doma

Já nevím, kde mam svoje 'doma'. Je to u rodičů? Těžko říct, mam tam sice svojí postel, svůj pokoj, ale vzhledem k tomu, že tam bydlí mamka, vystěhovala mi všechny věci a nacpala je do jedný skříně, zrušila mi šuplík plnej píčovin a dala si tam svoje věci, tak nevím. Je to sice fajn, občas se tam probudit, ale jsem tam už jen na návštěvě mi příjde...

mam svoje doma na Suchdole? Těžko říct, sdílím ten pokoj s Bárou. Jo, neni to špatný, ale nemůžu se tam jen tak válet celej den, čumět na filmy, nechávat kolem postele nádobí a už vůbec si tam nemůžu tahat chlapy... Nebo, můžu, ale musím kurva vychytat čas, kdy nikdo neni doma atd, a to je vážení docela těžký..
no a pak mam ty další doma, kde když přijedu, vystoupím z busu, nadechnu se a ucejtím to tam, tak jsi hned uvědomim, že jsem doma. Na Jizbici stačí vlízt do baráku, po schodech, na střechu, všude jsou cejtit borovice a smrky, komáři, žáby, Karel... Mam tam svojí postel a vůbec mi neva, že sdílim ten pokoj s dalšíma minimálně 5 lidma, protože je to tam super, to večerní ukládání se, pokřikování na sebe přes půl pokoje, koukání na sebe přes odraz okna, sezení na parapetu. Jo, tam je kousek mýho 'doma'.

další kousek mýho 'doma' je na Borovici. U tety, na Litesu, prostě tam. U rybníka, u zubatek, u bazénu, v kobce, v lese. Všude to voní stejně, dobře u bazénu je to trošku horší s chlorem..., ale i tak. A v tělocvičně, když máš před sebou posazenejch 130 dětí a jedete boby, nebo tam sedí Kamil hrající na kytaru a vtipně glosující situaci, noční toulky po chodbách a překreslování únikovejch plánků.. ale to už jsou vzpomínky, to uplně netvoří 'doma', nebo jo?

protože pak mam 'doma' tady, kde todle píšu, na nepohodlnym pseudokoženym otáčecím křesle, kde se musím krčit, abych viděla na monitor, kde teď trávim většinu svýho času. Kde se zamilovávám, nenávidím, nadávám, znova miluju, prosím, sloužím, obdivuju, napravuju a vůbec, neni to práce, nebo zas tak moc to jako práci neberu.


nebo co je vlastně 'doma'?  Mě totiž tadyty 'doma' asi hrozně moc vyhovujou...

jo a pak je tu taky jeden gauč. A Stachy.

nový příspěvek

už asi milion let si řikám, že sem něco napíšu. Jenže! Já nevím co. Nebo možná nemám co. Soulmate se na mě vysral, založila sem si firmu a na bytě je všechno v pořádku. Tak o čem psát? O ztrátě všech falešnejch nadějí? To je přece nuda. O znovu se zamilování do půlky Enter Shikari? Taky nuda. Už mě dokonce ani neba ségře posílat wcpky s jejich fotkama. Je u mě takový to období, kdy začínám odpočítávat ty dva zasraný měsíce do začátku sezony. Debilní to je. Nechci přece zase celý tři měsíce bejt někde v hajzlu, bez pořádný prac.smlouvy, bez jistoty že dostanu výplatu (včas ani nebudu psát, to je jasný, že ne), stresy když nepřijede instr, Vlastně bejt jednou nohou v kriminále, haranti co jsou nevychovaný. A pak taky prochechtaný hodiny a hodiny, zábava od pondělí do pátku, práce, co tě baví, nenudí a tak. Dopoledne proflákaný, prolítaný, prokamarádění (jo, 3x sem to smazala a pak nechala) a odpo bytí kurva zodpovědná, a mít docela dost odpovědnosti a večer vymejšlení otázek na whirpoolku a tak. No. nevim. Nechci to tak mít.


lžu.

těším se na to!

