where are your friends tonight?

 zejtra je ex-mumie večírek, dneska maj Koně poslední koncert, zejtra nastupuju do práce, v říjnu mam nacvakanej kalendář a rande ve Vídni. Nic spolu nesouvisí, ale všechno mi tak nějak maže a přidává úsměv na obličej, takže se tvářim neutrálně.

Teď mě čeká promazání fotek a nějak je upravit, protože jsem to nikdy nedělala. Dej tam kdyžtak filtr, zněla rada. Jasně, jediný filtry, co umim, je black`n`white a kočičí instáčový ouška, to asi neprojde. Nebo vlastně možná jo. Protože je to pro takovej sranda projekt, si řikám. Ale ono je to vážný, přestaň to shazovat, víš? Víš? Debilní slovo! A když už jsem u těch slov, tak hypotéka!!!, to je ještě horší! 

Takže na dnešek zůstávám doma, protože Koně jsou, byli, trošku jiný lidi, než tam teď zůstali, pro mě. Ale to neznamená, že mě to obrovsky nemrzí. Ahoj kuci a holky. Jak málo nám stačilo. Dneska se zavíraj brány Desire city, au. 

Ale zejra je super den, nejdřív nástup do nový práce, protože mam na cestě úplatek abych nastoupila zpět do pracovního procesu :D :D. Tak já teda začnu znova pracovat no. Ne kecám, tudle práci mi nabídli hned, co jsem dostala padáka ve výpovědní lhůtě, právě díky tomu vlastně mam novou práci. Bude to boží. 

A pak hurá na sever, kde je večer ex-mumie večírek. Jsem na to strašně zvědavá, strašně se těšim, doufám, že budou KIDS a že bude Shake it off a že bude Hey Boy, Hey Girl a bude Gin tonik a bude to strašně strašně strašně nostalgický a bude to super a uuuuuuu, všechno dobré. A bude to v Tukanovi. Chichi. Slovy klasika: a svoje srdce posílám dál na sever! 

Hu, teď mi volal novej boss, že jedou na teambuilding do sklípku. Ou. Pardon, hard pass.

a teď zase smutná věc, Téra mi odlítá do Dubaje na dlouho. Nepojede na Kozel. To mě hrozně mrzí, ale zase jí to tak OBROVSKY PŘEJU! Pracovat na projektu v Dubaji. To je ty vole tzv sen! 

A zas za necelej měsíc se uvidíme na Kozlu s instrama, uuuuu, Kozel, Luboš, instři, slivovice, Kamenná cesta, výlet do Vrchlabíčka a tak. <3

No nic, jdu na ty fotky. A taky musim promazat soukr fotky, protože měl svátek, ale žádnou fotku nechtěl, takže nepotřebuju mít plnou galerii svejch prsou a tak. 

Jo a že asi jedu do Vídně na rande? ehm. no. Jo. A navíc, beru to přes Brno! Jak, proč, kdy, proboha proč, na to neumim odpovědět aniž bych nezněla totálně pokrytecky, což už jenom timdle, že to píšu, pokrytec, obrovskej pokrytec, jsem. Pardon.

A taky brzo stáhnou mojí fotku ze stránek bývalýho chlebodárce. To je velký au, ale zas na druhou stranu, tak vypadám uplně jinak než teď, mam tam napsanou pozici, která s mojí pozicí neměla asi nic společnýho, to jen k tomu, jak moc si byli vědomí toho, co je moje práce, a asi je to dobře, to tak nějak už uplně definitivně ukončit. Ale není mi z toho do skoku, to ne. 

No nic, jdu udělat ty fotky a možná i něco se svejma vlasama, který si zas u moře řekly Jééé sluníčko, pojďme se vyšisnout do něčeho, co jí bude hrůzou budit! jo, to uděláme! juuuu to bude super. 
ne, neni to super.

Where are your friends tonight? Dneska a zejtra? Já je zejtra zkusim všechny potkat u drinku a nostalgie.

Blažena strikes back

 střihla sem si dva adapťáky se středoškolkama, protože nemám do čeho píchnout, prej. A tak se mi ozval Dolores, že mě potřebuje a jedu s nim na, nebo mu vedu, adapťák. Oukej, proč ne.

