střihla sem si dva adapťáky se středoškolkama, protože nemám do čeho píchnout, prej. A tak se mi ozval Dolores, že mě potřebuje a jedu s nim na, nebo mu vedu, adapťák. Oukej, proč ne.
Pokaždý se jmenuju jinak, než se jmenuju. Jednak protože když se jmenuješ Blažena, tak od tebe haranti očekávaj, že je ti zhruba sedumdesát a je s tebou nuda. Takže je rychle vyvedu z omylu, že i Blažena může bejt lehce ADHD a jedná s nima jako se sebou rovnejma. To je na adapťácích to nejdůležitější z mýho pohledu. Nastavit jim od začátku, že přešly na střední a tam už se jim nebudou psát zápisky na tabuli, že to tam bude mnohem těžší a budou potřebovat pomoc od dospělejch, za kterejma se nesmí bát jít. A druhak mě moje jméno sere po 157 oslovení za den.
Na první AK s náma jela i školní psychouš, což je to nejlepší, co se ti může stát. Pokud teda ten psychouš je dobrej a ne jen člověk, co chodí kolem věčně s kafíčkem v ruce a tváří se důležitě. Tadle byla přesnej opak a věděla, co dělá. První, co mi řekla bylo, že doufá, že mi tu nebude vadit. První, co sem jí řekla já bylo, že panebože to je skvělý, že je tady, protože tady ty haranti pozná uplně nejlíp. Nejsou v lavicích, nejsou v džínách, ale v teplákách a nebojej se mluvit, předvádět se, naopak, budou se předvádět uplně nejvíc. Sedly jsme si na první dobrou. Profesorky byly taky uplně nejlepší, ne že by se aktivně účastnily všech her, byl to gympl, kde přece jen mají jisté postavení vůči haranti, ale na vyzvání a kdy to bylo potřeba, do her šly. Taky si psaly spoustu her, který se přesně budou hodit, až to bude potřeba, protože to ve třídě skřípe. A to je to, kdy vidim, že tendle kolektiv bude super a budou mít kámoše, parťáky, na hodně dlouho. A nebudou na nikoho zlý, i když to bude špatný z jedný strany, ale naopak tý druhý špatný straně nabídnou pomocnou ruku. Klasika, hele, ty se teď chováš jak debil a začals hulit a pít, to se nám nelíbí, co se sakra děje? A to je to, co na střední potřebuješ. Nebo hele, todle není oukej, běž za psychouškou, víš přece, že je super a fakt ti pomůže, není to žádná potupa.
A ten adapťák byl pro mě takzvaně s prstem v nose. Haranti byly fakt boží, šikovný, chytrý, neremcaly a když, tak chvilku a během minuty jsme s Majdou měly v kapse. Protože nejsem žádný posraný krávy, co si na nich honěj triko, ale jednaj s nima vždycky na rovinu a vždycky se dá všechno vyřešit, aniž by se urazily/nafoukly a poslaly je doprdele, že teď to bude takhle. A to je důležitý. A měly stejnej humor jako my. Nebo spíš, my s Majdou sme měly dost pubertální humor, jako oni.
Holky měly v drtivý většine umělý nehty, ale nebyly to žádný fifleny, co by si neušpinily tepláky. A že tepláky nosily. Stejně tak kluci, žádný džíny, normoš tepláky, kecky a jdem se válet po zemi, protože je to vlastně hrozně sranda.
Bylo to boží.
Druhej adapťák byl trošku těžší, protože to sice byl maturitní obor, ale nebylo to ani jednoho dítěte první volba a nebylo to Jo, jsem na svý vysněný škole, ale spíš No tak jsem tady, protože mi nic jinýho nezbylo.
Ale i tak se nám to povedlo, splnilo to účel AK a ještě jsme si to všichni užily. Tady jsem byla teda Božena, která se haranti nebála ukázat, že mít ADHD vůbec není špatný. A teda většina haranti hulila jak továrny, takže během programu byla vždycky rauchpauza. Trocha nikotinu a už to zase byly oukej děti, ne neurotický kryplíci. Bohužel, ale to není na nás je vychovávat. Nejsme vychovatelky, jsme instři. Vychovávat je maj rodiče a ne my, za tři dny. My je jenom vedem k tomu aby se pořádně poznaly, zbořily první dojmy o ostatních, našly si kámoše ve svý třídě a nebály se si říct, že je něco dobrý a špatný, na rovinu, ne za zádama. A taky zbořily svoje hradby, že ke mě nemůže nikdo na dva metry. Ať se prostě ošahaj, jak teoreticky, tak i prakticky. Naučej se řešit problémy společně, ne každej po svym. Zjistit, že hele ten měl dobrej nápad, pojďme ho poslechnout.
Tady už to tepláky uplně nebyly, ale nebylo to Já mám hodobóžový gatě, já todle dělat nebudu. Budeš. Ale furt jsme nikomu nic nemusely přikazovat, všechno dobrovolně a nakonec s radostí. Druhá třída byla už horší, s pár borcema sme se dostali do menší výměny názoru, kdy mě poslali do prdele. Poslala sem je tam dvakrát a řekla jim, že to oni se chovaj jako debílci a jejich třída je vidí, ne moje, já za hodinu nebudu ani vědět, kdo z nich to řekl, ale jejich třída si to bude pamatovat. Jo, ošklivý, hodně, ale bylo to potřeba. Na tadyto chování maj ještě sakra spoustu času, ať se tak chovat až jim bude 18, ne když je jim 16. A je mi uplně jedno, kde to odkoukali.
Ale i todle bylo super skvělý. Ne že nic nebrat vážně, ale spíš se s vážnejch věcí neposrat. A dělat si srandu sama ze sebe, protože když si jí dělám z haranti, tak si jí musím dvakrát víc dělat ze sebe.
A pak jsme si ještě střihli dobrodrůžo při odjezdu, kdy přijel bus a couval a couval a nacouval do značky a stromu. Ne bokem, napřímo. Takže aha, pan řidič není asi uplně ve formě. Takže zajistit náhradní bus, což takhle v pátek v půl druhý odpoledne, není uplně eazy peazy. Nic méně, díky letitému tréninku, jsme ani jeden nepanikařil a sehnali jsme bus do dvou hodin. Neskutečný. Místo abysme si sedli na zem a bědovali, jsme si řekli, co dokážem zařídit, kdo co bude obvolávat, kdo zabaví haranti a co potřebujem od ubytovatele a kdo bude informovat kantory a hele šlo to. Měli jsme teda z prdele kliku na bus, ale to už holt k nám patří.
Chvilku jsem koketovala s myšlenkou, že se k tomu vrátim na fulltime. Ale mě by to zabilo, potřebuju se vracet každej den domů, ne spát co tejden v jiný posteli. Byl by ze mě uplně jinej člověk, co nepatří do společnosti a postupně bych spěla k tomu si dát dvouměsíční odpočinek v Bohnicích. A vzhledem k tomu, že to vim, vim jak se chovat. Nicméně, takhle jednou za čas, to beru všema deseti.
Teď už Bláža a Bóža spí, jsou uklizený s teplkáma ve skříni a na jaře asi jejich čas přijde. Nebo spíš na podzim. Nebo teda, na podzim určitě. Na jaře, na školu v přírodě, to už jenom možná.
Ale kdo ví.
