alergie vole

 šla jsem dneska do práce a celou cestu jsem fokin plakala, protože všude kolem byly rozkvetlý stromy. A pro jistotu ještě na jedný části sekali kucí trávu.

Ale já tvl nejsem sračka, abych měla alergii, přece. Nikdy jsem nebyla na alergologii, když někdo měl na základce diagnostikovanou alergii, byl velkym terčem, protože je sračka. Alergie na morčata, na pyl, na bůhvíco ještě, sorry, ale to ne, jseš prostě podčlověk.

Jo, přesně tak. Vždycky na pobytech jsem se slezli a probírali alergie, který máme u svejch dětí. Chudák, nemůže kiwi. Hovno nemůže, já taky, když ho snim, tak mam pak chlupatej jazyk a všechno mě svědí, ale je to jídlo tvl. Nebo rajče, tak si ho prostě pořádně umyju, ne? Jo, všichni devadesátky, co jsme jezdili, jsme na to měli stejnej názor. Teda, u  nás, u dětí nám to bylo fuk, oni neochutnaj kiwi, ne my. 

Takže jo, občas naše odpoledne bylo takový, že jsme smrkali, kejchali a vůbec, měli oči jako norci, protože nejsme sračky, co maj alergii. Nejlepší byly odpoledne, kdy ještě byla v areálu čerstvě posekaná tráva, to bylo panečku vysvětlování her. Občas jsme se museli vystřídat v mluvení, protože už to fakt nešlo, ale že bysme si ráno dali u snídaně zirtek? Ani náhodou! Nejsme podlidi! Ne, že by ostatní pro nás byli podlidi, to jenom my, mezi sebou. Všichni, co jsme byli stejně starý, jsme to tak měli. Jednou, jednou jedinkrát si Lukáš vzal zirtec. Víckrát to už neudělal. Nejenom proto, že dostal paniš jako prase, ale taky, protože když kolem tebe je stejná banka uslzenejch zoufalců, tak ti to nevadí, bejt jeden z nich. 

Jo, mluvim o pobytech na Litesu, ráje všech alergenů světa. Obří areál, kde byl každej možnej strom, na kterej existuje alergie a ano, na školy v přírodě se jezdí na jaře, kdy všechno, uplně všechno kvete a tráva se seká co 14 dní. Jo a ještě bazén, kterej byl čistej chlor, pro jistotu. Ježíš, to byly skvělý časy!

Teď už nás tolik nejezdí, protože už nám je třicet a třičtvrtě, jedenáct dvanáctin/jedna a 9 dní, nebo jedna dvanáctina a holt už většina z nás má rodiny. Teda, vlastně, všichni už maj rodinu. Jenom já a jeden instr nemáme rodinu. Já jí nechci a on je buzna. No a proto si taky dáváme aspoň jeden pobyt ročně spolu a je to super. A ano, furt smrkáme o závod, ale ostatní instři už si ráno zobou svoje zirteky a my se jen na sebe kouknem, a ne, nehodíme po nich opovržlivej pohled, to ne, ale kouknem na sebe a víme, že nás dva čeká neskutečně super den. Ideálně, protože jsme fakt dobrý kámoši a jsme na sebe hodný, si dáme kytičku z nějakýho superrozkvetlýho bordelu přímo pod čumák, nebo si hodíme čerstvě posekanou trávu za trencle, nebo si naservírujem rajčata, kiwi žerem na čas a tak. A jasně, mohli bysme si jít do lékárničky pro prášek, ale .. ne, to nejde, my si nikdy svoje alergie oficiálně od doktora přiznat nenecháme. 

A hlavně, zirtek nás uspává. Anoooo, občas bysme si zasloužili na všechny svoje adhd a další hyperaktivitový poruchy naordinovat asi tak tři platíčka naráz, ale to by nebylo ono. Vždyť co by z toho ty děti měly, no? Kdo by jim skákal ráno po postelích? Kdo by po nocích kreslil plakáty na Výběrové řízení na pozici Náměstka ministerstva švihlé chůze a pak dělal výběrko? Kdo by vymejšlel šílený kombinace osmi her, ať je to zábavný celý odpoledne?
Dyť by ty děti hrály akorát vybiku a fóčo celej pobyt. 

To se nám nikdy nestane. 