Pokaždý se jmenuju jinak, než se jmenuju. Jednak protože když se jmenuješ Blažena, tak od tebe haranti očekávaj, že je ti zhruba sedumdesát a je s tebou nuda. Takže je rychle vyvedu z omylu, že i Blažena může bejt lehce ADHD a jedná s nima jako se sebou rovnejma. To je na adapťácích to nejdůležitější z mýho pohledu. Nastavit jim od začátku, že přešly na střední a tam už se jim nebudou psát zápisky na tabuli, že to tam bude mnohem těžší a budou potřebovat pomoc od dospělejch, za kterejma se nesmí bát jít. A druhak mě moje jméno sere po 157 oslovení za den.

Na první AK s náma jela i školní psychouš, což je to nejlepší, co se ti může stát. Pokud teda ten psychouš je dobrej a ne jen člověk, co chodí kolem věčně s kafíčkem v ruce a tváří se důležitě. Tadle byla přesnej opak a věděla, co dělá. První, co mi řekla bylo, že doufá, že mi tu nebude vadit. První, co sem jí řekla já bylo, že panebože to je skvělý, že je tady, protože tady ty haranti pozná uplně nejlíp. Nejsou v lavicích, nejsou v džínách, ale v teplákách a nebojej se mluvit, předvádět se, naopak, budou se předvádět uplně nejvíc. Sedly jsme si  na první dobrou. Profesorky byly taky uplně nejlepší, ne že by se aktivně účastnily všech her, byl to gympl, kde přece jen mají jisté postavení vůči haranti, ale na vyzvání a kdy to bylo potřeba, do her šly. Taky si psaly spoustu her, který se přesně budou hodit, až to bude potřeba, protože to ve třídě skřípe. A to je to, kdy vidim, že tendle kolektiv bude super a budou mít kámoše, parťáky, na hodně dlouho. A nebudou na nikoho zlý, i když to bude špatný z jedný strany, ale naopak tý druhý špatný straně nabídnou pomocnou ruku. Klasika, hele, ty se teď chováš jak debil a začals hulit a pít, to se nám nelíbí, co se sakra děje? A to je to, co na střední potřebuješ. Nebo hele, todle není oukej, běž za psychouškou, víš přece, že je super a fakt ti pomůže, není to žádná potupa. 

A ten adapťák byl pro mě takzvaně s prstem v nose. Haranti byly fakt boží, šikovný, chytrý, neremcaly a když, tak chvilku a během minuty jsme s Majdou měly v kapse. Protože nejsem žádný posraný krávy, co si na nich honěj triko, ale jednaj s nima vždycky na rovinu a vždycky se dá všechno vyřešit, aniž by se urazily/nafoukly a poslaly je doprdele, že teď to bude takhle. A to je důležitý. A měly stejnej humor jako my. Nebo spíš, my s Majdou sme měly dost pubertální humor, jako oni.

Holky měly v drtivý většine umělý nehty, ale nebyly to žádný fifleny, co by si neušpinily tepláky. A že tepláky nosily. Stejně tak kluci, žádný džíny, normoš tepláky, kecky a jdem se válet po zemi, protože je to vlastně hrozně sranda. 

Bylo to boží.

Druhej adapťák byl trošku těžší, protože to sice byl maturitní obor, ale nebylo to ani jednoho dítěte první volba a nebylo to Jo, jsem na svý vysněný škole, ale spíš No tak jsem tady, protože mi nic jinýho nezbylo. 

Ale i tak se nám to povedlo, splnilo to účel AK a ještě jsme si to všichni užily. Tady jsem byla teda Božena, která se haranti nebála ukázat, že mít ADHD vůbec není špatný. A teda většina haranti hulila jak továrny, takže během programu byla vždycky rauchpauza. Trocha nikotinu a už to zase byly oukej děti, ne neurotický kryplíci. Bohužel, ale to není na nás je vychovávat. Nejsme vychovatelky, jsme instři. Vychovávat je maj rodiče a ne my, za tři dny. My je jenom vedem k tomu aby se pořádně poznaly, zbořily první dojmy o ostatních, našly si kámoše ve svý třídě a nebály se si říct, že je něco dobrý a špatný, na rovinu, ne za zádama. A taky zbořily svoje hradby, že ke mě nemůže nikdo na dva metry. Ať se prostě ošahaj, jak teoreticky, tak i prakticky. Naučej se řešit problémy společně, ne každej po svym. Zjistit, že hele ten měl dobrej nápad, pojďme ho poslechnout. 

