prej dobrý

Za jak dlouho se oklepeme? 

To jsme vůbec netušili, nikdo. Měsíc, dva, půl rok, rok, nikdy? Netuším do teď, protože ještě nebyly vánoce. Už proběhlo 9.6., narozeniny. Nikdo jsme se sobě ani slovem nezmínil, možná si nikdo nevzpomněl, možná jsme si spíš vzpomenuli všichhni, ale báli jsme se si to sobě říct...

V každym případě mi teď taťka řek, že už se cejtí líp, že už asi dokáže být sám, `nabejvá svéprávnosti` kterou jsem mu oficiálně vzala a teď už jí chce zpět. Bylo to je takový naše plácnutí, že mam důvod jezdit víc do ústí. Jako takhle, budu tam jezdit dál, ale už není nutnej důvod, prej. Zní to hrozně, ale vlastně to je absolutně parádní. 

Nic méně, jsem dneska do telefonu taťkovi řekla, že trvalý bydliště mam furt u nich a oba jsme ztichli, protože `u vás` už neexistuje. Au. A asi už nikdy existovat nebude, co si budem. 

A přišel doporučenej dopis, asi od notáře ohledně dědictví. Kurva.

Teď mam další 3 víkendy naplánovaný pro sebe, protože mi taťka řek, že to potřebuju. Takže no ústí for Zuza... já to mam taky těžký, víš. Vím. No ale kdyžtak nemusíš jezdit o víkendech, přijeď přes týden, já budu v obýváku a ty si z kuchyně uděláš kancl a budem si lízt na nervy i tak, neboj. 

Au.

Kurva.

Vánoce. To bude těžký.

18. srpna bude těžký.

Jet k tetě bude kurva těžký.

Ale asi se to lepší, dny mimo todle jsou už.. ne dobrý, ale lehčí. 

Au. Chybí mi, hrozně moc.

A potkat Hořejší bude pro mě těžký.

Jet teď na víkend do Zruče, kde bude jiná mamka, co se o mě bude starat, to bude velká zkouška. Ale když to nevyzkoušim, tak to nezjistim..

Kurva.

vždyť ale já nic neumim

 tak, za 14 dní budu v tom účetním cirkuse 2 roky. Poslední rok byl více méně pracovní peklo. Navalili jsme na mě tunu práce, mohla jsem si vybrat ale. Mohla jsem se nechat vyhodit, nebo mi přidaj `trošku` práce navíc. Za poslední rok jsem slyšela akorát jednou, že sem fakt dobrá a zvládám neskutečnou porci práce a navíc bezchybně, rychle, dobře. Jenom fokin jednou a to potom, co sem se zeptala, proč se děje jeden proces, kterej mi jen přidal práci a umožnil i tý nejposlednější slepici u nás v práci kontrolovat mojí práci. Jenom jednou.

Jasně, můžu skončit, jenže je tu jedno jenže. Já totiž mam absolutně nepojmenovatelnou pozici a nic konkrétního neumim, respektive to není hlavní náplní práce abych mohla říct `jo, todle jsem dělala dva roky a mam v tom dvou letou praxi`. Ofiko jsem Office manager, což nikomu nic neřekne. A co teda dělám? Každej ti u nás řekne, že všechno, krom účtování. Zákaznická péče. Hezký, jenže to v každý firmě znamená něco jinýho, že jo. U nás to je péče o zákazníky od podepsání smlouvy až do jejího ukončení. A mezi tim to obsahuje uplně všechno. Zakládání klientů do všech našich interních systémů. Nastavování ceny v billingu + správa billingu. Vystavování faktur za naše služby, nebo teda teď už to máme `automaticky`, ale ne uplně všechno, tvl co si tu namlouvám, automaticky je tak půlka faktur!. Řešení stížností. Řešení problémů, že něco nefunguje. A samozřejmě, správa pohledávek/zasílání upomínek a řešení jejich reklamací + úzká spolupráce s právníkama. Správa vstupních dokumentů od klienta a jejich příprava na poslání na úřady. Správa vole fokin datovky. Řešení (občas fakt debilních) dotazů od účetních a dalších kolegů. Správa interního systému z pohledu dat - takže tam nejsou kraviny a je to aktuální všechno. No a tim, že v tom interním systému pracuju nejvíc, zaučuju na něj nový nástupy. Pak mam pro jistotu pod sebou oddělení vytěžovačů, jako komplet. Nabírám je, zaučuju, odpovídám na dotazy, vysvětluju, opravuju chyby, vysvětluju chyby a pak samozřejmě i ukončuju, což je teď 28 lidí. Jo, občas vyhazuju lidi. Jezdim několikrát měsíčně do Plzně, protože novej nástup. Nebo přijdou IT kucí a jdem něco vymyslet. Nebo potřebuju od nich něco udělat/zlepšit/opravit, takže si dám služební cestu. A pak dojedu domu a pracuju třeba do 10., protože jsem celej den nepracovala, že jo. Jenže já kurva pracovala, jenom to nebyla hlavní náplň mojí práce. 

