předsudky

Nemam předsudky. Respektive si je zakazuju mít. Mam je, ale vždycky, když se přistihnu u zařazování lidí do škatulek atp, dám si obrazně přes hubu. Je to špatný. Ale jsem ráda, že to dělám, že se u toho zlozvyku přistihnu a přestanu. A proč?

Proto: pracovala jsem v jednom pensionu na recepci a přijeli hosté z Egypta. Byl to pár. Pán s paní a byli trošku starší (49 a 50 let). A typický arabové. Teda paní sice neměla šátek, ale neměla právo mluvit. Všechno vyplňoval muž, ptal se na všechno a když se na něco chtěla zeptat paní, tak mu to poníženě pošeptala a on tlumočil, prostě paní nesměla mluvit na veřejnosti nahlas. Jak při check-inu, tak i při snídaních. Při check-inu dokonce nešla ani do pokoje, zůstala stát na chodbě, než všechno schválí mužíček. U snídaní už mi to přišlo až moc a řekla sem pánovi, že paní si snad  může vybrat snídani sama, když za ní objednával. Chvíli na mě zmateně koukal a pak mávnul rukou, že paní chce todle.

Po snídaních za mnou přišel a řekl, že se omlouvá, že na mě nejspíš udělal špatnej dojem. Za ním v tu chvíli přišla paní, narazila do dveří, pán jí je otevřel. A řekl, že přijeli do Prahy kvůli tomu, že paní ztrácí zrak a jdou na operaci. Že v podstatě nevidí. Že po letech na tu operaci konečně ušetřili.

V tu chvíli sem se chytila tak moc za nos.

Nemějte předsudky.

Vemte si ze mě ponaučení, ať se taky nemusíte jednou strašně chytat za nos.

historka z balkánského prostřed

jedna z věcí, co by měla být zaznamenána  k pochopení, proč sem ještě nevzala cihlu a ....

balkánci. Všichni moji pracovní kolegové jsou z balkánu. Pro info.

takže:

Pořídila jsem si telefon někdy v období mezi prázdninama a vánocema. Nokii,Lumii myslím 830. Ze začátku to bylo "ježíš, to je super telefon, zavolám celýmu seznamu a řeknu jim to, bla bla bla" a v práci začal hype jak prase: koukej mam novej telefon, koukej co všechno umí, koukej jak tvůj android strčí do kapsy, hele hele todle a hele hele tamto, hele hele jak to fotí, hele hele tady ta appka jak je boží...

no a teď ho neudržím v ruce (protože je kurva velkej), netweetnu jednou rukou (protože je kurva velkej), nevejde se mi do podprsenky, když nemam kapsy (protože je kurva velkej)
 atd. Takže sem se rozhodla, že chci menší

no a jako na potvoru den po tomto rozhodnutí se mě ptá balkánec v práci, co telefon, jak sem spoko

asi tak nějak takhle to vypadalo. (Ano, toto je hlavní pointa článku)

Balkánec č.1: Ahoj, vypadáš dobře. Jak si spokojená s tim svym lumie? (jo, začátek věty je standart a skloňování nechám originál)
Samoliba: ahoj, díky jak vždy. No hele nic moc, budu ho měnit teďko.
Balkánec č.2: Ahoj, jak to? Rozbilas ho zase? (hahaha, mimochodem rozbila sem za ten rok co tam jsem jen tři telefony, dva svoje a jeden služebák)
S: Ne, je na mě moc velkej
Bč1: jo to řikaj všechny holky a pak jsou nakonec spokojený
Bč2: to jo, všechny se vždycky takhle vymlouvaj
S: Oba s tím nemáte nejmenší zkušenost (ano, narážim na to, že oba maj malej telefon, absolutně mi nedošlo kam se konverzace stočila)
Bč1 i Bč2: jak ty to můžeš vědět
S: protože vim, co nosíte  kapsách

teď mi to došlo

S: teda, za telefony!!!!!
Bč1: takže ty máš radši menší jo, řikáš že se vejde líp? ... Do kapsy?
S: no, jo, teď si hrozně naběhnu a vůbec to nemyslim tak, jak vy dva to pochopíte ale hlavně na ovládání vždycky potřebuju obě ruce
Bč2: no jistě, oběma rukama je to vždycky lepší!!

a ano, o tom je balkán, Někdy se mi zdá, že je jen o prcání. A prachy, ty jsou taky důležitý.

jak jsme učili hrát děti lakros

předem se omlouvám, todle bude plný smajlíků. Ano, já se svým odporem k smajlíků je budu psát tam, kde pláču smíchy.

Jednou jsme se s Barunkem dohodly, že pojedem spolu na pobyt. Takže jsme jeli na švp na Benecko na Krakonoš. Měly jsme prvostupňový starší děti, 3.-4. třída. No a jedno odpoledne jsme se rozhodli, že je naučíme lakros.

První bylo teda najít plochu, kde hrát. Chápej, Benecko, samej kopec, žádná rovinka. Ale dal se využít miniplácek před hotelem, oukej, jdem tam.
Hele, tamdle ten barák 10 metrů níž s těma VELKEJMA oknama, to neni uplně hitparáda.
Hele v klidu, budou hrát na druhou stranu od toho.
Oukej, ty si šéf.
No a tak sme dětem rozdaly hole a začal trénink. Nejdřív vysvětlíš jak se to drží, pak jak se s tim zachází a pak se bavíš tím, jak to nikomu nejde. Po 5 minutách jim ukážeš fígle, jak na to a po další půl hodině už to vypadá i jinak než zabíjení much síťovanou holí. Oukej, jdeme na hru.