Tady už to tepláky uplně nebyly, ale nebylo to Já mám hodobóžový gatě, já todle dělat nebudu. Budeš. Ale furt jsme nikomu nic nemusely přikazovat, všechno dobrovolně a nakonec s radostí. Druhá třída byla už horší, s pár borcema sme se dostali do menší výměny názoru, kdy mě poslali do prdele. Poslala sem je tam dvakrát a řekla jim, že to oni se chovaj jako debílci a jejich třída je vidí, ne moje, já za hodinu nebudu ani vědět, kdo z nich to řekl, ale jejich třída si to bude pamatovat. Jo, ošklivý, hodně, ale bylo to potřeba. Na tadyto chování maj ještě sakra spoustu času, ať se tak chovat až jim bude 18, ne když je jim 16. A je mi uplně jedno, kde to odkoukali. 

Ale i todle bylo super skvělý. Ne že nic nebrat vážně, ale spíš se s vážnejch věcí neposrat. A dělat si srandu sama ze sebe, protože když si jí dělám z haranti, tak si jí musím dvakrát víc dělat ze sebe. 

A pak jsme si ještě střihli dobrodrůžo při odjezdu, kdy přijel bus a couval a couval a nacouval do značky a stromu. Ne bokem, napřímo. Takže aha, pan řidič není asi uplně ve formě. Takže zajistit náhradní bus, což takhle v pátek v půl druhý odpoledne, není uplně eazy peazy. Nic méně, díky letitému tréninku, jsme ani jeden nepanikařil a sehnali jsme bus do dvou hodin. Neskutečný. Místo abysme si sedli na zem a bědovali, jsme si řekli, co dokážem zařídit, kdo co bude obvolávat, kdo zabaví haranti a co potřebujem od ubytovatele a kdo bude informovat kantory a hele šlo to. Měli jsme teda z prdele kliku na bus, ale to už holt k nám patří.

Chvilku jsem koketovala s myšlenkou, že se k tomu vrátim na fulltime. Ale mě by to zabilo, potřebuju se vracet každej den domů, ne spát co tejden v jiný posteli. Byl by ze mě uplně jinej člověk, co nepatří do společnosti a postupně bych spěla k tomu si dát dvouměsíční odpočinek v Bohnicích. A vzhledem k tomu, že to vim, vim jak se chovat. Nicméně, takhle jednou za čas, to beru všema deseti. 

Teď už Bláža a Bóža spí, jsou uklizený s teplkáma ve skříni a na jaře asi jejich čas přijde. Nebo spíš na podzim. Nebo teda, na podzim určitě. Na jaře, na školu v přírodě, to už jenom možná.

Ale kdo ví. 

prostě nechci

 zase někoho přesvědčovat, že doopravdy jsem si jistá, že nechci děti.

To je furt dokola a je uplně jedno, co řeknu za důvod, protože přijde ta věta: no neboj, oni ti zatikaj biologický hodiny a do roka máš dítě.

TVL ani hovno, nebudu. Nechci děti, protože na to prostě nemám. Nemám na to, vychovat dítě. Nemám na to, dát mu všechnu lásku světa, protože prostě jí v sobě nemam. Nemám na to, abych nevybouchla a na to dítě neřvala po 10 vteřinách. Jsem taková. A, naštěstí, to o sobě vim a dokážu si to přiznat. Nechci, aby moje dítě, jakýkoliv dítě na světě, mělo za matku někoho, kdo na něj jen křičí. Protože prostě startuju neustále. Nemám trpělivost. A nikdo na světě si nezaslouží dětství ve kterym na něj matka bude jen řvát a bude zlá. Já na to prostě nemám, já bych přesně taková matka byla. A vim to a proto dítě mít nebudu. 

A taky je tu lidí jak sraček, není nutný porodit dalšího.

A taky nechci svýmu, a ani žádnýmu jinýmu, dítěti vyprávět o tom, co byli lední medvědi a proč už nejsou. 

Neberu to jako selhání, beru to tak, že sem si to už dávno dokázala přiznat a proto mít dítě nebudu. Vyprodukovat živýho tvora, kterýmu zkazim život? Je to nutný? Aby moje okolí bylo spokojený? Asi ne, Time.

A ne, věta 'to bude ale tvoje, to bude UPLNĚ jiný' ne, taky ne. Jakože to ze sebe dostanu, a najednou mi to v hlavě přepne a do smrti to budu mít jinak? hm, možná 3 tejdny po porodu. Navíc napůl u porodu umřu a já v tý hlavě ale budu mít zastrčeno, že tendle malej člověk mi způsobil totální muka a časem mu to začnu vyčítat, ne vědomě asi, ale začnu ... 