Pak tvl na všechno dělám reporty. Nenávidim excel.

Do toho samozřejmě dotazy od naší účetní ohledně nespárovanech plateb - hej kliente, proč si nám poslal tudle platbu? Nebo hej ty, kdo si a proč platíš tudle fakturu ty? a tak. 

a takže když bych si teď hledala práci, tak vlastně nic neumim, žádnou specializaci nemám. Doporučení od nás nedostanu, protože si ten kretén (bývalý šéf) pamatuje přesně tu jednu jedinou botu, kdy mi došly nervy s jednou paní, co nám dlužila 40K a položila jsem jí uprostřed hovoru telefon. A pokaždý kvůli řekne, že já nemám uplně pro-klientskej přístup. Dík. Rok netuší, co dělám, jak to dělám, kde to dělám protože nechodí do práce a neslyší jak si volám s klientama, nebo mluvim s kolegama, cokoliv.

A taky ty nástupní platy 25k jsou pro Zuzanku dost směšný. 

Takže v tom cirkuse budu dál a jednou mě odtamtud odvezou někam, kde bude teplo a měkkoučký stěny.

Jo a vlastně ještě referenční program, komu za co dát slevu, to mam taky pod palcem. A máme přes 800 aktivních klientů. Pro jednoho člověka práce až nad hlavu. Pro 3 lidi práce na full time, zhruba. A já ti z hlavy řeknu o 80% co jsou zač a kolik nám platí a kdo je jednatel, třeba. Ocení to někdo? Ne. Chci to všechno dělat? Ne. Co tři měsíce zkoušim u šéfa vybrečet výpomoc. Nebo větší peníze. Ale tvl 60 už mi nikdo nedá :D 

Dneska jsme odepisovali pohledávky a šéf byl takovej.. překvapenej, že jsem mu z hlavy nedokázala odpovědět, co jsou ty klienti zač, když jsou z roku 2017. Jako jsem dobrá, ale tvl, ne takhle.

Proč to píšu? Protože já vlastně nic neumim a dneska jsem chtěla skončit, ale nemam co kde kam jak . Takže zejtra v 6 zazvoní budík. A někdy na osmou se vykopu z postele. A pak mi holky řeknou, že už tam mam sakra skončit. Nebo mi kolegyně řekne `už nepracuj`... a to je to, co mě vlastně hodně sere. Asi zakážu všem se se mnou bavit o mojí práci. 

Od teď do konce světa se budu bavit jen o počasí. Když teda někdy někoho potkám, protože je 21.02 a já jdu hezky z vesela pokračovat v jednom reportu, juch.

A ty srandy, že co budeš dělat večer? Mít osobní život? TO si nechám už asi uplně stranou. 

já taky

 hele já vim, že vypadám, jak vypadám. Nejsem modelka, nejsem krysavice, ale i mě taky.

předem řikám, že se za toto dost stydím.