Sorry, jdu si znova dát řasenku, kterou jsme splakala cestou do práce.

víno?

 včera už toho na mě asi bylo moc, bych to tak hezky shrnula.

víceméně jsem se nastěhovala k taťkovi. Doma v Praze jsem asi tam 56 hodin z týdnu, zbytek jsem nakýblovaná na Skalce. Taťka to zvládá jako kabrňák, ale vždycky je tam nějaký ale. A tak tam jsem. Jsme spolu vyvalený na gauči, koukáme na telku, vybíráme na co se budem koukat, pak to komentujem (Kde jsou trpaslíci, když je to Sněhurka?!?!)  vaříme si, jíme spolu. Vždycky se posadíme spolu k jídlu, občas si dáme něco večer u telky, rozdělujem si lahváče a tak. Prostě, neni tam sám na tadyty ošklivý chvíle, kdy to na nás dolehne, ať se tváříme sebehrdiněji. 

Protože jo, přijedem na návštěvu, zdržíme se na kafe, ale to nezaplní tu prázdnotu, která každej večer přijde. A že ta kurva po každý příjde.

Ne, moc spolu nemluvíme, proč taky, jsme spolu více méně celej tejden. A na něm je vidět, že mě potřebuje a dává to najevo a já sem za to ráda. Co potřebuje ještě víc ale je, je poznat, že neni doma sám. Takže tu nechám skleničku na lince, místo abych jí dala do myčky. Tamhle nechám talířek na stolku v obýváku. Tadyhle zapomenu zavřít okno. Tamhle nechám rozsvíceno. Je to pro mě o to těžší, ale pro koho jinýho to udělat? Vyklidíš prosím myčku, mě se nechce vstávat z gauče a tak. A pak přijde ten okamžik, kdy stojim v chodbě s kufrem a oblíkám se do kabátu a dávám si klíče do kapsy. Achjo. A pak je to ale i naopak, kdy ten kabát sundavám a věšim klíče na háček.

Takže jsem tam. 

ale kdo je kdekoliv jinde pro mě? 

asi je to to víno v lednici. 

konec

 Měla jsem zrovna volat o update stavu mamky já. Doktor mi řek, že je konec a že se můžem přijít rozloučit. Nestihli to, za hodinu umřela.

Achjo.

To úterý si moc nepamatuju, nějak se mi podařilo přebooknout letenku na sobotu. Téra si vzala dovču a tahala mě, díky bohu, po výletech. Takže Gran Canaria procestována za čtyři dny + těžká opalovačka all the time. Byly jsme i na pláži s černym pískem. Když na sluníčku bylo 35 stupňů. A byly tam vlny. Pečák!
Byly jsme v Teroru, čili v horách. Jedem do hor, vezmem si svetry. BLBOST, byla to blbost! Ale cesta z hor busíkem, ta je k nezaplacení. Bohužel během jízdy si člověk nestihne uzavřít životní pojistku. Tam se nevejdem! Teď, teď už umřem! Nekoukej před sebe, koukej kolem! Ne nekoukej do tý zatáčky! My spadnem z útesu! a tak.

Doma se stejně nedalo bejt, protože dole stavba byla velmi, ale velmi hlasitá. Vrtali tam nějak, že ten zvuk byl fyzicky nepříjemnej. 

A v sobotu na letiště. A letadlo domů. Seděla sem sama! Heč! a dala sem si o tom storýčko a byl na něm vidět pán za mnou, co neměl nasazenej respík. Okomentovala jsem to a přišla mi zpráva, že: snad kvůli tomu všichni neumřou (brečící smíchy smajlík). Odepsala sem, že se vracim na pohřeb, protože mamka během 10 dnů umřela na kovid. Překvapivě, mi už odpověď nepřišla. Nechápu proč.

V neděli sem byla doma. Pfff. Uf. Ty vole. Nějak jsme to zvládli s taťkou, ale bylo to těžký. Obřad, těžký. Ale naši příbuzní jsou úžasní a byli tam :) A pak jsme se sešli ve starym bytě a byl salát a řízky a chlebíčky a pivo a alkohol a bylo to fajn. Nikdy, nikdy, nikdy se neptejte na nikoho z twitru, nikdy. Dozvíte se věci. A nebo se je nedozvíte, že jo! No nic. Jo a naši bráchové jsou super, to kdybych to neřikala dost často. Ale obřad a všechno kolem bych bez akoholu asi uplně nezvládla, co si budem. Nic méně, pít Krakonoše, to je po každý chyba. Je uplně jedno, v jakym stavu si ho dáš, po každý je! to! chyba!

