jsme tu tejden.
A je jedno, jestli sedim v Praze v kanclu, nebo ve svý kopce tady, ohledně práce. Ale, už tu mam víc světla, protože přišla mother s uncle a opravili tu žárovky u mě v pokojíčku. Takže super. U toho jsem zjistila, že ve válendě, na který spim, je ve vnitř uklizená stará digestroř. Jo, mam pod hlavou digestoř. Cože je jedno, večer si lehnu, dám si špunty do uší a je mi jedno celej svět.
Poslední dva dny tu hodně fouká a včera bylo hnusně. Dneska jsem se vykopala, že si půjdu na pláž číst a před barákem jsem přehodnotila svý plány a akorát došla do krámu pro vodu, protože jsem šla jen v šatech a ne svetru.
A jsem fakt líná poslední dva dny. Trávim je více méně na židli u stolku a nebo v posteli. No a nebo na gauči u reality show. Včera jsme si daly trochu ginu a dneska jsem měla prvního lehkýho kanárskýho kocáka.
Taky jsem včera zjistila, že má matka kovid. Nic s tím odsud neudělám a hlavně, není jí tak špatně aby nebyla zlá a jedovatá stále, takže mi je to jedno. Co mi neni jedno, že nakazí tátu a udělá pro to všechno. Zlá zapšklá ba.. ne, takhle se o matkách nemluví, Zůzo, takže je nemocná a přeju si, aby jí co nejdříve bylo dobře. A to jí asi už je, protože už se stihla ptát, kolik jsem tu utratila peněz a jak tu hodlám žít. No, nějak to tu mami zvládnu, neboj se, nepřijde ti španělskej exekutor klepat na dveře.
V práci jsem se snažila vysvětlit, že tu nejsem na dovolený, ale normálně pracuju. Moje chyba, zbytečná snaha. Každej očividně, s lehčím intelektem, si myslí, že jsem tu na dovolený a snažim se vyhejbat práci. Tak jo, žijte si v tom a řikejte si o mě, co chcete. Stejně je to potápějící se loď. Už to neni světlo na konci tunelu s přijíždějícím rychlíkem, už je to hodně děravej titanik.
Přijde mi, že se tu živim akorát šunkou a chlebem. A asi mi to nevadí, nepřijela sem sem nějak závratně měnit svý jídelní návyky, mami.
Kanářani jsou milý. V krámě jsou jedině milý lidi. A na ulicích neni skoro nikdo. Na pláži si tě nikdo nevšímá, každýmu si ukradená, díky bohu.
Nejsou tu naháněči do restaurací. Paráda.
A rostou mi vlasy. Lezou mi do očí a když si je ostříhám, tak se obávám, že už to na zbytku hlavy je tak dlouhý, že budu na jardu jágra. Tak ještě 14 dní a už mi to bude držet za ušima, do tý doby holt palmička. No co, jsme v Las Palmas, tak mam na hlavě palmičku. Jo, je to trošku návrat do fokin dětství, ale co a v místnim větru.. Jo a vítr, lomcuje tu dveřma, i když jsou všechny okna zavřený. Jo a taky prádlo tu schne rychleji, než se pere.
Zvládla jsem si přivřít už i prsty do okna, ale vzhledem k tomu, že mi nezmodraly a jen se mi odřela kůže kolem jednoho nehtu, asi cajkový.
Třepí se mi tu hodně nehty. A přitom se do sebe snažim cpát vitamíny. Asi to přejde.
A zdaj se mi tu hrozný sny. Dneska se mi zdálo, že jsem v nějakejch šatnách a snažim se utýct před někym a o jednu lavičku jsem zakopla a bolelo to. Bolelo to doopravdy, protože sem kopla kolenem do zdi. Gratuluju Zůzo, jsi jednička v nevědomí sebedestrukci.
Zítra pojedem na pláž na jich ostrova, takže zejtra večer budu náčelník rudá tvář a v úterý už budu opálená! A o to jediný tu jde, že jo. To totiž na všech fotkách bude vidět :)
A to jsou dojmy z prvního týdne. Jsem zklamaná, čekala jsem něco víc? Proboha ne! Mám práci, která mě drží při zemi, takže vim, kolik práce mě čeká a tim pádem, žádný každodenní dobrodrůžo, nic takovýho. Pracuju tu, volný mam večery, neplánovala jsem si objevovat každej den něco super coo nebo cokoliv. Ne.
Takže zatím jsem nadšená a spokojená. A skoro opálená.