Bylo mi cca 22 - 23 a zbalil mě týpek ze škol v přírodě. Byl tam jako velkej kápo, víceméně druhej nevyšší a víš jak, líbila sem se mu já a já blbá (jo, blbá, teď to vidim) sem se nechala zbalit. Chodili jsme spolu od září do vánoc. Ze začátku to bylo samozřejmě super, ale čim dál víc si vynucoval svoje. Skončila sezona a co teď? Jedem na hory do nějakýho penzionu, hotovo. Když já bych se asi rači vrátila domů, ne, jedeme sem. Já sem to zařídil. Budeme tady a dělat toto a toto a budem za to mít tolik, bude o nás postaráno. Oukej, když si to tak zařídil a bude to tak, tak ok. Na místě Hele, potřebuju abys občas udělala toto, ale jen občas (to bylo ohledně pracovní náplně), jo, dobře, když je to občas. Když to ale dělat nebudeš, tak nás vyhoděj a co pak budem dělat, budem v průseru.. A výplatu si nechám vyplácet já na svůj účet, mám tady ve vsi bankomat, bude to tak lepší, co? No, jo asi jo. 

No a pak si vynucoval věci i jinde. Ne znamenalo ne asi první tři týdny, pak už si vzal, co chtěl a kdy chtěl. Když jsem mu to řekla, tak řekl, že ho tu obviňuju ze znásilnění. Ošklivý slovo a přece to tak není, vždyť se máme rádi. Ale když ti řeknu ne, tak nechci. No ale já se pak neudržim, když se přitulíš, můžeš si za to sama.

Nedávej mi pusu, máš opar. Nezájem. Musim do lékárny, mam opar. Já tam zajdu, buď doma.
Potřebuju jít do drogérie, dáš mi peníze? Přesně odpočítaný.
Nepůjdeme do hospody večer? Mě se nechce, buď se mnou doma.

Na vánoce sem se vracela domů, jízdenku mi koupila mamka, protože sem neměla ani korunu. Proč? Poslední kapkou totiž bylo, že mi dával prášky na odvodnění aby to vypadalo, že mam zánět močáku a musim zůstat na místě. Ne, to je zánět močáku, tady máš bylinkovej čaj a brusinky, k doktorovi nejdeš, todle to spraví. Já se cejtila totálně pod psa, pracovat jsem pořádně nemohla a pak při praní jsem mu vyndala tydle prášky z kapsy. Přiznal to. Já to dělal kvůli tobě, abys nejezdila domů a nezahodila všechno, co JÁ sem pro nás udělal, cos pro nás udělala TY?

Od září do vánoc jsem totálně přerušila kontakt se všema kamarádama, s rodinou, mohla sem se bavit jen s ním a trávit čas jen s ním. Ale na ty twittry dávej, jak si spokojená, jseš že jo? Vždyť já jsem nám to tak výborně zařídil, jinak bys byla někde na pracáku a bůh ví co bys musela dělat za brigády. Vždyť to bych já nedopustil. A budem dneska doma, tam budou akorát cizí lidi a určitě budou opruzovat. Budem doma, nemáš co na sebe, já sem ti dal prát zrovna džíny. 

Fuck me, já jsem byla tak blbá a tak se za to stydim, fakt to beru jako velkou ostudu. 

 a teď si čtu, jak neni potřeba zpřísňovat tresty, protože máme přeplněný věznice.

alergie vole

 šla jsem dneska do práce a celou cestu jsem fokin plakala, protože všude kolem byly rozkvetlý stromy. A pro jistotu ještě na jedný části sekali kucí trávu.

Ale já tvl nejsem sračka, abych měla alergii, přece. Nikdy jsem nebyla na alergologii, když někdo měl na základce diagnostikovanou alergii, byl velkym terčem, protože je sračka. Alergie na morčata, na pyl, na bůhvíco ještě, sorry, ale to ne, jseš prostě podčlověk.

Jo, přesně tak. Vždycky na pobytech jsem se slezli a probírali alergie, který máme u svejch dětí. Chudák, nemůže kiwi. Hovno nemůže, já taky, když ho snim, tak mam pak chlupatej jazyk a všechno mě svědí, ale je to jídlo tvl. Nebo rajče, tak si ho prostě pořádně umyju, ne? Jo, všichni devadesátky, co jsme jezdili, jsme na to měli stejnej názor. Teda, u  nás, u dětí nám to bylo fuk, oni neochutnaj kiwi, ne my. 

