předtim rozvedeš Mirouše. A lady eL pošleš doprdele a ta ti to zavaří.

A víš jak, máš vlastní hlavu. Věř jí trochu. 

Jo a to čistý povlečení, to byl super nápad nakonec. Sice je to pocit asi jen na 20 minut, ale je boží.

Takže.

Chval se sama víc. Nejsi taková srágora.

Jo a taky, dneska, když ti Magdička napsala, že o tobě mluvili v Krvavý neděli, tak se ti málem zastavilo srdce, ale byla to Terezka, který si pomohla. A Terezka je skvělá! Díky Terezko :) 

kdy budu dost dospělá

 na to, abych si mohla vánoce udělat podle sebe a užít si je. Protože 30 není furt dost. 

Jo, opět jsem trávila Štědrej večer u našich. A to neni hezká věc, vůbec. Naši rodiče spolu nemluví už pěknou řádku let, ale pozor, rozvedený nejsou. Existujou ve 3+1 jako spolubydlící. Otec matku ignoruje a matka na otce pouští čistou nenávist a hází na něj špínu při každý možný příležitosti. A taťka to okázale ignoruje a to neslyší to a to jí sere uplně nejvíc. Ona se potřebuje hádat, potřebuje být potom ta chudinka, na kterou jsou všichni zlý. Jo, rodiná idylka k vánočnímu stromku, pokud se teda vytáhne ze sklepa. 

Což se letos nestalo. Asi sem za ten rok zapomněla, co to bylo loni za průser a slíbila sem, že letos budu 24. u rodičů. Bohužel, 21. jsem začla chrchlat a začla mi chřipečka, což jsem hned nahlásila. A začalo citový vydírání. Dvakrát denně jsem dávala update, jak mi je. Takže matka věděla, že je mi líp a líp a že to doopravdy vypadá, že přijedu. Nic méně, 23. odpoledne jsem volala, že přijedu. 24. jsem teda přijela. Po 5 minutách pobytu v tamnějším 3+1 na mě matka vybafla, že jsem si ani nevšimla, že neni stromeček. PROTOŽE JSEM DALA VĚDĚT POZDĚ, ŽE PŘIJEDU, TAK NENÍ. Takže bysme pro něj do toho sklepa došly? ne, to nemá cenu, měla jsem dát vědět dřív. 

ty vole, my ani neměli stromeček.

Celej večer byl o jejím výslechu, protože se se ségrama nebaví, tak vyslíchala mě. Perfektní. Kdo je Michal, co dělá, kde se poznali, kolik mu je, co dělá Tom, co dělá Helča, co dělaj děti.. Kurva, zeptej se jich. A do toho taťka a jeho samohonka, letos s příchutí pomela. Ne, cejtila sem akorát líh, ale brala jsem jí po deckách.

Vánoční pohoda? Ani piču. Přátelská sváteční fajn atmosféra? Už uplně velkou piču. 

Takže za rok mi bude 31 a já už kurva budu dost stará na to, abych slavila vánoce sama a užila si pohodu, ne furt odrážet matky útoky. Protože cokoliv bych jí řekla, toho se chytí, celý obrátí a najednou lžu a ona je zase ta chudinka, který všichni ubližujou. Bohužel. Been there, done that.. 

A tak jediný záchvěv štěstí, co letos přišel, byla zpráva, že jsem vůl <3

a taky ten oblek dinosaura!

Vánoce že jsou o rodiné pohodě a klidu? My ass klidu.

šála

 stala se věc, co se nikdy nestala. Právě jsem doháčkovala šálu. Poprvé v životě jsem něco dokončila. Něco, co jsem začala ručně vyrábět a dodělala jsem to a vypadá to nějak. To je velká věc. Šálu jsem začala už asi 6x naposled dole na Podolí a jako vždycky, nikdy jsem jí nedokončila. 

takže co s ní? Mám ji někomu dát? Komu? Nikdo neocení, jak velká to je věc. Spíš na tom najde milion chyb a o to já uplně nestojím. Nechám si jí. Budu jí nosit a vždycky, když jí budu mít na sobě, budu mít dobrej pocit ze sebe. Doufám aspoň. Doufám, že vždycky, když si jí budu oblíkat, budu si oblíkat 20 hodin svýho času. Mojeho času. Času, co jsem investovala do sebe. I když na začátku jsem to netušila, vůbec. Na začátku to byl jen boj dodělat další řadu a neposrat to jako vždycky. A pokaždý budu mít dobrej pocit. 

