už asi milion let si řikám, že sem něco napíšu. Jenže! Já nevím co. Nebo možná nemám co. Soulmate se na mě vysral, založila sem si firmu a na bytě je všechno v pořádku. Tak o čem psát? O ztrátě všech falešnejch nadějí? To je přece nuda. O znovu se zamilování do půlky Enter Shikari? Taky nuda. Už mě dokonce ani neba ségře posílat wcpky s jejich fotkama. Je u mě takový to období, kdy začínám odpočítávat ty dva zasraný měsíce do začátku sezony. Debilní to je. Nechci přece zase celý tři měsíce bejt někde v hajzlu, bez pořádný prac.smlouvy, bez jistoty že dostanu výplatu (včas ani nebudu psát, to je jasný, že ne), stresy když nepřijede instr, Vlastně bejt jednou nohou v kriminále, haranti co jsou nevychovaný. A pak taky prochechtaný hodiny a hodiny, zábava od pondělí do pátku, práce, co tě baví, nenudí a tak. Dopoledne proflákaný, prolítaný, prokamarádění (jo, 3x sem to smazala a pak nechala) a odpo bytí kurva zodpovědná, a mít docela dost odpovědnosti a večer vymejšlení otázek na whirpoolku a tak. No. nevim. Nechci to tak mít.
lžu.
těším se na to!
jo, vím, že to bude peklo a budu si za to nadávat.
středa 21. ledna 2015
neděle 10. srpna 2014
my heart is bleeding
Asi sem udělala největší chybu za poslední ... dlouhou dobu, ale dala jsem vale práci. Vím, že mi bude chybět, ale asi sem to byla já, kdo udělal první krok za lepšíma podmínkama ve firmě. A nebo sem prostě jen přišla o práci, uvidíme. Ale mám pocit volnosti a lehkosti, větší sem nezažila od prosince? asi jo.
největší stopu ve mě zanechali klokánci. Letošní novinka a tak trochu bob na trati. Hrozně vděčný děti to jo, ale taky sígři největšího kalibru. Jednu vteřinu tě přiběhne obejmout a druhou vezme jiný dítě židlí po hlavě. A vůbec, jak ke klokánkům přistupovat? Přísně jako ke každýmu jinýmu dítěti, nebo mu víc věcí odpouštět? Snad jsme zvolili správnou cestu u nich. Maj to přece jenom dost těžký a my jsme pro ně největší a nejlepší žážitek prázdnin, nemaj nikoho, tejden maj jen nás... Ale zase toho uměj dost zneužívat, přijdou dost rychle na to, že jim dost věcí odpustíme. Začnou se vztekat, že nechtěj tudle šťávu, že jim tadle tatranka nechutná a tobě to po chvíli začne být dost otravný a tak na ně začneš bejt jako na všechny ostatní děti. Vysvětlíš jim to samozřejmě, tak tě obejmou strašně pevně ale řeknou, že to chápou. A tak, když se ti zasekne před zrcadlovym bludištěm na Petříně a stropí histerickou scénu, že dovnitř nejde, tak jí sklidníš ostrou domluvou. Žádný objímačky atd, neni čas. Většina děti je vevnitř a ona stojí venku a řve na celý kolo. Tak nemáš v tu chvíli jinou možnost než na ní houknout ostřejc. Pohoda, uklidní se, ale dovnitř ani párem slonů. Fajn, takže ty máš všechny děti vevnitř s neschopnym instruktorem a doufáš, že se uvnitř nestane nějakej průser. Trošku prekérka, takže trošku ti ujíždí nervy. Ne, řikáš oni to tam zvládnou. Takže čekáš. Vyjde první dítě a že vlastně žádný zvětšovací zrcadla nevidělo. (ty vole to je až tak tupá ta instruktorka?!) a dvě další děti to samí. No co, tak si je prostě posadíš na patník a čekáš na ostatní. Dobrý, zbytek skupiny zvládl sál se zrcadlama, ne jen bludiště. Vylezou všechny děti a ty se v klidu, za rohem, vyřveš na tu neschopnou instruktorku. A v pohodě dojedeš zbytek výletu. Dovedeš si děti na svojí školu a tam s nima klasicky hodinku minimálně čekáš na rodiče. A nedá ti to, zeptáš se klokánků jak se tam dostali. A ségra ti to poví. A v půlce příběhu pochopíš, proč Veruna má fobii ze zrcadel. On jí totiž táta od mala zavíral v koupelně kde byla tma, zima a krysy.