Takže jo, občas naše odpoledne bylo takový, že jsme smrkali, kejchali a vůbec, měli oči jako norci, protože nejsme sračky, co maj alergii. Nejlepší byly odpoledne, kdy ještě byla v areálu čerstvě posekaná tráva, to bylo panečku vysvětlování her. Občas jsme se museli vystřídat v mluvení, protože už to fakt nešlo, ale že bysme si ráno dali u snídaně zirtek? Ani náhodou! Nejsme podlidi! Ne, že by ostatní pro nás byli podlidi, to jenom my, mezi sebou. Všichni, co jsme byli stejně starý, jsme to tak měli. Jednou, jednou jedinkrát si Lukáš vzal zirtec. Víckrát to už neudělal. Nejenom proto, že dostal paniš jako prase, ale taky, protože když kolem tebe je stejná banka uslzenejch zoufalců, tak ti to nevadí, bejt jeden z nich. 

Jo, mluvim o pobytech na Litesu, ráje všech alergenů světa. Obří areál, kde byl každej možnej strom, na kterej existuje alergie a ano, na školy v přírodě se jezdí na jaře, kdy všechno, uplně všechno kvete a tráva se seká co 14 dní. Jo a ještě bazén, kterej byl čistej chlor, pro jistotu. Ježíš, to byly skvělý časy!

Teď už nás tolik nejezdí, protože už nám je třicet a třičtvrtě, jedenáct dvanáctin/jedna a 9 dní, nebo jedna dvanáctina a holt už většina z nás má rodiny. Teda, vlastně, všichni už maj rodinu. Jenom já a jeden instr nemáme rodinu. Já jí nechci a on je buzna. No a proto si taky dáváme aspoň jeden pobyt ročně spolu a je to super. A ano, furt smrkáme o závod, ale ostatní instři už si ráno zobou svoje zirteky a my se jen na sebe kouknem, a ne, nehodíme po nich opovržlivej pohled, to ne, ale kouknem na sebe a víme, že nás dva čeká neskutečně super den. Ideálně, protože jsme fakt dobrý kámoši a jsme na sebe hodný, si dáme kytičku z nějakýho superrozkvetlýho bordelu přímo pod čumák, nebo si hodíme čerstvě posekanou trávu za trencle, nebo si naservírujem rajčata, kiwi žerem na čas a tak. A jasně, mohli bysme si jít do lékárničky pro prášek, ale .. ne, to nejde, my si nikdy svoje alergie oficiálně od doktora přiznat nenecháme. 

A hlavně, zirtek nás uspává. Anoooo, občas bysme si zasloužili na všechny svoje adhd a další hyperaktivitový poruchy naordinovat asi tak tři platíčka naráz, ale to by nebylo ono. Vždyť co by z toho ty děti měly, no? Kdo by jim skákal ráno po postelích? Kdo by po nocích kreslil plakáty na Výběrové řízení na pozici Náměstka ministerstva švihlé chůze a pak dělal výběrko? Kdo by vymejšlel šílený kombinace osmi her, ať je to zábavný celý odpoledne?
Dyť by ty děti hrály akorát vybiku a fóčo celej pobyt. 

To se nám nikdy nestane. 

Sorry, jdu si znova dát řasenku, kterou jsme splakala cestou do práce.

víno?

 včera už toho na mě asi bylo moc, bych to tak hezky shrnula.

víceméně jsem se nastěhovala k taťkovi. Doma v Praze jsem asi tam 56 hodin z týdnu, zbytek jsem nakýblovaná na Skalce. Taťka to zvládá jako kabrňák, ale vždycky je tam nějaký ale. A tak tam jsem. Jsme spolu vyvalený na gauči, koukáme na telku, vybíráme na co se budem koukat, pak to komentujem (Kde jsou trpaslíci, když je to Sněhurka?!?!)  vaříme si, jíme spolu. Vždycky se posadíme spolu k jídlu, občas si dáme něco večer u telky, rozdělujem si lahváče a tak. Prostě, neni tam sám na tadyty ošklivý chvíle, kdy to na nás dolehne, ať se tváříme sebehrdiněji. 