Pomalu si zvykám, že se budu o taťku starat víc. Vařit hlavně. Nenechávat ho samotnýho na dlouho. A tak. Achjo.

Uvidíme, ono to nějak půjde. Bude to muset jít.

A na Kanáry se vrátím!

Třetí týden

 už jsme tu načaly třetí tejden. Stále španělsky umim akorát  zamávat, pozdravit, říct si o velký pivo, říct si o účet a jak se řekne žralok. Za všechny rady, co říct, moc děkuju, ale já vám znám, já vim, že to je určitě strašně sprostý, takže děkuju pěkně, další lekce španělštiny nejsou potřeba! Ale jste zlatý, samozřejmě.

Už se tu udělalo hezky, dopo je občas zataženo, ale už neprší. Už chodíme na pláž odpo se přismahnout jak debil. Už dokonce koupačka v ocelánu probíhá pravidelně. Jo, včera odpo a dneska odpo, ale vidíš, je to už skoro pravidelně. Je to kurevsky studený, ale vzhledem k tomu, že si celá od písku a na sluníčku je 30 stupňů, tak se to tam na pár temp vydržet dá.

Přemejšlím, že si zítra vezmu na pláž notebook na provokativní fotku, jakože mám beach office, ale asi budu hodná.. Přece jenom tu práci ještě furt potřebuju.

Momentálně je v krámě oferta (hele, tak víc toho umim) na Coronu. Je to taková malá podpásovka. Přece jenom je to z krámu domu docela daleko, asi 500 metrů.. Pronese se to.

V neděli jsme byly na výletě na jihu, válet se na pláži, chodit čůrat do ocelánu.. a pak jsme šly na procházku na duny. Jo, je to pro mě začátek Sahary. Vyškrábaly jsme se na jednu a tam hodinu seděly a čuměly. Duny, ocelán, plachetnice, ticho. 

No a pak sme sedly na busík a jely domů. Nejsem si jistá, místníma (dobře, všema na světě) dopravníma předpisama, ale busíky by asi ani tady neměly předjíždět zprava. Asi ani nemaj spešl rychlost na dálnici, větší než ostatní auta.. Ale co já vim, řídit neumim. 
Každá zatáčka na milimetr, každou ceduli minul o tisíciny metru (jo, milimetry) a celej styl jízdy: jedeš jedeš jedeš a v poslední vteřině to strhneš, jinak se tam nevejdeš. Nebo aspoň tak to pojal náš pan řidič. Zážitek jak prase, pojedem zase! 

A před barákem pokrok, nebo ... Přijela věc, která nasála beton a pak ho hadicí naflusala kolem pozemku (sorry, nejsem dělník, takhle to pro mě vypadalo) (díky za info na instáči, jak se ta věc jmenovala, ale už jí zase nevim!), pak beton uschnul za dva dny a přijel velkej bagr, pogragroval něco a odjel. Přijel malej bagr a začala tam bejt louže. Nejdřív malá a pak obří louže, takže nejdřív velký drbání se na hlavách, co teď. Pak teda nějak popřesunovali hlínu různě tam a sem a zasypali to. Taky jí vydlabali z pod tý betonový věci, co udělali kolem, tak jim to třeba ještě spadne, ale maj sucho! Co se bude dít zítra? No? To je napínavý! V každym případě vysvětlovat na každym callu, proč jsme na staveništi bude trvat dál.

A co dál? Asi nic, mamku pomalu začínaj údajně probouzet a zjišťují, jestli dýchá sama. Táta každý řiká něco jinýho, jestli mu je dobře, nebo má teplotu a tak. 

Přijde mi, že furt řikám, že jsem přismahlá ze sluníčka, ale dneska sem hodně. A pak si vzpomenu na sobotu, kdy jsme ťapaly do centra a zas tak přismahlá dneska nejsem.

Jo a konečně jsme si koupily košíček na mejdla a šampony do sprchy. Instalace proběhla, furt drží! i když vím, že jen čeká, až budem koukat na něco napínavýho a v tu chvíli spadne. A rovnou jsme si pořídily aktivitu (na pláž). Dvě pálky a míček, co neskáče. Na pláži jsme ji ještě nevytáhly (špatný plavky, Zuzo, vypadnou ti z nich prsa), ale na chodbě, panečku, to je jiná. 