And my heart is bleeding.
největší stopu ve mě zanechali klokánci. Letošní novinka a tak trochu bob na trati. Hrozně vděčný děti to jo, ale taky sígři největšího kalibru. Jednu vteřinu tě přiběhne obejmout a druhou vezme jiný dítě židlí po hlavě. A vůbec, jak ke klokánkům přistupovat? Přísně jako ke každýmu jinýmu dítěti, nebo mu víc věcí odpouštět? Snad jsme zvolili správnou cestu u nich. Maj to přece jenom dost těžký a my jsme pro ně největší a nejlepší žážitek prázdnin, nemaj nikoho, tejden maj jen nás... Ale zase toho uměj dost zneužívat, přijdou dost rychle na to, že jim dost věcí odpustíme. Začnou se vztekat, že nechtěj tudle šťávu, že jim tadle tatranka nechutná a tobě to po chvíli začne být dost otravný a tak na ně začneš bejt jako na všechny ostatní děti. Vysvětlíš jim to samozřejmě, tak tě obejmou strašně pevně ale řeknou, že to chápou. A tak, když se ti zasekne před zrcadlovym bludištěm na Petříně a stropí histerickou scénu, že dovnitř nejde, tak jí sklidníš ostrou domluvou. Žádný objímačky atd, neni čas. Většina děti je vevnitř a ona stojí venku a řve na celý kolo. Tak nemáš v tu chvíli jinou možnost než na ní houknout ostřejc. Pohoda, uklidní se, ale dovnitř ani párem slonů. Fajn, takže ty máš všechny děti vevnitř s neschopnym instruktorem a doufáš, že se uvnitř nestane nějakej průser. Trošku prekérka, takže trošku ti ujíždí nervy. Ne, řikáš oni to tam zvládnou. Takže čekáš. Vyjde první dítě a že vlastně žádný zvětšovací zrcadla nevidělo. (ty vole to je až tak tupá ta instruktorka?!) a dvě další děti to samí. No co, tak si je prostě posadíš na patník a čekáš na ostatní. Dobrý, zbytek skupiny zvládl sál se zrcadlama, ne jen bludiště. Vylezou všechny děti a ty se v klidu, za rohem, vyřveš na tu neschopnou instruktorku. A v pohodě dojedeš zbytek výletu. Dovedeš si děti na svojí školu a tam s nima klasicky hodinku minimálně čekáš na rodiče. A nedá ti to, zeptáš se klokánků jak se tam dostali. A ségra ti to poví. A v půlce příběhu pochopíš, proč Veruna má fobii ze zrcadel. On jí totiž táta od mala zavíral v koupelně kde byla tma, zima a krysy.
And my heart is bleeding.
sobota 5. července 2014
pátek 4. července 2014
léto - prázdniny - kokotina
Víš jak začnou prázdniny a ty čekáš léto. A samozřejmě spoustu dobrodružstvích a dalších hovadin. No a já mám léto a vim, že se ráno někde probudim v cizím bytě. Nebo v horšim případě někde v křáku. A zlomim si u toho ruku, že jo..
No a letos sem si to odbyla už po 4 dnech. Pohoda, nic nemam zlomený, pohmožděný nic, žádná sádra. Jen sem zvládla ztratit naušnice. A ponožku. A gumičku. Sebeúctu a ty další věci už dávno nemám, že jo. No nic méně odcházet ráno bylo trošku peklo. Venku totiž bylo takový to typický letní ráno, kdy je vedro a ty sundáš sluneční brejle až ve sprše. Ale zatim ti je dobře, kocovina příjde až za pár minut. Máš zhruba hodinu na to se dostat do sprchy a do postele. A tam můžeš umřít. Jo a taky máš celou dobu debilní úsměv na rtech, protože si vzpomeneš na to, jak vypadal bez trička (a kalhot) a je to paráda. A ta skončí, jakmile se koukneš do zrcadla a zjistíš že máš prázdný uši. Kurva vole doprdele, zase musíš uříznout propisku. Problém je, že už všechny vhodný jsou dead... A pak se musíš zabalit a jet doprdele, do Prahy a tam jít do hospody zase. A je ti hrozně moc špatně, protože tě konečně doběhla kocovina. Kurva jedna. Hlava tě bolí ještě dneska že jo.
Ale zase na druhou stranu si musíš dát selfplacák nad hlavou, protože loni to bylo mnohem horší. Zlepšuješ se Zuzi, fakt!
