kam to došlo?

 Nemůžu spát a už bych měla spát. Jo, ještě neni ani devět, ale vstávám v pět. 

No nic, nemůžu spát hlavně kvůli tomu, co se mi honí v hlavě. A abych nemyslela na něj, že už od rozchodu je to dýl, než jsme byli spolu a že už by mi měl být jedno, tak myslim na jiné muže.

A s jedním to dopadlo neskutečně vesele. :D začalo to jednou, když mi poslal zprávu řečenou heliem :D pak jsme si chvilku psali a pak to dopadlo dost obvykle, naposílali jsme si nějaký oplzlázky (oplzlý obrázky, dikobrazy, bobrázky a tak) a bylo to fajn a sranda. Potkali jsme se taky potom a furt to byla sranda a tak, pak to sranda chvilku nebyla, pak zas jo ALE nikdy nic nebylo. A pak nějak náš vztah přerostl v přátelství a teď jsme v bodu, kdy z bobrázků a dikobrazů si posíláme fotky dřezu (já jemu) a záchodový mísy (on mě). Jasně, jsou to projekty, kterýma se sami sobě chlubíme, nebo si brečíme v DM že chcem umřít, všechno podpálit a tak, ale když to podáš takhle za sebou, tak ... Jsem ráda, že to dopadlo takhle a mám kamaráda. 

Z dickpicků k záchodovejm mísám za dva roky. Já ty vztahy umim, panečku! 

here we fokin go

 a je to, jsem odstěhovaná z Prahy a už se do ní asi nepotřebuju vrátit. 

Zatim si dojíždění dost užívám, koukat, kterym vlakem pojedu, do kdy budu v práci, v kolik musim jít spát, protože ráno fakt doopravdy musim vstát, ne že posunu budík a půjdu do práce až za hodinu. Můj život se teď podle něčeho řídí a je to.. zajímavý. A bydlet v ústí je vlastně fajn. Je to moje, sice bydlim v nejmenší místnosti do který ani nedosáhne wifi, ale je to z části moje. Můžu si tam na zeď pověsit co chci, namalovat co chci a je to můj pokoj a neřešit, že končí smlouva, nemůžu si tam dát todle, nemůžu si tam pořídit tendle nábytek, jedině, že si ho dám k sobě a tak. Mám k dispozici celej byt. Dobře, skoro, ale mám. 

Včera jsme přestěhovaly obývák, protože gauč nalepenej na topení je prostě píčovina, takže je na druhý straně a tadááá je tam teplo. Nandaly jsme dveře do koupelny. Ano, už to zavání sufražetkováním, ale ne, na montování nábytku jsem si poprosila o pomoc. Protože nábytek smontovanej ode mě nedopadá dobře. Krom toho, že se do půl roku rozpadne, tak toho půl roku je křivej a třeba mu nejdou zavřít dveře. Nebo vypadává šuplík a podobně. Já totiž neumim bejt precizní. Slepit něco na milimetry? Haha, ses posral. Uříznout něco rovně? Ale no ták, to nejde.. Si jenom vem, už jenom jak píšu. Je to činnost u který musíš dodržovat stejný tempo, velikost, styl a to je to, co mi nejde. Háčkuju taky věci u kterých nemusím dodržovat počet ok/řad a tak, jedu to všechno do ruky a od oka. Jo, já vim, taky to tak vypadá. Konec pomlouvání mě, prostě, nábytek nesesmontovávám a radši poprosím o pomoc a pokud pomoc nechce, nebo nemá čas, tak holt existujou lidi, kterým za to zaplatím a oni to udělaj, za mě, nevidím problém.

Zatim si dojíždějící život užívám. Možná mi to způsobuje migrénu, ale nedá se nic dělat, práci zatim měnit nehodlám a bydlení už vůbec, dyť už mam skoro vybaleno. 

Asi si troufám říct, že vedu dospěláckej život. Mám inkartu, mám lítačku, mám tu věc na kterou se jezdí ústeckou mhd a žiju. Ve vlaku cestou do práce jsem taková ta důležitá, co ťuká na notebooku, stejně jako teď cestou z práce. Lidi divně koukaj, ale co, já se z nich neposeru.

Jo a taky jsem začala každej den psát deník, rukou, do sešitu a tvl strašně mě to baví, dávám tomu ještě dva dny, než mě to přejde. Možná to pak někomu dám přečíst. Jo, s kurzem daktyloskopie, já vim.

