jak jsme učili hrát děti lakros

předem se omlouvám, todle bude plný smajlíků. Ano, já se svým odporem k smajlíků je budu psát tam, kde pláču smíchy.

Jednou jsme se s Barunkem dohodly, že pojedem spolu na pobyt. Takže jsme jeli na švp na Benecko na Krakonoš. Měly jsme prvostupňový starší děti, 3.-4. třída. No a jedno odpoledne jsme se rozhodli, že je naučíme lakros.

První bylo teda najít plochu, kde hrát. Chápej, Benecko, samej kopec, žádná rovinka. Ale dal se využít miniplácek před hotelem, oukej, jdem tam.
Hele, tamdle ten barák 10 metrů níž s těma VELKEJMA oknama, to neni uplně hitparáda.
Hele v klidu, budou hrát na druhou stranu od toho.
Oukej, ty si šéf.
No a tak sme dětem rozdaly hole a začal trénink. Nejdřív vysvětlíš jak se to drží, pak jak se s tim zachází a pak se bavíš tím, jak to nikomu nejde. Po 5 minutách jim ukážeš fígle, jak na to a po další půl hodině už to vypadá i jinak než zabíjení much síťovanou holí. Oukej, jdeme na hru.

Hřiště vytyčíš fakt uplně jinym směrem, než je ten dům s těma VELKEJMA oknama. Fakt ale uplně na druhou stranu, byl fakt jako daleko (dobře, daleko jak to jen na Benecku na rovince jde, čti asi 7 metrů) od autový čáry a ještě šejdrem. Oukej, jdem na to.

Hele, ono jim to fakt skoro jde, tak je vystřídáme. Hele, těmdle to fakt nejde, ty to mydlej po zemi jak hokej. Hele tamdle ten je uplně levej na to! :D :D :D oukej, zase to vystřídáme a já si vezmu tu druhou lůzr partu a jdem ještě chvilku trénovat. PO 10 minutách jdu s lůzr partou znova na plac. Jo hele jde nám to, ale je tam jeden debil, že jo, takže toho dáme do brány. JO a je tam jeden fakt šikovnej. Koukej, teď je u míče.

a v tu chvíli se chlapec rozpřahuje a nám tuhne krev v žilách protože přesně míří přihrávku na spoluhráče, který stojí nebezpečně ve směru domu s VELKEJMA oknama. Zavíráme se Bárou obě oči, já si pro jistotu zakrejvám i uši, ať neslyšim zvuk tříštícího se okna a ty vole zázrak. Teda ne zázrak, že by zládl přihrávku, samozřejmě že to hodil 5 metrů NAD zamýšleného spoluhráče ALE netrefil žádný VELKÝ okno. (řikám, nejlepší z lůzrparty!!!) Trefil se přímo mezi ně a spadlo jen trochu omítky. Díky bohu. Oddych, uf, tyvolování, smích, protože instruktorky jsou fakt vážný rozhodčí. Takže autor přihrávky si dobíhá pro ten tenisák, cestou se omlouvá, že fakt nechtěl a že je rád, že nic nerozbil. Má na svejch 11 hodinách strom ale míří přihrávku 2 metry před sebe na svojí 3. hodinu. Autor se rozpřahuje, dává mrdu jako svině (asi chtěl přehodit celej hotel, nebo co, ne že spoluhráč od něj stojí dva metry, prostě kdyby ho trefil, tak ho zabije) a ( :D :D :D:D) ano, trefuje strom, kterej je absolutně mimo směr plánované přihrávky, tenisák se odráží (:D :D :D :D:D) a ano trefuje dům s VELKEJMA oknama přímo do jednoho z VELKEJCH oken... :D :D :D Bože, to byl pohled. Ten vůbec netušil co se stalo, jak se mohlo stát, že ten míč letěl uplně na druhou stranu :D :D :D

Absolutně nechápu, jak to dokázal, ale ještě teď, přesně teď když to píšu, mi tečou slzy smíchem a jdu psát Báře, protože todle je okamžik, kterej se nedá vyprávět. Nebo dá, ale jen instruktorům, který někdy učili někoho hrát lakros.