A jestli nás nevystěhujou KOLEM PRÁVĚ PROLETĚL PAPOUŠEK!!! za dělání bordelu na chodbě, tak za to, že děláme burgry a guláš a v celym bytě je kouř, protože místní digestoř funguje. Funguje tak, že nasaje kouř a flusne ho do místnosti. 

je to tu boží!

nemáš bejt zlá

 jo, Zuzo, byla si zlá a to máš za to. Po 3 letech si nespolkla ješitnost a napsala si matce, že je zlá. Kdybys to nechala bejt, jako posledních pár let, mohlo ti teď bejt líp. Ale holt i mě přetekla míra sebemrskání a snášení urážek. Holt už to přeteklo a napsala si matce, že jí asi tak špatně neni, když dokáže furt bejt zlá.

No a tak jí dneska odvezla sanitka. 

Mohla si být hodná. Měla si být hodná. Vybrala sis kurva špatnej moment na to se postavit za ségry. 

A teď s tim nic neuděláš.

Se s tim smiř. 

erste woche

 jsme tu tejden.

A je jedno, jestli sedim v Praze v kanclu, nebo ve svý kopce tady, ohledně práce. Ale, už tu mam víc světla, protože přišla mother s uncle a opravili tu žárovky u mě v pokojíčku. Takže super. U toho jsem zjistila, že ve válendě, na který spim, je ve vnitř uklizená stará digestroř. Jo, mam pod hlavou digestoř. Cože je jedno, večer si lehnu, dám si špunty do uší a je mi jedno celej svět.

Poslední dva dny tu hodně fouká a včera bylo hnusně. Dneska jsem se vykopala, že si půjdu na pláž číst a před barákem jsem přehodnotila svý plány a akorát došla do krámu pro vodu, protože jsem šla jen v šatech a ne svetru. 

A jsem fakt líná poslední dva dny. Trávim je více méně na židli u stolku a nebo v posteli. No a nebo na gauči u reality show. Včera jsme si daly trochu ginu a dneska jsem měla prvního lehkýho kanárskýho kocáka. 

Taky jsem včera zjistila, že má matka kovid. Nic s tím odsud neudělám a hlavně, není jí tak špatně aby nebyla zlá a jedovatá stále, takže mi je to jedno. Co mi neni jedno, že nakazí tátu a udělá pro to všechno. Zlá zapšklá ba.. ne, takhle se o matkách nemluví, Zůzo, takže je nemocná a přeju si, aby jí co nejdříve bylo dobře. A to jí asi už je, protože už se stihla ptát, kolik jsem tu utratila peněz a jak tu hodlám žít. No, nějak to tu mami zvládnu, neboj se, nepřijde ti španělskej exekutor klepat na dveře.

V práci jsem se snažila vysvětlit, že tu nejsem na dovolený, ale normálně pracuju. Moje chyba, zbytečná snaha. Každej očividně, s lehčím intelektem, si myslí, že jsem tu na dovolený a snažim se vyhejbat práci. Tak jo, žijte si v tom a řikejte si o mě, co chcete. Stejně je to potápějící se loď. Už to neni světlo na konci tunelu s přijíždějícím rychlíkem, už je to hodně děravej titanik. 

Přijde mi, že se tu živim akorát šunkou a chlebem. A asi mi to nevadí, nepřijela sem sem nějak závratně měnit svý jídelní návyky, mami. 

Kanářani jsou milý. V krámě jsou jedině milý lidi. A na ulicích neni skoro nikdo. Na pláži si tě nikdo nevšímá, každýmu si ukradená, díky bohu. 

Nejsou tu naháněči do restaurací. Paráda.

A rostou mi vlasy. Lezou mi do očí a když si je ostříhám, tak se obávám, že už to na zbytku hlavy je tak dlouhý, že budu na jardu jágra. Tak ještě 14 dní a už mi to bude držet za ušima, do tý doby holt palmička. No co, jsme v Las Palmas, tak mam na hlavě palmičku. Jo, je to trošku návrat do fokin dětství, ale co a v místnim větru.. Jo a vítr, lomcuje tu dveřma, i když jsou všechny okna zavřený. Jo a taky prádlo tu schne rychleji, než se pere. 