'Budete na to dva.' Jasně, jenže já pak začnu bejt zlá i na toho druhýho člověka. Budu mu vyčítat uplně všechno a budu fakt prvotřídní megera., protože ze si budu všechnu svojí frustraci vybíjet na něm a pak časem na dítěti. Nikdo nedokáže bejt s uječenou megerou, která má věčně blbou náladu, nevíš proč ale rozhodně víš, že za to můžeš ty. 

Jo, hlídala sem neteř a synovce. Jo, nejsem schopná mít děti. Byla jsem zlá teta a víš, nikdo nechce bejt zlej. Nebo teda já. Ono to totiž dost bolí, když o tobě malý děti řeknou, žes byla zlá. Nebo teda mě to bolí a vadí mi to.

nemusíš

 bejt první. Nemusíš vyhrát.

Poslední dobou je to u mě čim dál víc. Tady mantra je nějak víc a víc akutální. 

Ne nemusim vyhrát. Nemusim vyhrát ničí hru na to `udělat z Bestie lepšího člověka`. S čistym svědomím můžu říct, že za poslední 4 roky se vědomě chovám milejc ke všem a všude a pořád. Svojí vnitří bestii vypouštim jen někde a možná poslední rok jsem ji skoro neviděla. Možná to bude tim, že jsem obklopena dost lidma, co jsou neschopný a já si pěstuju větší a větší trpělivost? Nevim, možná jo. V každym případě se vidim, že jsem hodně jiná. Nevim, mě lepší nepřijdu, ostatním možná jo. 

Teď je otázka, jestli se se mnou baví právě proto, protože vidí, jak mě dokážou měnit k jejich obrazu, k jejich spokojenosti. A další otázka je, chci to vůbec? Potřebuju to vůbec? 

Nevim.

V každym případě, nemusim. Nemusim poslouchat věci jako `buď milá`, `nebuď tak zlá` přitom ty lidi si to zaslouží. Zaslouží si to hodně. Nemusim vyhrát, nemusim bejt první. Nemusim bejt jejich vítězství. 

a teď další otázka... Zasloužim si to já? Ne. Nedostávám žádný piškůtky, nedostávám žádný pochvaly, nedostávám nic, jen peskování. 

Nemusim. 

prej dobrý

Za jak dlouho se oklepeme? 

To jsme vůbec netušili, nikdo. Měsíc, dva, půl rok, rok, nikdy? Netuším do teď, protože ještě nebyly vánoce. Už proběhlo 9.6., narozeniny. Nikdo jsme se sobě ani slovem nezmínil, možná si nikdo nevzpomněl, možná jsme si spíš vzpomenuli všichhni, ale báli jsme se si to sobě říct...

V každym případě mi teď taťka řek, že už se cejtí líp, že už asi dokáže být sám, `nabejvá svéprávnosti` kterou jsem mu oficiálně vzala a teď už jí chce zpět. Bylo to je takový naše plácnutí, že mam důvod jezdit víc do ústí. Jako takhle, budu tam jezdit dál, ale už není nutnej důvod, prej. Zní to hrozně, ale vlastně to je absolutně parádní. 

Nic méně, jsem dneska do telefonu taťkovi řekla, že trvalý bydliště mam furt u nich a oba jsme ztichli, protože `u vás` už neexistuje. Au. A asi už nikdy existovat nebude, co si budem. 

A přišel doporučenej dopis, asi od notáře ohledně dědictví. Kurva.

Teď mam další 3 víkendy naplánovaný pro sebe, protože mi taťka řek, že to potřebuju. Takže no ústí for Zuza... já to mam taky těžký, víš. Vím. No ale kdyžtak nemusíš jezdit o víkendech, přijeď přes týden, já budu v obýváku a ty si z kuchyně uděláš kancl a budem si lízt na nervy i tak, neboj. 

Au.

Kurva.

Vánoce. To bude těžký.

18. srpna bude těžký.

Jet k tetě bude kurva těžký.

Ale asi se to lepší, dny mimo todle jsou už.. ne dobrý, ale lehčí. 

Au. Chybí mi, hrozně moc.

A potkat Hořejší bude pro mě těžký.

Jet teď na víkend do Zruče, kde bude jiná mamka, co se o mě bude starat, to bude velká zkouška. Ale když to nevyzkoušim, tak to nezjistim..