Protože jo, přijedem na návštěvu, zdržíme se na kafe, ale to nezaplní tu prázdnotu, která každej večer přijde. A že ta kurva po každý příjde.

Ne, moc spolu nemluvíme, proč taky, jsme spolu více méně celej tejden. A na něm je vidět, že mě potřebuje a dává to najevo a já sem za to ráda. Co potřebuje ještě víc ale je, je poznat, že neni doma sám. Takže tu nechám skleničku na lince, místo abych jí dala do myčky. Tamhle nechám talířek na stolku v obýváku. Tadyhle zapomenu zavřít okno. Tamhle nechám rozsvíceno. Je to pro mě o to těžší, ale pro koho jinýho to udělat? Vyklidíš prosím myčku, mě se nechce vstávat z gauče a tak. A pak přijde ten okamžik, kdy stojim v chodbě s kufrem a oblíkám se do kabátu a dávám si klíče do kapsy. Achjo. A pak je to ale i naopak, kdy ten kabát sundavám a věšim klíče na háček.

Takže jsem tam. 

ale kdo je kdekoliv jinde pro mě? 

asi je to to víno v lednici. 

konec

 Měla jsem zrovna volat o update stavu mamky já. Doktor mi řek, že je konec a že se můžem přijít rozloučit. Nestihli to, za hodinu umřela.

Achjo.

To úterý si moc nepamatuju, nějak se mi podařilo přebooknout letenku na sobotu. Téra si vzala dovču a tahala mě, díky bohu, po výletech. Takže Gran Canaria procestována za čtyři dny + těžká opalovačka all the time. Byly jsme i na pláži s černym pískem. Když na sluníčku bylo 35 stupňů. A byly tam vlny. Pečák!
Byly jsme v Teroru, čili v horách. Jedem do hor, vezmem si svetry. BLBOST, byla to blbost! Ale cesta z hor busíkem, ta je k nezaplacení. Bohužel během jízdy si člověk nestihne uzavřít životní pojistku. Tam se nevejdem! Teď, teď už umřem! Nekoukej před sebe, koukej kolem! Ne nekoukej do tý zatáčky! My spadnem z útesu! a tak.

Doma se stejně nedalo bejt, protože dole stavba byla velmi, ale velmi hlasitá. Vrtali tam nějak, že ten zvuk byl fyzicky nepříjemnej. 

A v sobotu na letiště. A letadlo domů. Seděla sem sama! Heč! a dala sem si o tom storýčko a byl na něm vidět pán za mnou, co neměl nasazenej respík. Okomentovala jsem to a přišla mi zpráva, že: snad kvůli tomu všichni neumřou (brečící smíchy smajlík). Odepsala sem, že se vracim na pohřeb, protože mamka během 10 dnů umřela na kovid. Překvapivě, mi už odpověď nepřišla. Nechápu proč.

V neděli sem byla doma. Pfff. Uf. Ty vole. Nějak jsme to zvládli s taťkou, ale bylo to těžký. Obřad, těžký. Ale naši příbuzní jsou úžasní a byli tam :) A pak jsme se sešli ve starym bytě a byl salát a řízky a chlebíčky a pivo a alkohol a bylo to fajn. Nikdy, nikdy, nikdy se neptejte na nikoho z twitru, nikdy. Dozvíte se věci. A nebo se je nedozvíte, že jo! No nic. Jo a naši bráchové jsou super, to kdybych to neřikala dost často. Ale obřad a všechno kolem bych bez akoholu asi uplně nezvládla, co si budem. Nic méně, pít Krakonoše, to je po každý chyba. Je uplně jedno, v jakym stavu si ho dáš, po každý je! to! chyba!

Pomalu si zvykám, že se budu o taťku starat víc. Vařit hlavně. Nenechávat ho samotnýho na dlouho. A tak. Achjo.

Uvidíme, ono to nějak půjde. Bude to muset jít.

A na Kanáry se vrátím!

Třetí týden

 už jsme tu načaly třetí tejden. Stále španělsky umim akorát  zamávat, pozdravit, říct si o velký pivo, říct si o účet a jak se řekne žralok. Za všechny rady, co říct, moc děkuju, ale já vám znám, já vim, že to je určitě strašně sprostý, takže děkuju pěkně, další lekce španělštiny nejsou potřeba! Ale jste zlatý, samozřejmě.