jo, vím, že to bude peklo a budu si za to nadávat.

my heart is bleeding

Asi sem udělala největší chybu za poslední ... dlouhou dobu, ale dala jsem vale práci. Vím, že mi bude chybět, ale asi sem to byla já, kdo udělal první krok za lepšíma podmínkama ve firmě. A nebo sem prostě jen přišla o práci, uvidíme. Ale mám pocit volnosti a lehkosti, větší sem nezažila od prosince? asi jo.

největší stopu ve mě zanechali klokánci. Letošní novinka a tak trochu bob na trati. Hrozně vděčný děti to jo, ale taky sígři největšího kalibru. Jednu vteřinu tě přiběhne obejmout a druhou vezme jiný dítě židlí po hlavě. A vůbec, jak ke klokánkům přistupovat? Přísně jako ke každýmu jinýmu dítěti, nebo mu víc věcí odpouštět? Snad jsme zvolili správnou cestu u nich. Maj to přece jenom dost těžký a my jsme pro ně největší a nejlepší žážitek prázdnin, nemaj nikoho, tejden maj jen nás... Ale zase toho uměj dost zneužívat, přijdou dost rychle na to, že jim dost věcí odpustíme. Začnou se vztekat, že nechtěj tudle šťávu, že jim tadle tatranka nechutná a tobě to po chvíli začne být dost otravný a tak na ně začneš bejt jako na všechny ostatní děti. Vysvětlíš jim to samozřejmě, tak tě obejmou strašně pevně ale řeknou, že to chápou. A tak, když se ti zasekne před zrcadlovym bludištěm na Petříně a stropí histerickou scénu, že dovnitř nejde, tak jí sklidníš ostrou domluvou. Žádný objímačky atd, neni čas. Většina děti je vevnitř a ona stojí venku a řve na celý kolo. Tak nemáš v tu chvíli jinou možnost než na ní houknout ostřejc. Pohoda, uklidní se, ale dovnitř ani párem slonů. Fajn, takže ty máš všechny děti vevnitř s neschopnym instruktorem a doufáš, že se uvnitř nestane nějakej průser. Trošku prekérka, takže trošku ti ujíždí nervy. Ne, řikáš oni to tam zvládnou. Takže čekáš. Vyjde první dítě a že vlastně žádný zvětšovací zrcadla nevidělo. (ty vole to je až tak tupá ta instruktorka?!) a dvě další děti to samí. No co, tak si je prostě posadíš na patník a čekáš na ostatní. Dobrý, zbytek skupiny zvládl sál se zrcadlama, ne jen bludiště. Vylezou všechny děti a ty se v klidu, za rohem, vyřveš na tu neschopnou instruktorku. A v pohodě dojedeš zbytek výletu. Dovedeš si děti na svojí školu a tam s nima klasicky hodinku minimálně čekáš na rodiče. A nedá ti to, zeptáš se klokánků jak se tam dostali. A ségra ti to poví. A v půlce příběhu pochopíš, proč Veruna má fobii ze zrcadel. On jí totiž táta od mala zavíral v koupelně kde byla tma, zima a krysy.

And my heart is bleeding.

prostě řekni to písní

nemám co víc k tomu říct. Opět. Musíš umět vybrat songu.

léto - prázdniny - kokotina

Víš jak začnou prázdniny a ty čekáš léto. A samozřejmě spoustu dobrodružstvích a dalších hovadin. No a já mám léto a vim, že se ráno někde probudim v cizím bytě. Nebo v horšim případě někde v křáku. A zlomim si u toho ruku, že jo..
No a letos sem si to odbyla už po 4 dnech. Pohoda, nic nemam zlomený, pohmožděný nic, žádná sádra. Jen sem zvládla ztratit naušnice. A ponožku. A gumičku. Sebeúctu a ty další věci už dávno nemám, že jo. No nic méně odcházet ráno bylo trošku peklo. Venku totiž bylo takový to typický letní ráno, kdy je vedro a ty sundáš sluneční brejle až ve sprše. Ale zatim ti je dobře, kocovina příjde až za pár minut. Máš zhruba hodinu na to se dostat do sprchy a do postele. A tam můžeš umřít. Jo a taky máš celou dobu debilní úsměv na rtech, protože si vzpomeneš na to, jak vypadal bez trička (a kalhot) a je to paráda. A ta skončí, jakmile se koukneš do zrcadla a zjistíš že máš prázdný uši. Kurva vole doprdele, zase musíš uříznout propisku. Problém je, že už všechny vhodný jsou dead... A pak se musíš zabalit a jet doprdele, do Prahy a tam jít do hospody zase. A je ti hrozně moc špatně, protože tě konečně doběhla kocovina. Kurva jedna. Hlava tě bolí ještě dneska že jo.