Kurva.

vždyť ale já nic neumim

 tak, za 14 dní budu v tom účetním cirkuse 2 roky. Poslední rok byl více méně pracovní peklo. Navalili jsme na mě tunu práce, mohla jsem si vybrat ale. Mohla jsem se nechat vyhodit, nebo mi přidaj `trošku` práce navíc. Za poslední rok jsem slyšela akorát jednou, že sem fakt dobrá a zvládám neskutečnou porci práce a navíc bezchybně, rychle, dobře. Jenom fokin jednou a to potom, co sem se zeptala, proč se děje jeden proces, kterej mi jen přidal práci a umožnil i tý nejposlednější slepici u nás v práci kontrolovat mojí práci. Jenom jednou.

Jasně, můžu skončit, jenže je tu jedno jenže. Já totiž mam absolutně nepojmenovatelnou pozici a nic konkrétního neumim, respektive to není hlavní náplní práce abych mohla říct `jo, todle jsem dělala dva roky a mam v tom dvou letou praxi`. Ofiko jsem Office manager, což nikomu nic neřekne. A co teda dělám? Každej ti u nás řekne, že všechno, krom účtování. Zákaznická péče. Hezký, jenže to v každý firmě znamená něco jinýho, že jo. U nás to je péče o zákazníky od podepsání smlouvy až do jejího ukončení. A mezi tim to obsahuje uplně všechno. Zakládání klientů do všech našich interních systémů. Nastavování ceny v billingu + správa billingu. Vystavování faktur za naše služby, nebo teda teď už to máme `automaticky`, ale ne uplně všechno, tvl co si tu namlouvám, automaticky je tak půlka faktur!. Řešení stížností. Řešení problémů, že něco nefunguje. A samozřejmě, správa pohledávek/zasílání upomínek a řešení jejich reklamací + úzká spolupráce s právníkama. Správa vstupních dokumentů od klienta a jejich příprava na poslání na úřady. Správa vole fokin datovky. Řešení (občas fakt debilních) dotazů od účetních a dalších kolegů. Správa interního systému z pohledu dat - takže tam nejsou kraviny a je to aktuální všechno. No a tim, že v tom interním systému pracuju nejvíc, zaučuju na něj nový nástupy. Pak mam pro jistotu pod sebou oddělení vytěžovačů, jako komplet. Nabírám je, zaučuju, odpovídám na dotazy, vysvětluju, opravuju chyby, vysvětluju chyby a pak samozřejmě i ukončuju, což je teď 28 lidí. Jo, občas vyhazuju lidi. Jezdim několikrát měsíčně do Plzně, protože novej nástup. Nebo přijdou IT kucí a jdem něco vymyslet. Nebo potřebuju od nich něco udělat/zlepšit/opravit, takže si dám služební cestu. A pak dojedu domu a pracuju třeba do 10., protože jsem celej den nepracovala, že jo. Jenže já kurva pracovala, jenom to nebyla hlavní náplň mojí práce. 

Pak tvl na všechno dělám reporty. Nenávidim excel.

Do toho samozřejmě dotazy od naší účetní ohledně nespárovanech plateb - hej kliente, proč si nám poslal tudle platbu? Nebo hej ty, kdo si a proč platíš tudle fakturu ty? a tak. 

a takže když bych si teď hledala práci, tak vlastně nic neumim, žádnou specializaci nemám. Doporučení od nás nedostanu, protože si ten kretén (bývalý šéf) pamatuje přesně tu jednu jedinou botu, kdy mi došly nervy s jednou paní, co nám dlužila 40K a položila jsem jí uprostřed hovoru telefon. A pokaždý kvůli řekne, že já nemám uplně pro-klientskej přístup. Dík. Rok netuší, co dělám, jak to dělám, kde to dělám protože nechodí do práce a neslyší jak si volám s klientama, nebo mluvim s kolegama, cokoliv.

A taky ty nástupní platy 25k jsou pro Zuzanku dost směšný. 

Takže v tom cirkuse budu dál a jednou mě odtamtud odvezou někam, kde bude teplo a měkkoučký stěny.

Jo a vlastně ještě referenční program, komu za co dát slevu, to mam taky pod palcem. A máme přes 800 aktivních klientů. Pro jednoho člověka práce až nad hlavu. Pro 3 lidi práce na full time, zhruba. A já ti z hlavy řeknu o 80% co jsou zač a kolik nám platí a kdo je jednatel, třeba. Ocení to někdo? Ne. Chci to všechno dělat? Ne. Co tři měsíce zkoušim u šéfa vybrečet výpomoc. Nebo větší peníze. Ale tvl 60 už mi nikdo nedá :D 

Dneska jsme odepisovali pohledávky a šéf byl takovej.. překvapenej, že jsem mu z hlavy nedokázala odpovědět, co jsou ty klienti zač, když jsou z roku 2017. Jako jsem dobrá, ale tvl, ne takhle.