Hněvice, tady jsem teď měla vystupovat. Mohla vystupovat. Škoda. 

a teď co?

 stěhuju se. Z Prahy. Stěhuju se domů. No co, nějak to přežiju, mam jiný jistoty teď.

Jednou z nich je to, že mě moje rodina na něco využije. Jo, jezdim hlídat ségře děti, zvířata, barák a očividně už je to takovej standard. Napíše a já přijedu. Obstarám uplně fokin všechno. Děti odvedu do školy, obstarám kočky a psy a pak vyzvednu děti ze školy a postarám se o všechno a pak jdu spát. Nějak mi tam nevychází čas na mojí práci. Dneska například po škole mělo bejt dýňování. Fokin dlabání dýní, kterou děti navíc neměly, že jo. Hele narovinu, nešly by tam, já mám tunu práce a nemohla sem si v půl třetí odpíchnout odchod a jít dělat tetu, prostě bych je odvedla domů a pracovala. Sorry. No dobrý, takže pršelo, takže je to přesunutý na pondělí, uf. Ale i tak jsem byla zlá teta, co se dá dělat. Ano, Vé šel do postele v půl 6 odpo, protože mi ustříh vlasy. Srandičky, srandičky a já ho varovala ale i tak to zkusil. Já nemám obrovskej pramen vlasů a on je nasranej v posteli. Bohužel nemůže ale zabavit svou sestru, takže ta tu sedí přilepená na mě a furt se na všechno ptá. No dobře, to bylo odpoledne, to jsem ještě visela na ntb a pracovala, já jim to řikala. Všem, jak ségře, tak i dětem, že musim pracovat. Hm, to je tak, že mě berou vážně. 

Nic méně další jistotou je, že si poseru život. Byla jsem v jednu chvíli uplně full spoko, ani jeden jsme nechtěli nic, už vůbec ne vztah a tak jsme do toho vletěli po hlavě a chvíli jsme byli spoko. Jenže jsme si oba asi ve stejnou chvíli začli uvědomovat, že vztah nechcem, chcem bejt sami se sebou a .. a pak jsem to posrala dřív, než bylo nutný. Jo, to já umim dost často. Nebo tak to aspoň vidim.. Nicméně co mě sere je, že všichni v mym okolí si myslej, že se nenávidíme. Že já ho nenávidim. Nebo, že je debil. Ani náhodou, je to uplně naopak. Žádná nenávist, žádný vyprávění, že je debil, to už vůbec nehrozí. A vyvracet to lidem je tak strašně těžký a otravný, protože to tak přece musí bejt a jinak si lžu do kapsy. Nebo co to řikaj.

mě už tak strašně nebaví se furt obhajovat, proč jezdim do beřko, proč ho mam furt ráda, proč todle, proč tamto.. 

no nic, jdu vytřít všechny loužičky cestou na cigáro a pak se obložim štěňátkama a půjdu spát. To je to jediný rozumný, co mě teď čeká.

nadpis

 Měla jsem se dobře a už se tak nemám.

Potkala jsem člověka, kterej mi ukázal, že můžu bejt milovaná, že na mě někdo může čekat a těšit se na mě. Že můžu bejt chtěná. Prostě mě měl rád a ne proto, protože jsem z rodiny. Byl to cizí člověk a já jsem během okamžiku sestřelila všechny svoje obraný zdi a přitom jsem zůstala šťastná. A pak jsem si to uvědomila a začla sama sebe děsit a pak jsem se 5 minut chovala jako moje matka a celý, celý uplně fokin celý jsem to poslala doprdele. Blbý je, že to vidim teď, předtim jsem se zachovala tak, jak jsem to viděla celej život. Grrrrr, kurvaaaa, doprdele. 

