sobota

 teď jsem dvě zastávky přemejšlela, co si dám k Vánocům. Že bych někam vycestovala. Třeba na nějakej ostrov.. Ehm. Tak bych si jenom chtěla připomenout, že já už mám koupený letenky do Pompejí na leden a to je za 4 týdny. 

A k tomu ostrovu, jaro na Gran Canarii bych taky neměla zapomínat. 

Takže Samolibá, fakt si nic nedávej, nech to na ostatních. Ono letenka do LP d GC není uplně levňoučká, ne jako do Itošky, takže na tu si hezky našetři. A taky nezapomeň, že tě dohnaly blbostě z předloňska, který musíš taky zaplatit.

Takže to, že teď už máš všechny dárky nakoupený a na účtě nezbylo jen smetí, neznamená, že si koupíš na víkend výlet na Kypr. Nebo, že si vezmeš dva dny dovču a dáš GC jen na otočku. 

Long story short, zapomínám, že mě čekaj skvělý věci a že mě čekaj za krátkou dobu a tak se na ně netěšim, protože jsem na ně zapomněla. 

neděle

 takhle, hodně poslouchám hudbu, poslouchám rozdílný žánry a asi ke každý svý životní situaci, co životní, denodenní situaci si dokážu během minuty dát skvělej soundtrack. A k neděli patří Prodavač - Malý ráje. 

Domlouvali jsme se s táborovejma, že mi pomůžou se sestavováním nábytku, protože já to nesnášim. Nesnášim to, protože mi to vůbec nejde. Ano, já vim, jsou k tomu návody, ale já je nechápu. Pochopim je po strašně dlouhý době, většinou když každej už je na třetí straně návodu, tak mě dojde, že tendle šroub se jmenuje A. Věci, co mi nejdou samozřejmě nesnášim dělat. Takže jsem si řekla o pomoc. Možná jsem ani moc nenadužívala slovo prosím. Prostě jsem řekla narovinu, že bez nich budu v píči. No, možná trošku slušnějč :D a tak přijeli a pomohli mi. Nejvíc práce a největší dík patří Týnce, mít v ruce kladivo a rozkládat starou postel na třísky a u toho pomlouvat všechny muže světa, k nezaplacení <3 A pak dorazili svalnatci a sestavili mi postel. Padlo u toho neskutečný množství sprostejch slov, asi tak můj budget na tejden, ale před devátou večer hotovo.

Taky mám plnou lednici věcí jako jsou piva, rum, energeťáky, oběd, co jsem vařila, čokoládová roláda ke kafíčku, Kotlíkové arašídy (to je to, co jsme objevili na táboře, že je to nejlepší k jídlu, nebo k vodce, záleží na úhlu pohledu), kávenky, sušenky a samozřejmě RAJČATA, na ty nezapomínat! 

Celej den byl nakonec skvělej. Ikdyž to bylo divný, hlavně když mi přistála v ruce Hruškovice, která byla jako dárek na zapití rozchodu, ale sedlo si to, nakonec. Je fajn mít kolem sebe lidi, který se o sebe navzájem staráme. A hlavně je fajn je mít kolem sebe často a na dosah ruky. 

Jmenovitě samozřejmě Fáfu a zdravím babi! 

Ale pojďme mi zlomit nohu až příště řeknu, že se chci stěhovat. Už ne. Už jenom s taškou a zbytek buď spálit a nebo nechat a utýct. 

Jo a spí se mi báječně, díky za optání. Určitě za to může ten ochranej povlak pod matracema.

Jo a taky si už mam kam dát tu tunu krámů, protože mám dvě báječný komody.

A taky si můžu začít číst, protože mám boží knihovnu.

Ale musim to tam vybalit všechno. Nic méně, rozhodně: všechno, co potřebuju, jsou malý ráje. A s nima se mi dějou. 

říct si o pomoc

 Otřepaný klišé, že nejtěžší je si říct o pomoc, je pravda. Pro mě je to hrozně těžký, si říct o pomoc. Asi mam pak pocit, že nejsem dost dobrá, že nic nezvládnu sama a na všechno někoho potřebuju. Přitom si vůbec neuvědomuju, že milion věcí naopak zvládám uplně sama. Každej den bych se měla chválit za to, že jsem něco dokázala sama. 

Spoustukrát jsem použila slovo sama. Přitom sakra sama nejsem, jen si neumím o tu pomoc říct. Mám kolem sebe opravdu hodně lidí, kteří, kdybych jim řekla, tak mi rádi pomůžou. Ale sami od sebe mi pomoc nenabídnou. Proč? Protože absolutně netuší, že bych potřebovala pomoct, já to nikdy najevo nedám. A když se náhodou stane, že si řeknu o pomoc, tak to řeknu tak, že vlastně ten druhej člověk nepochopí, že potřebuju pomoct a teď si o ní řikám. A tím pádem to zní tak, že není problém říct "ježiš, to já ale nemůžu" nebo "tak jo, bude to tak, že si ty věci nechám tejden v autě a pak ti je nějak dovezu" a mě to pak hrozně sestřelí dolů a už si o pomoc zase neřeknu, protože pro mě to zní, že mi nikdo nepomůže.