Proč to píšu? Protože já vlastně nic neumim a dneska jsem chtěla skončit, ale nemam co kde kam jak . Takže zejtra v 6 zazvoní budík. A někdy na osmou se vykopu z postele. A pak mi holky řeknou, že už tam mam sakra skončit. Nebo mi kolegyně řekne `už nepracuj`... a to je to, co mě vlastně hodně sere. Asi zakážu všem se se mnou bavit o mojí práci. 

Od teď do konce světa se budu bavit jen o počasí. Když teda někdy někoho potkám, protože je 21.02 a já jdu hezky z vesela pokračovat v jednom reportu, juch.

A ty srandy, že co budeš dělat večer? Mít osobní život? TO si nechám už asi uplně stranou. 

já taky

 hele já vim, že vypadám, jak vypadám. Nejsem modelka, nejsem krysavice, ale i mě taky.

předem řikám, že se za toto dost stydím.

Bylo mi cca 22 - 23 a zbalil mě týpek ze škol v přírodě. Byl tam jako velkej kápo, víceméně druhej nevyšší a víš jak, líbila sem se mu já a já blbá (jo, blbá, teď to vidim) sem se nechala zbalit. Chodili jsme spolu od září do vánoc. Ze začátku to bylo samozřejmě super, ale čim dál víc si vynucoval svoje. Skončila sezona a co teď? Jedem na hory do nějakýho penzionu, hotovo. Když já bych se asi rači vrátila domů, ne, jedeme sem. Já sem to zařídil. Budeme tady a dělat toto a toto a budem za to mít tolik, bude o nás postaráno. Oukej, když si to tak zařídil a bude to tak, tak ok. Na místě Hele, potřebuju abys občas udělala toto, ale jen občas (to bylo ohledně pracovní náplně), jo, dobře, když je to občas. Když to ale dělat nebudeš, tak nás vyhoděj a co pak budem dělat, budem v průseru.. A výplatu si nechám vyplácet já na svůj účet, mám tady ve vsi bankomat, bude to tak lepší, co? No, jo asi jo. 

No a pak si vynucoval věci i jinde. Ne znamenalo ne asi první tři týdny, pak už si vzal, co chtěl a kdy chtěl. Když jsem mu to řekla, tak řekl, že ho tu obviňuju ze znásilnění. Ošklivý slovo a přece to tak není, vždyť se máme rádi. Ale když ti řeknu ne, tak nechci. No ale já se pak neudržim, když se přitulíš, můžeš si za to sama.

Nedávej mi pusu, máš opar. Nezájem. Musim do lékárny, mam opar. Já tam zajdu, buď doma.
Potřebuju jít do drogérie, dáš mi peníze? Přesně odpočítaný.
Nepůjdeme do hospody večer? Mě se nechce, buď se mnou doma.

Na vánoce sem se vracela domů, jízdenku mi koupila mamka, protože sem neměla ani korunu. Proč? Poslední kapkou totiž bylo, že mi dával prášky na odvodnění aby to vypadalo, že mam zánět močáku a musim zůstat na místě. Ne, to je zánět močáku, tady máš bylinkovej čaj a brusinky, k doktorovi nejdeš, todle to spraví. Já se cejtila totálně pod psa, pracovat jsem pořádně nemohla a pak při praní jsem mu vyndala tydle prášky z kapsy. Přiznal to. Já to dělal kvůli tobě, abys nejezdila domů a nezahodila všechno, co JÁ sem pro nás udělal, cos pro nás udělala TY?

Od září do vánoc jsem totálně přerušila kontakt se všema kamarádama, s rodinou, mohla sem se bavit jen s ním a trávit čas jen s ním. Ale na ty twittry dávej, jak si spokojená, jseš že jo? Vždyť já jsem nám to tak výborně zařídil, jinak bys byla někde na pracáku a bůh ví co bys musela dělat za brigády. Vždyť to bych já nedopustil. A budem dneska doma, tam budou akorát cizí lidi a určitě budou opruzovat. Budem doma, nemáš co na sebe, já sem ti dal prát zrovna džíny. 

Fuck me, já jsem byla tak blbá a tak se za to stydim, fakt to beru jako velkou ostudu. 

 a teď si čtu, jak neni potřeba zpřísňovat tresty, protože máme přeplněný věznice.