sorry, todle bude hodně pozitvní. Ano, po strašně dlouhý době je Samolibá něco jinýho než depresračka.
Jela jsem na tábor.
Jela jsem na tábor do kterýho jsem musela dospět, jet tam dřív, tak si to neužiju. Fáfovi jsem to i řikala, nečekala sem že si to zapamatuje, ale pamatuje si to a jsem ráda, že to nemusim řikat znovu nahlas.
Jela jsem na skvělej tábor. Skvělej ho udělaly děti.
Měla jsem nejstarší oddíl a pak na celotáborovku další skvělej tým. První víkend jsme se my dospělí poblili a posrali, moc děkujem pracovníkům rekreačního střediska, že nic nevydesinfikovali :D
Nicméně samozřejmě jsem měla první tejden jeden den depku, že ostatní nic nedělaj. Jasně, protože dva dny měli na krku moje děti, protože jsem ležela jak lemra a nemohla nic dělat, blitkosračka a pak horečky. Po tom, co sem vstala sem rovnou zamířila mezi děti, protože nic mě z mentálních sraček nedostane víc, než děti. A oni byly boží. Můj oddíl mě velmi vřele (čti naskákaly na mě a objímačky a vyprávěčky jak se měly beze mě - furt skvěle - ale že jim moc chybim!!) uvítal a všechno bylo spoko najednou.
Pak byla večer porada a maličko ponorka, ale vlastně jsme všichni dospělí a .. od tý doby celej ten tábor byl to nejlepší, co se mi po Psích ostrovech mohlo v životě stát.
Skvělej ho teda udělali hlavně vedoucí.
Kapitola děti:
Neustále mě překvapovaly tim, jak se snaží být dospělí ale zároveň jsou ještě opravdu děti a my sme jim to s Fáfou nechtěli brát. Todle nikdy žádnýmu dítěti, ani jedno, nemůžeš vzít. Jsou na táboře, možná svym poslednim jako děti, a to nejde na ně dávat velkou porci zodpovědnosti, musíš umět vědět co jo, co ne. A myslim si, že aniž by to věděly, se nám to hodně povedlo. Vlastně všechny děti na našem (ano, NAŠEM) táboře byly boží. Od nejmenších po nejstarší. Od malýho Rádi, kterej plakal a kreslil obrázky rodičům v 10 večer, po nejstarší Adélku, která měla svý neuvěřitelný kouzlo a přitom mě mohla kdykoliv poslat do prdele a já to respektovala.
Ano, často, když nás nějaký dítě objalo se nám za zádama ozvalo `dva roky na tvrdo`. Protože to tak je, kdykoliv se může stát cokoliv a po pár letech nás zavřou. Ne, že by bylo za co, byli jsme pro ně rodina, náhradní matka, otec, teta, strejda. A bohužel pár dětí to moc potřebovalo a my dělali všechno proto, aby jsme tam pro ně byli. A vždycky budem.
Kapitola dospělí:
Ježíš, to byla tak skvělá parta. Nějak jsem za ty roky na pobytech poznala, co udělat pro dospělí a co si i zaslouží a nečekala jsem to zpět, protože za poslední 3 roky jsem potkala tolik instrů, co stáli za hovno, ale tady.. Tady. Tady to bylo tak skvělý. Tady mi všechno vraceli. A dávali i něco navíc a to po pravdě moc neznám.
Jedno dítě mi odjíždělo o den dřív, plán byl si je vzít na diskotéku a dát si s celym oddílem společnej tanec na Príbeh nekončí, ale Honzik odjížděl už v osm. Vzala jsem je teda do sálu, nikdo tam nebyl, předali jsme mu vzkaz od všech, jak mu děkujem za tábor, začali jsme se loučit a nevim vůbec kdy, se tam vetřel Fáfa s ostatníma vedoucíma a pustil nám Príbeh nekončí a po chvilce se přidali do našeho kroužku a mě to vyrazilo dech. Nejen, že si uvědomil, kde jsme a co děláme ale šel nám to pustit a sehnal i ostatní vedoucí a tvl!!! Ty vole. Ano, plakala jsem. Bylo to neskutečně nesobecký gesto, který nebylo potřeba a přitom zapadlo na svý místo. Protože sakra ví, co dělá. A já ho za to neskutečně miluju.
Pojmenovala sem se Vítězslava, abych měla na táboře svátek a od ledna jsme tvrdili vedoucím, že se jmenuju Slávka, a dětem pak taky samozřejmě. Padla půlnoc a já měla svátek. Svátek, co nemám, ale vlastně mám. Vedoucí na mě naskákali do postele a já věděla, že jim to nemůžu říct. Nikdy. Děti večer na nástupu mi předvedli taneček k svátku a já věděla, že jim nemůžu říct pravdu.
Nicméně, poslední pátek a dohodli jsme se s Fáfou, že to uděláme nenásilně, prostě mi začne řikat mym jménem a uvidíme. Prošlo to.
S vedoucíma to byla tak skvělá spolupráce, ano spolupráce, protože velkou část tábora jsem to brala jako práci, nechtěla jsem si připustit, že to bude velký přátelství, protože mě post táborovej syndrom zabije. Ale po tom, co jsme si udělali kroužek v bazénu ve tři ráno, drželi jsme se za malíčky a já se zeptala `taky teď čůráte?` jsem si připustila, že to nejsou kolegové, že jsem dáááávno za tou hranicí. A že je každýho, do jednoho, mám strašně moc ráda. A nechci je pustit pryč.
Takže tu teď trochu trpim, ale zatim tim hezkym způsobem. Strašně mi chybí, ale zas na druhou stranu vim, že to nebude jak vždycky, že až za rok, ale vim, že to bude třeba už o víkendu.
A nepůjdem si dát cigáro za marodku, bohužel, ale spácháme něco jinýho. Padne tisíc sprostejch oslovení a celou dobu, celou fakin dobu, budu vědět, že je mam obrovsky ráda a oni mě.
Jsem ráda, že jsem jela a jsem ráda, že jsem jela až teď.
Srdíčko na tisíc kusů, ale hezky.