No a letos sem si to odbyla už po 4 dnech. Pohoda, nic nemam zlomený, pohmožděný nic, žádná sádra. Jen sem zvládla ztratit naušnice. A ponožku. A gumičku. Sebeúctu a ty další věci už dávno nemám, že jo. No nic méně odcházet ráno bylo trošku peklo. Venku totiž bylo takový to typický letní ráno, kdy je vedro a ty sundáš sluneční brejle až ve sprše. Ale zatim ti je dobře, kocovina příjde až za pár minut. Máš zhruba hodinu na to se dostat do sprchy a do postele. A tam můžeš umřít. Jo a taky máš celou dobu debilní úsměv na rtech, protože si vzpomeneš na to, jak vypadal bez trička (a kalhot) a je to paráda. A ta skončí, jakmile se koukneš do zrcadla a zjistíš že máš prázdný uši. Kurva vole doprdele, zase musíš uříznout propisku. Problém je, že už všechny vhodný jsou dead... A pak se musíš zabalit a jet doprdele, do Prahy a tam jít do hospody zase. A je ti hrozně moc špatně, protože tě konečně doběhla kocovina. Kurva jedna. Hlava tě bolí ještě dneska že jo.
Ale zase na druhou stranu si musíš dát selfplacák nad hlavou, protože loni to bylo mnohem horší. Zlepšuješ se Zuzi, fakt!
úterý 17. června 2014
It's over
Poslední dva pobyty před náma. Začnou nám příměšťáky, i když podle mě skončily včera. Vůbec mi nepříjde že ten měsíc s Léňou v kuse byl letos v dubnu. Před 3 měsícema. Chápeš? Furt jsem tak nějak čekala na vrchol sezony, nějakej úžas super kurz, na kterej nezapomenu. Ze kterýho budu žít celý prázdniny třeba. A on nepřišel. Byla to totiž celá jarní sezona. Nevadí, že jsme se skoro nepotkali. Furt to bylo super. Škoda, že jsem si na Litesu uvědomila, že už to příští sezonu asi dělat nebudu, protože už nemam co se sebe vydat. Jak já tak i půlka z nás. Ti co vysírali debilní pobyty. Kdy nám chybělo několik instrů... Byla vyčerpávající. Hodně. Už mám před sebou Černou Louži a pak pojedem domů, na střechu, za Karlem. Jizbice. Moje. Jeho. Její. Naše... příď. Neprosím.
prostě protože si kámoš
víš jak, spousta z nás má kamarády. Kamarády, co si přidá na facebooku a tím to pro něj hasne. Jo jasně, ještě je využije, když něco potřebuje. Takový já mám samo taky. A pak mam takový, kteří jsou pro mě extrasupermegasoft (všimni si stupnice curaprox) důležitý. Nebo já pro ně. Máme to vzájemný. Takový přátele mít je hrozně důležitý. Nebo absolutně zbytečný, protože ti otravujou život. Pro mě je to to první. Já bych bez nich byla totálně v píči. Mě stačí je vidět a mám skvělej den. Možná proto, že vždycky když se potkáme, tak si ten den užijem. Neskutečně. Takovej ten den, co časem sice zapomeneš, ale když se o něm někdo zmíní, tak ho z fleku převyprávíš. Bez zbytečnejch kurdlinek, přilepšovacích lží a všeho. Je to prostě tvůj super den. Díky tvým kámošům. Teda pokud jim řikáš kámoši, někdo používá soulmates... Ale pro mě soulmates NEVER DIE, takže s tím dost šetřím. Ale mám už jich pár. Respektive fakt dva. Oni to vědí.. Proto si i voláme dnes a denně, nejen že potřebujem vědět, jak se máš, ale chcem vědět kde si a. ... Fakt já chci vědět jak se máš. Už jen z toho, za jak dlouho vezmeš telefon to vim. Víš? Já vim, že víš. Ty víš, že vím. A tak, proto si to tak zvedáme. Já vim, že oba teď sedíte a přemejšlíte nad zítřkem. Nejen co s programem pro děti, ale jak zvednout ostatní instry a co poslat mě. Protože víte, že když mi pošleš obal do bonbarů, tak se rozzářím, ale chcete mě mít tak i za týden. A chcete něco na oplátku a tak já teď dopíšu a jdu vám vyrobit obálku a napsat psaní.