A nevim, jestli se to spraví, nebo už radši nadosmrti zůstanu sama. 

stěhování

 K poslednímu listopadu dáváme sbohem našemu společnýmu životu s Týnuškou a stěhujem se pryč, každá sama jinam. Ano, je to smutné, samozřejmě. Ale jsou na tom mnohem děsivější věci, který si teď uvědomuju. Mám totiž tunu věcí, který v novejch bytech asi neupotřebuju. Mám třeba asi 6 hrnků a piju z jednoho, ale žádnej nevyhodim. Pak mam hrnce a pánvičky. Co s nima? Netušim. Pak nábytek, tvl.. skříně jdou do sběrnýho dvora, ty už nikdo nesmontuje, ale postel, psací stůl, dva konferenční stolky, dvě knihovny, jedna komoda... netušim, kam to dám. A hlavně netušim, kam dám ty věci z těch skříní! Asi vlastně všechno oblečení vezmu a hodim na vinted a uvidim, kolik mi toho zbyde. A ty číčo, co s botama? A kabelkama??? Myslím si, že taťka bude mít velkou radost, až tam dojedu s 15 pytlema věcí, který tam někam budu potřebovat dát. Jeden pytel oblečení si nechám na Suchdol a pak nějakej do Štětí a ono to nějak fungovat bude, snad... Ale ta představa je děsivá, že budu na dvou místech a základnou na sezonní oblečení na uplně jinym místě. A vzhledem k tomu, kolikátýho už je, tak se mi to hrozně blíží.

Asi je čas začít pomalu propadat panice. 

tábor

 sorry, todle bude hodně pozitvní. Ano, po strašně dlouhý době je Samolibá něco jinýho než depresračka.

Jela jsem na tábor. 

Jela jsem na tábor do kterýho jsem musela dospět, jet tam dřív, tak si to neužiju. Fáfovi jsem to i řikala, nečekala sem že si to zapamatuje, ale pamatuje si to a jsem ráda, že to nemusim řikat znovu nahlas.

Jela jsem na skvělej tábor. Skvělej ho udělaly děti.
Měla jsem nejstarší oddíl a pak na celotáborovku další skvělej tým. První víkend jsme se my dospělí poblili a posrali, moc děkujem pracovníkům rekreačního střediska, že nic nevydesinfikovali :D 

Nicméně samozřejmě jsem měla první tejden jeden den depku, že ostatní nic nedělaj. Jasně, protože dva dny měli na krku moje děti, protože jsem ležela jak lemra a nemohla nic dělat, blitkosračka a pak horečky. Po tom, co sem vstala sem rovnou zamířila mezi děti, protože nic mě z mentálních sraček nedostane víc, než děti. A oni byly boží. Můj oddíl mě velmi vřele (čti naskákaly na mě a objímačky a vyprávěčky jak se měly beze mě - furt skvěle - ale že jim moc chybim!!) uvítal a všechno bylo spoko najednou. 

Pak byla večer porada a maličko ponorka, ale vlastně jsme všichni dospělí a .. od tý doby celej ten tábor byl to nejlepší, co se mi po Psích ostrovech mohlo v životě stát. 

Skvělej ho teda udělali hlavně vedoucí.

Kapitola děti:

Neustále mě překvapovaly tim, jak se snaží být dospělí ale zároveň jsou ještě opravdu děti a my sme jim to s Fáfou nechtěli brát. Todle nikdy žádnýmu dítěti, ani jedno, nemůžeš vzít. Jsou na táboře, možná svym poslednim jako děti, a to nejde na ně dávat velkou porci zodpovědnosti, musíš umět vědět co jo, co ne. A myslim si, že aniž by to věděly, se nám to hodně povedlo. Vlastně všechny děti na našem (ano, NAŠEM) táboře byly boží. Od nejmenších po nejstarší. Od malýho Rádi, kterej plakal a kreslil obrázky rodičům v 10 večer, po nejstarší Adélku, která měla svý neuvěřitelný kouzlo a přitom mě mohla kdykoliv poslat do prdele a já to respektovala. 
Ano, často, když nás nějaký dítě objalo se nám za zádama ozvalo `dva roky na tvrdo`. Protože to tak je, kdykoliv se může stát cokoliv a po pár letech nás zavřou. Ne, že by bylo za co, byli jsme pro ně rodina, náhradní matka, otec, teta, strejda. A bohužel pár dětí to moc potřebovalo a my dělali všechno proto, aby jsme tam pro ně byli. A vždycky budem.