Přitom potřebuju pomoct, furt, s něčim i třeba jenom s tim, že večer nebudu sama. Protože i to je sakra těžký a zvládám to. Tak jenom říct "hele, večer nemám co dělat, nechceš přijet?" jednoduchý, ale já to udělala kolikrát, dvakrát? A holt ne každej den mi lidi můžou pomoct. Nebo kdybych napsala více lidem, ne, po jednom "ne", který ani neni tvrdý ošklivý NE, už to dál nezkusit. 

A tam si sama kolem sebe stavim vyšší a vyšší zdi a propadám se hloubějc do pocitu, že se nemam na koho obrátit, když potřebuju pomoct. 

A přitom to neni pravda, jen se nesmim bát si říct o pomoc tim správnym způsobem. Ne správnejm lidem, ale tím správnym způsobem.

kam to došlo?

 Nemůžu spát a už bych měla spát. Jo, ještě neni ani devět, ale vstávám v pět. 

No nic, nemůžu spát hlavně kvůli tomu, co se mi honí v hlavě. A abych nemyslela na něj, že už od rozchodu je to dýl, než jsme byli spolu a že už by mi měl být jedno, tak myslim na jiné muže.

A s jedním to dopadlo neskutečně vesele. :D začalo to jednou, když mi poslal zprávu řečenou heliem :D pak jsme si chvilku psali a pak to dopadlo dost obvykle, naposílali jsme si nějaký oplzlázky (oplzlý obrázky, dikobrazy, bobrázky a tak) a bylo to fajn a sranda. Potkali jsme se taky potom a furt to byla sranda a tak, pak to sranda chvilku nebyla, pak zas jo ALE nikdy nic nebylo. A pak nějak náš vztah přerostl v přátelství a teď jsme v bodu, kdy z bobrázků a dikobrazů si posíláme fotky dřezu (já jemu) a záchodový mísy (on mě). Jasně, jsou to projekty, kterýma se sami sobě chlubíme, nebo si brečíme v DM že chcem umřít, všechno podpálit a tak, ale když to podáš takhle za sebou, tak ... Jsem ráda, že to dopadlo takhle a mám kamaráda. 

Z dickpicků k záchodovejm mísám za dva roky. Já ty vztahy umim, panečku! 

here we fokin go

 a je to, jsem odstěhovaná z Prahy a už se do ní asi nepotřebuju vrátit. 

Zatim si dojíždění dost užívám, koukat, kterym vlakem pojedu, do kdy budu v práci, v kolik musim jít spát, protože ráno fakt doopravdy musim vstát, ne že posunu budík a půjdu do práce až za hodinu. Můj život se teď podle něčeho řídí a je to.. zajímavý. A bydlet v ústí je vlastně fajn. Je to moje, sice bydlim v nejmenší místnosti do který ani nedosáhne wifi, ale je to z části moje. Můžu si tam na zeď pověsit co chci, namalovat co chci a je to můj pokoj a neřešit, že končí smlouva, nemůžu si tam dát todle, nemůžu si tam pořídit tendle nábytek, jedině, že si ho dám k sobě a tak. Mám k dispozici celej byt. Dobře, skoro, ale mám. 

Včera jsme přestěhovaly obývák, protože gauč nalepenej na topení je prostě píčovina, takže je na druhý straně a tadááá je tam teplo. Nandaly jsme dveře do koupelny. Ano, už to zavání sufražetkováním, ale ne, na montování nábytku jsem si poprosila o pomoc. Protože nábytek smontovanej ode mě nedopadá dobře. Krom toho, že se do půl roku rozpadne, tak toho půl roku je křivej a třeba mu nejdou zavřít dveře. Nebo vypadává šuplík a podobně. Já totiž neumim bejt precizní. Slepit něco na milimetry? Haha, ses posral. Uříznout něco rovně? Ale no ták, to nejde.. Si jenom vem, už jenom jak píšu. Je to činnost u který musíš dodržovat stejný tempo, velikost, styl a to je to, co mi nejde. Háčkuju taky věci u kterých nemusím dodržovat počet ok/řad a tak, jedu to všechno do ruky a od oka. Jo, já vim, taky to tak vypadá. Konec pomlouvání mě, prostě, nábytek nesesmontovávám a radši poprosím o pomoc a pokud pomoc nechce, nebo nemá čas, tak holt existujou lidi, kterým za to zaplatím a oni to udělaj, za mě, nevidím problém.