Až po zítří se dozvíte, jak to já mám zase těžký. Děkuju vám, protože vy mi to ulehčíte. Já v to nedoufám, vy to víte. Rovnováha. Díky.
Až po zítří se dozvíte, jak to já mám zase těžký. Děkuju vám, protože vy mi to ulehčíte. Já v to nedoufám, vy to víte. Rovnováha. Díky.
pátek 21. března 2014
Jak jsme (ne)šly na Imodium
středa, cca 3 ráno mi bylo oznámeno, že ve čtvrtek jdem na Imodia. Takže spocená chlastem sem souhlasila, že jo. Neviděla sem je asi milion let, možná o tři roky dýl, takže jo. Začnem v Nebi. Fajn beru.
středa cca 16 hodin odpoledne
Nenávidim Barunka, nenávidim všechny a nechci už nikdy v životě pít.
čtvrtek 14 hodin
Zuzanka píše Báře, že v Nebi se sejdou na pátou.
čtvrtek 17:31
Majtina volá Zuzance, kde jako kurva jsme. No ale já ti psala, že jsem až na šestou!
čtvrtek 18:05
příchod do Nebe / drink, drink, čekání na drink, drink
čtvrtek 20:05
přesun z Nebe do RC. Bára si dává párek, kterej jí chtěl cizí kolemjdoucí (cizí kolemjdoucí? Ono moc kolemjdoucích známejch neni totiž) sníst.
čtvrtek 20:30
RC, tisícej rum s kolou. Jo holka, na to, že vstáváš v pět.. Takže tak
No a pak začli hrát. 'Proboha, co to je za lidi? Proboha, co to hrajou? Co to zpívaj? Co to je? Tak němej úžas. Jsou sfetovaný? Nebo jako co to je? Kde jsou ty kamarádi z parku?' Tak přesně to si řikala Zuzanka
a pak zahráli Hlavou. S uplně jinym začátkem ale 'pocitžemužuvypadnout' tak byl, takže ty starý Ima tam byli. A když hráli Koníka, tak se Zuzance skoro až chtělo si jít zatančit do prostřed publika, ale bohužel, publikum bylo divný. Hodně divný. Asi už dospělo jako já, nebo nevim.
Dostavníky, klucí vy mi hrozně chybíte.
No a pak domů. Vstáváš za 5 hodin. Jistě, dej si salámovou pizzu. Poplákla sis hodně, jak tě pálila držka, jo? Dobře ti tak.
Shodly jsme se s Majtinou, že ne-e, to nebyli vůbec imodia. Pár vyfetlejch chlapců se zbytečnejma pozama, linky už ne..
středa cca 16 hodin odpoledne
Nenávidim Barunka, nenávidim všechny a nechci už nikdy v životě pít.
čtvrtek 14 hodin
Zuzanka píše Báře, že v Nebi se sejdou na pátou.
čtvrtek 17:31
Majtina volá Zuzance, kde jako kurva jsme. No ale já ti psala, že jsem až na šestou!
čtvrtek 18:05
příchod do Nebe / drink, drink, čekání na drink, drink
čtvrtek 20:05
přesun z Nebe do RC. Bára si dává párek, kterej jí chtěl cizí kolemjdoucí (cizí kolemjdoucí? Ono moc kolemjdoucích známejch neni totiž) sníst.
čtvrtek 20:30
RC, tisícej rum s kolou. Jo holka, na to, že vstáváš v pět.. Takže tak
No a pak začli hrát. 'Proboha, co to je za lidi? Proboha, co to hrajou? Co to zpívaj? Co to je? Tak němej úžas. Jsou sfetovaný? Nebo jako co to je? Kde jsou ty kamarádi z parku?' Tak přesně to si řikala Zuzanka
a pak zahráli Hlavou. S uplně jinym začátkem ale 'pocitžemužuvypadnout' tak byl, takže ty starý Ima tam byli. A když hráli Koníka, tak se Zuzance skoro až chtělo si jít zatančit do prostřed publika, ale bohužel, publikum bylo divný. Hodně divný. Asi už dospělo jako já, nebo nevim.
Dostavníky, klucí vy mi hrozně chybíte.
No a pak domů. Vstáváš za 5 hodin. Jistě, dej si salámovou pizzu. Poplákla sis hodně, jak tě pálila držka, jo? Dobře ti tak.
Shodly jsme se s Majtinou, že ne-e, to nebyli vůbec imodia. Pár vyfetlejch chlapců se zbytečnejma pozama, linky už ne..
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)