Ale zase na druhou stranu si musíš dát selfplacák nad hlavou, protože loni to bylo mnohem horší. Zlepšuješ se Zuzi, fakt!

It's over

Poslední dva pobyty před náma. Začnou nám příměšťáky, i když podle mě skončily včera. Vůbec mi nepříjde že ten měsíc s Léňou v kuse byl letos v dubnu. Před 3 měsícema. Chápeš? Furt jsem tak nějak čekala na vrchol sezony, nějakej úžas super kurz, na kterej nezapomenu. Ze kterýho budu žít celý prázdniny třeba. A on nepřišel. Byla to totiž celá jarní sezona. Nevadí, že jsme se skoro nepotkali. Furt to bylo super. Škoda, že jsem si na Litesu uvědomila, že už to příští sezonu asi dělat nebudu, protože už nemam co se sebe vydat. Jak já tak i půlka z nás. Ti co vysírali debilní pobyty. Kdy nám chybělo několik instrů... Byla vyčerpávající. Hodně. Už mám před sebou Černou Louži a pak pojedem domů, na střechu, za Karlem. Jizbice. Moje. Jeho. Její. Naše... příď. Neprosím.

prostě protože si kámoš

víš jak, spousta z nás má kamarády. Kamarády, co si přidá na facebooku a tím to pro něj hasne. Jo jasně, ještě je využije, když něco potřebuje. Takový já mám samo taky. A pak mam takový, kteří jsou pro mě extrasupermegasoft (všimni si stupnice curaprox) důležitý. Nebo já pro ně. Máme to vzájemný. Takový přátele mít je hrozně důležitý. Nebo absolutně zbytečný, protože ti otravujou život. Pro mě je to to první. Já bych bez nich byla totálně v píči. Mě stačí je vidět a mám skvělej den. Možná proto, že vždycky když se potkáme, tak si ten den užijem. Neskutečně. Takovej ten den, co časem sice zapomeneš, ale když se o něm někdo zmíní, tak ho z fleku převyprávíš. Bez zbytečnejch kurdlinek, přilepšovacích lží a všeho. Je to prostě tvůj super den. Díky tvým kámošům. Teda pokud jim řikáš kámoši, někdo používá soulmates... Ale pro mě soulmates NEVER DIE, takže s tím dost šetřím. Ale mám už jich pár. Respektive fakt dva. Oni to vědí.. Proto si i voláme dnes a denně, nejen že potřebujem vědět, jak se máš, ale chcem vědět kde si a. ... Fakt já chci vědět jak se máš. Už jen z toho, za jak dlouho vezmeš telefon to vim. Víš? Já vim, že víš. Ty víš, že vím. A tak, proto si to tak zvedáme. Já vim, že oba teď sedíte a přemejšlíte nad zítřkem. Nejen co s programem pro děti, ale jak zvednout ostatní instry a co poslat mě. Protože víte, že když mi pošleš obal do bonbarů, tak se rozzářím, ale chcete mě mít tak i za týden. A chcete něco na oplátku a tak já teď dopíšu a jdu vám vyrobit obálku a napsat psaní.



Až po zítří se dozvíte, jak to já mám zase těžký. Děkuju vám, protože vy mi to ulehčíte. Já v to nedoufám, vy to víte. Rovnováha. Díky.