Že by mi ji někdo pochválil? To vůbec nehrozí, je to obyčejná, černá, háčkovaná šála. Nic zajímavýho na ní není, aspoň pro okolí. Pro mě speciální. Je totiž moje a stvořily ji tydle dvě ruce. Moje ruce. 

A tak si dám zase dárek k vánocům sama sobě.

splín

 je tu! Je tu podzimně-zimní-vánoční splín. Dneska jsme u ségry pekly cukorví a hele ho. Všechno dělám špatně. Já vim, že mi tadyty ruční práce fakt nejdou a že vykrájený cukroví nebude na plechu vyskládaný do perfektních řad, aby se ho tam vešlo co nejvíc. Já vim, že marmeládou bude napatlaný buď moc, nebo málo, nebo marmeláda bude uplně všude. Protože pokud mi nedáš přesný perfektní dávkovač, tak to nezvládnu hezky, funkčně ano, ale hezky ne. Nedokážu dělat perfektní kuličky, ale asi tak dvacetihrany. Nebo to budu jednu kuličku válet dvacet minut a rozhodně, nebudou všechny stejný. Sorry, neumim to. Stejně jako neumim hezky psát, jako každá holka. Sorry. Dokážu za to spoustu jiných věcí, ale ty nikoho zrovna teď nezajímaj. Teda oni je nezajímaj po celej rok, co si budem. 

A pak taky nejim spoustu věcí, protože mi prostě nechutnaj. Houby, třeba. Maj pro mě hnusnou chuť a jsou takový.. houbovitý. Takže je nejim. Stejně jako sushi. Nejim syrovou rybu, je syrová a nechutná mi ani vařená. Smrdí. Divně chutná. Nejim akovádo, protože je to předražená věc bez chuti.. Nebo s takovou divnou chutí, co mi nechutná. A tak si k obědu sushi nedám, nepůjdu na running sushi, i když tam přece nemaj jen rybový věci. A todle mě pokaždý hrozně srazí na zem, když dělám něco jinak, než ostatní a jim to vadí. Jo, vadí jim to, i když se snaží dát najevo, že ne. A tak nakonec obědvám v jiný místnosti na válu, kterej je celej od tý pochcaný mouky, protože cukorví. Cukroví, který mi nejde. A to jsou chvíle, kdy bych si dala jeden prášek na doboru náladu, ale ten neexistuje. 

A tak sedím a dělám takový hezký cvičení, kdy si řikám, že se mi všechno jen zdá, že si to dělám sama ve svý hlavě. Pak si vyjmenovávám věci, co mi narozdíl od všech těch rukodělnejch mrdek jdou. A většinou to pomůže. No a někdy ne, a tak se zvednu a jdu domů pod peřinu. A do lednice pro lahev vína. 

a todle píšu z ústecký nádražky, která se stala kavárnou. A já si nemůžu dát to jejich výborný kafe, protože bych už dneska neusnula a furt se mlela ve splínu a to nechci, protože zatim se stačí vždycky ráno pobudit a včerejšek je už pryč a dneska je to ok. A sedím tu sama a je mi posraná zima.

Protože teď to vypadá, že už mi bude vždycky jenom zima. 

moje ústí

 Změnila jsem práci, změnila jsem styl života a nechala se ještě víc potetovat. 

Práce je skvělá, sice kvůli ní nemam čas na osobní život, na cokoliv, ale je skvělá. Ani ne tak pozicí, náplní práce, ale kolegama. Mám skvělý kolegy, nejsme korporát, ale naštěstí taky nejsme `rodina`. Jsme středně velká firma a říkám Jsme. Ne Jsou. Jsme skvělý, ale nevidíme světlo na konci tunelu. Nevadí. Nebo vadí. Já nevim.

Změnila jsem život, mnohem víc ho trávim s Térou. A s Kikinem a Smrkovejckejma. Díky za ně. 