Příště budem víc trénovat přihrávky, nebo víc učit, že když je spoluhráč v pravo 2 metry, tak nemířim do leva a nedám ránu jak na 70 metrovej tačdaun.

chmpf

Jsem zas na chvíli Marvinem. Na pár měsíců nejspíš. Apatická, věčně v depresi. Jo. A taky si budu brečet do piva. Možná přestanu jíst maso, třeba mi ze mě nebude tolik na blití. Nebo nezměním nic. Protože, nezvládnu cokoliv dodržet. A po dalšim selhání mi bude ze sebe ještě víc na blití. Takže asi budu dál apatická, neurotická, sprostá, depresivní. Nebo tak něco. Protože proč bych se měla smát. A když už, tak je to histerickej smích. Úsměv mi nějak nefuguje. Nebo dokud si neseženu lehký drogy. S těma je život fajn. Na chvilku. Ale ty chvilky jsou fajn. A vůbec, úsměv neni vlastně důležitej. Proč se usmívat. Protože stejně potkávám jen kokoty.

když já ho asi miluju

Tak přesně TAKHLE začíná průser. Přesně toudle větou. Protože on je ten nejhorší člověk na světě, kterýho můžu potkat tendle rok. Co rok, pětiletku,! Co pětiletku, dekádu! Je to člověk, u kterýho by se mi měla v hlavě rozeřvat poplašná siréna a měla bych ho okamžitě poslat do hajzlu. Nebavit se sním a nějaký potřásání rukou na seznámení? Neexistuje, zapomeň na to, protože je to póvl. Je to srab. Je křivej jak dráty do betonu (jistě, todle mě naučil von, že jo, takže to budu používat od konce života. Nebo min.pětiletku, než poznám dalšího takovýho debila s jinym pořekadlem). Kašle na Tebe. Bude Tě mít rád akorát dva večery v měsíci. Nic mu nepodávej, žádnou ruku, neřikej mu svoje jméno. Zapomeň to jeho! (aspoň ho nebudeš googlit a pak vzdychat blahem, protože je přece úžasnej. Není! Vzpamatuj se!). Ne.

No ne, že jo. Takže se do něj okamžitě zabouchnu. Totálně. Protože mě oblbne smskama, ve kterejch je super. Pak, vole, srandičky, vtípečky, super pokec u obědů, kafíčka, srandičky, letmý doteky. A pak vole, až si mě omotá kolem malíčku, fuck off. Já na Tebe nemám čas, mam toho moc, klidně si, vole, umírej touhou po mě. Seď doma, měj debilní úsměv na rtech, čekej na mý smsky. Já teď toho mam moc. Vyhlížej mě z okna, třeba se na tebe podívám když půjdu kolem. Jo a pak zmizím na 2 měsíce. Ale během nich si zase udělám 3 dny čas, abych si tě získal zpátky, abys náhodou nezačla přemejšlet o tom, že za to nestojím.

Sečteno podtrženo, modrooký blonďáci jsou na hovno. Nebo možná ne. Nebo možná všichni ne, jen ten jeden. A nebo jen ten jeden je dokonalej a zbytek je na hovno.

Protože, když jáhoasimiluju. Dej si facku.

doma

Já nevím, kde mam svoje 'doma'. Je to u rodičů? Těžko říct, mam tam sice svojí postel, svůj pokoj, ale vzhledem k tomu, že tam bydlí mamka, vystěhovala mi všechny věci a nacpala je do jedný skříně, zrušila mi šuplík plnej píčovin a dala si tam svoje věci, tak nevím. Je to sice fajn, občas se tam probudit, ale jsem tam už jen na návštěvě mi příjde...

mam svoje doma na Suchdole? Těžko říct, sdílím ten pokoj s Bárou. Jo, neni to špatný, ale nemůžu se tam jen tak válet celej den, čumět na filmy, nechávat kolem postele nádobí a už vůbec si tam nemůžu tahat chlapy... Nebo, můžu, ale musím kurva vychytat čas, kdy nikdo neni doma atd, a to je vážení docela těžký..
no a pak mam ty další doma, kde když přijedu, vystoupím z busu, nadechnu se a ucejtím to tam, tak jsi hned uvědomim, že jsem doma. Na Jizbici stačí vlízt do baráku, po schodech, na střechu, všude jsou cejtit borovice a smrky, komáři, žáby, Karel... Mam tam svojí postel a vůbec mi neva, že sdílim ten pokoj s dalšíma minimálně 5 lidma, protože je to tam super, to večerní ukládání se, pokřikování na sebe přes půl pokoje, koukání na sebe přes odraz okna, sezení na parapetu. Jo, tam je kousek mýho 'doma'.

další kousek mýho 'doma' je na Borovici. U tety, na Litesu, prostě tam. U rybníka, u zubatek, u bazénu, v kobce, v lese. Všude to voní stejně, dobře u bazénu je to trošku horší s chlorem..., ale i tak. A v tělocvičně, když máš před sebou posazenejch 130 dětí a jedete boby, nebo tam sedí Kamil hrající na kytaru a vtipně glosující situaci, noční toulky po chodbách a překreslování únikovejch plánků.. ale to už jsou vzpomínky, to uplně netvoří 'doma', nebo jo?

protože pak mam 'doma' tady, kde todle píšu, na nepohodlnym pseudokoženym otáčecím křesle, kde se musím krčit, abych viděla na monitor, kde teď trávim většinu svýho času. Kde se zamilovávám, nenávidím, nadávám, znova miluju, prosím, sloužím, obdivuju, napravuju a vůbec, neni to práce, nebo zas tak moc to jako práci neberu.