Zatim si dojíždějící život užívám. Možná mi to způsobuje migrénu, ale nedá se nic dělat, práci zatim měnit nehodlám a bydlení už vůbec, dyť už mam skoro vybaleno. 

Asi si troufám říct, že vedu dospěláckej život. Mám inkartu, mám lítačku, mám tu věc na kterou se jezdí ústeckou mhd a žiju. Ve vlaku cestou do práce jsem taková ta důležitá, co ťuká na notebooku, stejně jako teď cestou z práce. Lidi divně koukaj, ale co, já se z nich neposeru.

Jo a taky jsem začala každej den psát deník, rukou, do sešitu a tvl strašně mě to baví, dávám tomu ještě dva dny, než mě to přejde. Možná to pak někomu dám přečíst. Jo, s kurzem daktyloskopie, já vim.

Hněvice, tady jsem teď měla vystupovat. Mohla vystupovat. Škoda. 

a teď co?

 stěhuju se. Z Prahy. Stěhuju se domů. No co, nějak to přežiju, mam jiný jistoty teď.

Jednou z nich je to, že mě moje rodina na něco využije. Jo, jezdim hlídat ségře děti, zvířata, barák a očividně už je to takovej standard. Napíše a já přijedu. Obstarám uplně fokin všechno. Děti odvedu do školy, obstarám kočky a psy a pak vyzvednu děti ze školy a postarám se o všechno a pak jdu spát. Nějak mi tam nevychází čas na mojí práci. Dneska například po škole mělo bejt dýňování. Fokin dlabání dýní, kterou děti navíc neměly, že jo. Hele narovinu, nešly by tam, já mám tunu práce a nemohla sem si v půl třetí odpíchnout odchod a jít dělat tetu, prostě bych je odvedla domů a pracovala. Sorry. No dobrý, takže pršelo, takže je to přesunutý na pondělí, uf. Ale i tak jsem byla zlá teta, co se dá dělat. Ano, Vé šel do postele v půl 6 odpo, protože mi ustříh vlasy. Srandičky, srandičky a já ho varovala ale i tak to zkusil. Já nemám obrovskej pramen vlasů a on je nasranej v posteli. Bohužel nemůže ale zabavit svou sestru, takže ta tu sedí přilepená na mě a furt se na všechno ptá. No dobře, to bylo odpoledne, to jsem ještě visela na ntb a pracovala, já jim to řikala. Všem, jak ségře, tak i dětem, že musim pracovat. Hm, to je tak, že mě berou vážně. 

Nic méně další jistotou je, že si poseru život. Byla jsem v jednu chvíli uplně full spoko, ani jeden jsme nechtěli nic, už vůbec ne vztah a tak jsme do toho vletěli po hlavě a chvíli jsme byli spoko. Jenže jsme si oba asi ve stejnou chvíli začli uvědomovat, že vztah nechcem, chcem bejt sami se sebou a .. a pak jsem to posrala dřív, než bylo nutný. Jo, to já umim dost často. Nebo tak to aspoň vidim.. Nicméně co mě sere je, že všichni v mym okolí si myslej, že se nenávidíme. Že já ho nenávidim. Nebo, že je debil. Ani náhodou, je to uplně naopak. Žádná nenávist, žádný vyprávění, že je debil, to už vůbec nehrozí. A vyvracet to lidem je tak strašně těžký a otravný, protože to tak přece musí bejt a jinak si lžu do kapsy. Nebo co to řikaj.

mě už tak strašně nebaví se furt obhajovat, proč jezdim do beřko, proč ho mam furt ráda, proč todle, proč tamto.. 

no nic, jdu vytřít všechny loužičky cestou na cigáro a pak se obložim štěňátkama a půjdu spát. To je to jediný rozumný, co mě teď čeká.

nadpis

 Měla jsem se dobře a už se tak nemám.

Potkala jsem člověka, kterej mi ukázal, že můžu bejt milovaná, že na mě někdo může čekat a těšit se na mě. Že můžu bejt chtěná. Prostě mě měl rád a ne proto, protože jsem z rodiny. Byl to cizí člověk a já jsem během okamžiku sestřelila všechny svoje obraný zdi a přitom jsem zůstala šťastná. A pak jsem si to uvědomila a začla sama sebe děsit a pak jsem se 5 minut chovala jako moje matka a celý, celý uplně fokin celý jsem to poslala doprdele. Blbý je, že to vidim teď, předtim jsem se zachovala tak, jak jsem to viděla celej život. Grrrrr, kurvaaaa, doprdele. 

A nevim, jestli se to spraví, nebo už radši nadosmrti zůstanu sama.