A nechala jsem se mnohem víc potetovat. Teď mě momentálně neuvěřitelně svědí moje ústí na noze. Labe, zdymadla, Střekov, mosty, továrna, Činoherák, Hraničář. Časem dodám Mumii, zatim se mi nedaří vymyslet miniatura. A Větruši s nákupníma vozíkama vystřelovanejma do vesmíru. A skálu. Nějak to vymyslím. Ale mam na noze svoje ústí. Krásný, shitty ústí. 

A teď se potřebuju vypsat z osobních věcí, kterýma procházim. Od března to byla nonstop depka, na výjimky, kdy jsem byla s Térou a ostatníma, ideálně v hospodě. Nebo mě vzali k Hořejším, což jsou nejúžasnější rodiče na světě. Nebo když mě vzali na Smrk. Jinak asi depka depka depka, žádný světlo na konci tunelu. A tak nějak jsem to celý prožívala s IT Kucí až mě jeden přesvědčil, o něčem, co není. A nikdy nebude. Protože rodina se nikdy neopouští, a to je ale dobře, jen já sem blbá a vybájila sem si to jinak. Ne, že bych chtěla opouštět rodinu atd, to v žádnym případě, jen sem nevěřila tak ve svědomí.

A tak zejtra zase jedu do Plsně, vezu jim tam dort, odškolím si svoje a budu se točit sama v kanceláři na židli a budu si řikat, že jsem blbá, že jsem v něco takovýho věřila. A ten dort je hlavně k jedněm narozeninám a oslavenec nepřijde. Protože je ode mě. Protože v kanceláři budu já. A protože by mu to asi nebylo přijemný. Už jsem vám řikala, že mam svělý kolegy? Možná jsem poslední dobou myslela jen jednoho, konkrétního. Je čas začít myslet zase na všechny ostatní. A ono to přejde, časem. Za pár lahví vína, pár slziček a dvě tři debilní tinder randíčka. 

A až mi bude nejvíc ouvej, kouknu se k sobě na nohu a vzpomenu si na všechno dobrý, co je s tím spojený. Na moje ústí, na moje místa. Který jsou naštěstí od Plsně strašně daleko.

jak na talíře

Pracuju na recepci, to už víte.

Dneska je to o lidech z různých částí světa, jmenovitě z Indie. Ty lidi tam jsou hrozný bedny na aj tý. Řikali. Budem jim to věřit. Většina našich hostů musí mít člověka, kterej se o něj stará. Jenže, toho maj jen v práci a ne doma.

Takže to vypadá takhle: Někdo vyzvedne, pojďme mu říkat třeba Rahul, a tady Rahula vezme za ruku, posadího do taxíku, skrz okýnko mu hodí mapu Prahy a rychle, hrozně rychle, uteče. Protože tady ten, pojďme mu říkat třeba Milan, má hotovo a když má štěstí, tak je pátek a Rahula nepotká až do pondělí. Možná ho nepotká dýl, protože Rahul už třeba nikdy nedojde do práce. No a tady Rahula vyhodí taxik u nás, před dveřma.

A sakra, dveře. Jak se asi otvíraj. Zkusim pomačkat všechny kliky. Nic. Sakra, řiká si Rahul, Rahule mysli, jsi přece ajťák, kterej jel až do Prahy, to dáš. Tak pomačká všechny možný zvonky, který u těch dveří jsou. Nic. Tak hele, něco stříbrnýho, hm, s dírou nahoře, hm, k čemu to asi slouží. Nevim, na to se zeptám hnedka jako další věc, jen co se dostanu dovnitř.
Jak se ale dostanu dovnitř? Jsem ajťák, vygooglim si jejich telefonní číslo a zavolám jim. Jo, to je nápad, Rahule, jsi borec.
A tak Rahul volá na recepci. S přízvukem, kterýmu absolutně nerozumíš, celou dobu přemejšlíš, jestli je to angličtina, ruština, mongolština, nevíš, tak začneš mluvit anglicky. Nic. Tak česky, nic. Tak se začneš rozhlížet a heleho, za oknem ztracenej Ind. Aha, odsud vítr vane. Takže mu jdeš otevřít.

Rahul celej rozzářenej si myslí, že jéééé tady se o mě hezky postaraj, stačí zavolat a je to.

No ne. Rahule, ne.


Příště zbytek.