Kapitola dospělí:

Ježíš, to byla tak skvělá parta. Nějak jsem za ty roky na pobytech poznala, co udělat pro dospělí a co si i zaslouží a nečekala jsem to zpět, protože za poslední 3 roky jsem potkala tolik instrů, co stáli za hovno, ale tady.. Tady. Tady to bylo tak skvělý. Tady mi všechno vraceli. A dávali i něco navíc a to po pravdě moc neznám. 
Jedno dítě mi odjíždělo o den dřív, plán byl si je vzít na diskotéku a dát si s celym oddílem společnej tanec na Príbeh nekončí, ale Honzik odjížděl už v osm. Vzala jsem je teda do sálu, nikdo tam nebyl, předali jsme mu vzkaz od všech, jak mu děkujem za tábor, začali jsme se loučit a nevim vůbec kdy, se tam vetřel Fáfa s ostatníma vedoucíma a pustil nám Príbeh nekončí a po chvilce se přidali do našeho kroužku a mě to vyrazilo dech. Nejen, že si uvědomil, kde jsme a co děláme ale šel nám to pustit a sehnal i ostatní vedoucí a tvl!!! Ty vole. Ano, plakala jsem. Bylo to neskutečně nesobecký gesto, který nebylo potřeba a přitom zapadlo na svý místo. Protože sakra ví, co dělá. A já ho za to neskutečně miluju.

Pojmenovala sem se Vítězslava, abych měla na táboře svátek a od ledna jsme tvrdili vedoucím, že se jmenuju Slávka, a dětem pak taky samozřejmě. Padla půlnoc a já měla svátek. Svátek, co nemám, ale vlastně mám. Vedoucí na mě naskákali do postele a já věděla, že jim to nemůžu říct. Nikdy. Děti večer na nástupu mi předvedli taneček k svátku a já věděla, že jim nemůžu říct pravdu. 
Nicméně, poslední pátek a dohodli jsme se s Fáfou, že to uděláme nenásilně, prostě mi začne řikat mym jménem a uvidíme. Prošlo to. 

S vedoucíma to byla tak skvělá spolupráce, ano spolupráce, protože velkou část tábora jsem to brala jako práci, nechtěla jsem si připustit, že to bude velký přátelství, protože mě post táborovej syndrom zabije. Ale po tom, co jsme si udělali kroužek v bazénu ve tři ráno, drželi jsme se za malíčky a já se zeptala `taky teď čůráte?` jsem si připustila, že to nejsou kolegové, že jsem dáááávno za tou hranicí. A že je každýho, do jednoho, mám strašně moc ráda. A nechci je pustit pryč. 

Takže tu teď trochu trpim, ale zatim tim hezkym způsobem. Strašně mi chybí, ale zas na druhou stranu vim, že to nebude jak vždycky, že až za rok, ale vim, že to bude třeba už o víkendu. 

A nepůjdem si dát cigáro za marodku, bohužel, ale spácháme něco jinýho. Padne tisíc sprostejch oslovení a celou dobu, celou fakin dobu, budu vědět, že je mam obrovsky ráda a oni mě. 

Jsem ráda, že jsem jela a jsem ráda, že jsem jela až teď. 

Srdíčko na tisíc kusů, ale hezky. 

cesta

 Jsem zase na trochu špatnym místě a tak jsem si naplánovala výlety. Dobře, většina lidí na světě by zítřejší cestu do Plzně na pivo nikdy nepojmenovala slovem výlet, ale já nejsem většina lidí na světě, že.

Ve tři vypínám v práci všechno a jdu na busík. Ježíš, to bude hezký, courat se tou hnusnou ulicí, který já řikám 'juuu tady je to jako doma!' a pak teda 'juuuu to divadlo je fakt hezký' a pak už jenom  'jedno pivo prosím'. A pak cesta zpět na nádraží, pojedu trolejbusem? Tramvají? Půjdeme pěšky? Ve vlaku zpátky si budu asi určitě řikat, že se mám fajn :) nebo v to teď aspoň doufám. 

A v sobotu jedeme do Drážďan.
Prokafíčkujeme se víkendem, kterej v sobotu večer zpestří jeden floriďan. Jo, jedu na Rickoluse do Drážďan, ano udělala jsem si z toho zevlovací víkend se ségrou a HR. Ano, hodně se těšim. Procházka po Prager Strasse bude, i když PS je vlastně docela nudná a hnusná, ale je to povinnost. Moje, nebo spíš touha, já nevim. Nemám žádnej plán, jen se večer dostavit na koncert, odzpívat si to celý a mít se tam tu hodinku, hodinku a půl, nejvíc fajn na světě. Další den se prozevlit k nádraží a jet zase domů. 

Domů, kde je bordel, zkáza, zoufalství a prostě moje království, že. No co, stejně se tam už skoro nezdržuju.