Už se tu udělalo hezky, dopo je občas zataženo, ale už neprší. Už chodíme na pláž odpo se přismahnout jak debil. Už dokonce koupačka v ocelánu probíhá pravidelně. Jo, včera odpo a dneska odpo, ale vidíš, je to už skoro pravidelně. Je to kurevsky studený, ale vzhledem k tomu, že si celá od písku a na sluníčku je 30 stupňů, tak se to tam na pár temp vydržet dá.

Přemejšlím, že si zítra vezmu na pláž notebook na provokativní fotku, jakože mám beach office, ale asi budu hodná.. Přece jenom tu práci ještě furt potřebuju.

Momentálně je v krámě oferta (hele, tak víc toho umim) na Coronu. Je to taková malá podpásovka. Přece jenom je to z krámu domu docela daleko, asi 500 metrů.. Pronese se to.

V neděli jsme byly na výletě na jihu, válet se na pláži, chodit čůrat do ocelánu.. a pak jsme šly na procházku na duny. Jo, je to pro mě začátek Sahary. Vyškrábaly jsme se na jednu a tam hodinu seděly a čuměly. Duny, ocelán, plachetnice, ticho. 

No a pak sme sedly na busík a jely domů. Nejsem si jistá, místníma (dobře, všema na světě) dopravníma předpisama, ale busíky by asi ani tady neměly předjíždět zprava. Asi ani nemaj spešl rychlost na dálnici, větší než ostatní auta.. Ale co já vim, řídit neumim. 
Každá zatáčka na milimetr, každou ceduli minul o tisíciny metru (jo, milimetry) a celej styl jízdy: jedeš jedeš jedeš a v poslední vteřině to strhneš, jinak se tam nevejdeš. Nebo aspoň tak to pojal náš pan řidič. Zážitek jak prase, pojedem zase! 

A před barákem pokrok, nebo ... Přijela věc, která nasála beton a pak ho hadicí naflusala kolem pozemku (sorry, nejsem dělník, takhle to pro mě vypadalo) (díky za info na instáči, jak se ta věc jmenovala, ale už jí zase nevim!), pak beton uschnul za dva dny a přijel velkej bagr, pogragroval něco a odjel. Přijel malej bagr a začala tam bejt louže. Nejdřív malá a pak obří louže, takže nejdřív velký drbání se na hlavách, co teď. Pak teda nějak popřesunovali hlínu různě tam a sem a zasypali to. Taky jí vydlabali z pod tý betonový věci, co udělali kolem, tak jim to třeba ještě spadne, ale maj sucho! Co se bude dít zítra? No? To je napínavý! V každym případě vysvětlovat na každym callu, proč jsme na staveništi bude trvat dál.

A co dál? Asi nic, mamku pomalu začínaj údajně probouzet a zjišťují, jestli dýchá sama. Táta každý řiká něco jinýho, jestli mu je dobře, nebo má teplotu a tak. 

Přijde mi, že furt řikám, že jsem přismahlá ze sluníčka, ale dneska sem hodně. A pak si vzpomenu na sobotu, kdy jsme ťapaly do centra a zas tak přismahlá dneska nejsem.

Jo a konečně jsme si koupily košíček na mejdla a šampony do sprchy. Instalace proběhla, furt drží! i když vím, že jen čeká, až budem koukat na něco napínavýho a v tu chvíli spadne. A rovnou jsme si pořídily aktivitu (na pláž). Dvě pálky a míček, co neskáče. Na pláži jsme ji ještě nevytáhly (špatný plavky, Zuzo, vypadnou ti z nich prsa), ale na chodbě, panečku, to je jiná. 

A jestli nás nevystěhujou KOLEM PRÁVĚ PROLETĚL PAPOUŠEK!!! za dělání bordelu na chodbě, tak za to, že děláme burgry a guláš a v celym bytě je kouř, protože místní digestoř funguje. Funguje tak, že nasaje kouř a flusne ho do místnosti. 

je to tu boží!