Zvládla jsem si přivřít už i prsty do okna, ale vzhledem k tomu, že mi nezmodraly a jen se mi odřela kůže kolem jednoho nehtu, asi cajkový.

Třepí se mi tu hodně nehty. A přitom se do sebe snažim cpát vitamíny. Asi to přejde.

A zdaj se mi tu hrozný sny. Dneska se mi zdálo, že jsem v nějakejch šatnách a snažim se utýct před někym a o jednu lavičku jsem zakopla a bolelo to. Bolelo to doopravdy, protože sem kopla kolenem do zdi. Gratuluju Zůzo, jsi jednička v nevědomí sebedestrukci.

Zítra pojedem na pláž na jich ostrova, takže zejtra večer budu náčelník rudá tvář a v úterý už budu opálená! A o to jediný tu jde, že jo. To totiž na všech fotkách bude vidět :)

A to jsou dojmy z prvního týdne. Jsem zklamaná, čekala jsem něco víc? Proboha ne! Mám práci, která mě drží při zemi, takže vim, kolik práce mě čeká a tim pádem, žádný každodenní dobrodrůžo, nic takovýho. Pracuju tu, volný mam večery, neplánovala jsem si objevovat každej den něco super coo nebo cokoliv. Ne. 

Takže zatím jsem nadšená a spokojená. A skoro opálená.

otterý!

 včera jsme si šly udělat Otterý! První kanárský Otterý! 

Po celym dni, co jsme hnily doma, protože, světe div se, HO u nás znamená, že fakt pracujem, divný, očividně.. a teda byly jsme doma a pracovaly prostě, jsme se večer v 6 zvedly a vyrazily do města. A šly jsme pjéšo, protože jsem neměly místní legitku na busíky. Na žlutý busíky, který jsou místní, ne modrý, ty jsou meziměstský. Takže oblíct, namalovat a vzhůru ven!

Nejdřív kolem přístavu, kde byly lodě. Okey, tak jinak, kde byly LODĚ!. Obří zaoceánský (sorry, to v ústí moc často nevidíš a na Náplavce taky nekotví) LODĚ a pak TANKERY, a malý tankery a pozor!! BI - TEV - NÍ - KY! A červená záchranářská OBŘÍ loď a pak další BITEVNÍKY a u nich malý bitevníky (ty jsou ještě stále v bitevníkový školce a čekaj, až vyrostou). Ne, nejsme pětiletej kluk, jsme dospělé ženy po třicítce. 

Ten přístav se táhl 3 kilometry, takže teď to bude o lodích, sorry. 

Po bitevnících přišly OBŘÍ nákladní lodě a SUPEROBŘÍ těžební lodě. A pak po týdle industr. části přišla soukromá část přístavu. Plachetnice, plachetničky, plachetničičičky, a čluny. Takže všude stěžně, ráhnový, kormidla a kapitán a loďmistr, vrchní důstojník, plavčík a papoušek. A tim končí znalost lodního žargonu.

A pak ťapy ťapy dál podél oceánu, kde v dálce byly vidět další obří lodě. Menší, větší, víc viditelný, míň viditelný a tak. 

A pak hledat trafiku, kde prodávaj legitky. A pak šoping! Do lékárny pro špunty do uší. Do dekáče pro plavky na opalování se a ručník, na zmrzlinku, do Hopu, kde maj všechny možný píčoviny (hola suvenýry!!) a pak courání kolem obchodů a pak toudle uličkou, pak tamtou uličkou a jé koukej, KATEDRÁLA! a Canisi u ní. Jo, před katedrálou je náměstí a ty hlídaj sochy Canisů. (pro méně zkušené lingvisty - to jsou psi) a tak jsme si tam dřeply na zídku, mezi dva Canisy, daly si cigáro a čuměly na OBŘÍ katedrálu. Kolem běžel běžec a když míjel dveře katedrály, tak se pokřižoval a běžel dál.

A pak zase ťapyťapy tudy a tamtudy a ochání a áchání a pak teda do restaurace. Tapas a pívo. 

No a pak už na cestu domu, blížila se 23. hodina. 

Ježíš, to bylo hezký otterý!

To, že doma pak musíme vidět aspoň dva díly Are you the one? je tajný, ju?

a příště nepoužiju už žádný ťapyťapy a dokonce se vyhnu u slovům jako šmrdličky a ťufky. 

nevim, proč lžu sama sobě!