nebo co je vlastně 'doma'?  Mě totiž tadyty 'doma' asi hrozně moc vyhovujou...

jo a pak je tu taky jeden gauč. A Stachy.

nový příspěvek

už asi milion let si řikám, že sem něco napíšu. Jenže! Já nevím co. Nebo možná nemám co. Soulmate se na mě vysral, založila sem si firmu a na bytě je všechno v pořádku. Tak o čem psát? O ztrátě všech falešnejch nadějí? To je přece nuda. O znovu se zamilování do půlky Enter Shikari? Taky nuda. Už mě dokonce ani neba ségře posílat wcpky s jejich fotkama. Je u mě takový to období, kdy začínám odpočítávat ty dva zasraný měsíce do začátku sezony. Debilní to je. Nechci přece zase celý tři měsíce bejt někde v hajzlu, bez pořádný prac.smlouvy, bez jistoty že dostanu výplatu (včas ani nebudu psát, to je jasný, že ne), stresy když nepřijede instr, Vlastně bejt jednou nohou v kriminále, haranti co jsou nevychovaný. A pak taky prochechtaný hodiny a hodiny, zábava od pondělí do pátku, práce, co tě baví, nenudí a tak. Dopoledne proflákaný, prolítaný, prokamarádění (jo, 3x sem to smazala a pak nechala) a odpo bytí kurva zodpovědná, a mít docela dost odpovědnosti a večer vymejšlení otázek na whirpoolku a tak. No. nevim. Nechci to tak mít.


lžu.

těším se na to!

jo, vím, že to bude peklo a budu si za to nadávat.

my heart is bleeding

Asi sem udělala největší chybu za poslední ... dlouhou dobu, ale dala jsem vale práci. Vím, že mi bude chybět, ale asi sem to byla já, kdo udělal první krok za lepšíma podmínkama ve firmě. A nebo sem prostě jen přišla o práci, uvidíme. Ale mám pocit volnosti a lehkosti, větší sem nezažila od prosince? asi jo.

největší stopu ve mě zanechali klokánci. Letošní novinka a tak trochu bob na trati. Hrozně vděčný děti to jo, ale taky sígři největšího kalibru. Jednu vteřinu tě přiběhne obejmout a druhou vezme jiný dítě židlí po hlavě. A vůbec, jak ke klokánkům přistupovat? Přísně jako ke každýmu jinýmu dítěti, nebo mu víc věcí odpouštět? Snad jsme zvolili správnou cestu u nich. Maj to přece jenom dost těžký a my jsme pro ně největší a nejlepší žážitek prázdnin, nemaj nikoho, tejden maj jen nás... Ale zase toho uměj dost zneužívat, přijdou dost rychle na to, že jim dost věcí odpustíme. Začnou se vztekat, že nechtěj tudle šťávu, že jim tadle tatranka nechutná a tobě to po chvíli začne být dost otravný a tak na ně začneš bejt jako na všechny ostatní děti. Vysvětlíš jim to samozřejmě, tak tě obejmou strašně pevně ale řeknou, že to chápou. A tak, když se ti zasekne před zrcadlovym bludištěm na Petříně a stropí histerickou scénu, že dovnitř nejde, tak jí sklidníš ostrou domluvou. Žádný objímačky atd, neni čas. Většina děti je vevnitř a ona stojí venku a řve na celý kolo. Tak nemáš v tu chvíli jinou možnost než na ní houknout ostřejc. Pohoda, uklidní se, ale dovnitř ani párem slonů. Fajn, takže ty máš všechny děti vevnitř s neschopnym instruktorem a doufáš, že se uvnitř nestane nějakej průser. Trošku prekérka, takže trošku ti ujíždí nervy. Ne, řikáš oni to tam zvládnou. Takže čekáš. Vyjde první dítě a že vlastně žádný zvětšovací zrcadla nevidělo. (ty vole to je až tak tupá ta instruktorka?!) a dvě další děti to samí. No co, tak si je prostě posadíš na patník a čekáš na ostatní. Dobrý, zbytek skupiny zvládl sál se zrcadlama, ne jen bludiště. Vylezou všechny děti a ty se v klidu, za rohem, vyřveš na tu neschopnou instruktorku. A v pohodě dojedeš zbytek výletu. Dovedeš si děti na svojí školu a tam s nima klasicky hodinku minimálně čekáš na rodiče. A nedá ti to, zeptáš se klokánků jak se tam dostali. A ségra ti to poví. A v půlce příběhu pochopíš, proč Veruna má fobii ze zrcadel. On jí totiž táta od mala zavíral v koupelně kde byla tma, zima a krysy.

And my heart is bleeding.

prostě řekni to písní

nemám co víc k tomu říct. Opět. Musíš umět vybrat songu.