Hřiště vytyčíš fakt uplně jinym směrem, než je ten dům s těma VELKEJMA oknama. Fakt ale uplně na druhou stranu, byl fakt jako daleko (dobře, daleko jak to jen na Benecku na rovince jde, čti asi 7 metrů) od autový čáry a ještě šejdrem. Oukej, jdem na to.

Hele, ono jim to fakt skoro jde, tak je vystřídáme. Hele, těmdle to fakt nejde, ty to mydlej po zemi jak hokej. Hele tamdle ten je uplně levej na to! :D :D :D oukej, zase to vystřídáme a já si vezmu tu druhou lůzr partu a jdem ještě chvilku trénovat. PO 10 minutách jdu s lůzr partou znova na plac. Jo hele jde nám to, ale je tam jeden debil, že jo, takže toho dáme do brány. JO a je tam jeden fakt šikovnej. Koukej, teď je u míče.

a v tu chvíli se chlapec rozpřahuje a nám tuhne krev v žilách protože přesně míří přihrávku na spoluhráče, který stojí nebezpečně ve směru domu s VELKEJMA oknama. Zavíráme se Bárou obě oči, já si pro jistotu zakrejvám i uši, ať neslyšim zvuk tříštícího se okna a ty vole zázrak. Teda ne zázrak, že by zládl přihrávku, samozřejmě že to hodil 5 metrů NAD zamýšleného spoluhráče ALE netrefil žádný VELKÝ okno. (řikám, nejlepší z lůzrparty!!!) Trefil se přímo mezi ně a spadlo jen trochu omítky. Díky bohu. Oddych, uf, tyvolování, smích, protože instruktorky jsou fakt vážný rozhodčí. Takže autor přihrávky si dobíhá pro ten tenisák, cestou se omlouvá, že fakt nechtěl a že je rád, že nic nerozbil. Má na svejch 11 hodinách strom ale míří přihrávku 2 metry před sebe na svojí 3. hodinu. Autor se rozpřahuje, dává mrdu jako svině (asi chtěl přehodit celej hotel, nebo co, ne že spoluhráč od něj stojí dva metry, prostě kdyby ho trefil, tak ho zabije) a ( :D :D :D:D) ano, trefuje strom, kterej je absolutně mimo směr plánované přihrávky, tenisák se odráží (:D :D :D :D:D) a ano trefuje dům s VELKEJMA oknama přímo do jednoho z VELKEJCH oken... :D :D :D Bože, to byl pohled. Ten vůbec netušil co se stalo, jak se mohlo stát, že ten míč letěl uplně na druhou stranu :D :D :D

Absolutně nechápu, jak to dokázal, ale ještě teď, přesně teď když to píšu, mi tečou slzy smíchem a jdu psát Báře, protože todle je okamžik, kterej se nedá vyprávět. Nebo dá, ale jen instruktorům, který někdy učili někoho hrát lakros.

Příště budem víc trénovat přihrávky, nebo víc učit, že když je spoluhráč v pravo 2 metry, tak nemířim do leva a nedám ránu jak na 70 metrovej tačdaun.

chmpf

Jsem zas na chvíli Marvinem. Na pár měsíců nejspíš. Apatická, věčně v depresi. Jo. A taky si budu brečet do piva. Možná přestanu jíst maso, třeba mi ze mě nebude tolik na blití. Nebo nezměním nic. Protože, nezvládnu cokoliv dodržet. A po dalšim selhání mi bude ze sebe ještě víc na blití. Takže asi budu dál apatická, neurotická, sprostá, depresivní. Nebo tak něco. Protože proč bych se měla smát. A když už, tak je to histerickej smích. Úsměv mi nějak nefuguje. Nebo dokud si neseženu lehký drogy. S těma je život fajn. Na chvilku. Ale ty chvilky jsou fajn. A vůbec, úsměv neni vlastně důležitej. Proč se usmívat. Protože stejně potkávám jen kokoty.

když já ho asi miluju

Tak přesně TAKHLE začíná průser. Přesně toudle větou. Protože on je ten nejhorší člověk na světě, kterýho můžu potkat tendle rok. Co rok, pětiletku,! Co pětiletku, dekádu! Je to člověk, u kterýho by se mi měla v hlavě rozeřvat poplašná siréna a měla bych ho okamžitě poslat do hajzlu. Nebavit se sním a nějaký potřásání rukou na seznámení? Neexistuje, zapomeň na to, protože je to póvl. Je to srab. Je křivej jak dráty do betonu (jistě, todle mě naučil von, že jo, takže to budu používat od konce života. Nebo min.pětiletku, než poznám dalšího takovýho debila s jinym pořekadlem). Kašle na Tebe. Bude Tě mít rád akorát dva večery v měsíci. Nic mu nepodávej, žádnou ruku, neřikej mu svoje jméno. Zapomeň to jeho! (aspoň ho nebudeš googlit a pak vzdychat blahem, protože je přece úžasnej. Není! Vzpamatuj se!). Ne.

No ne, že jo. Takže se do něj okamžitě zabouchnu. Totálně. Protože mě oblbne smskama, ve kterejch je super. Pak, vole, srandičky, vtípečky, super pokec u obědů, kafíčka, srandičky, letmý doteky. A pak vole, až si mě omotá kolem malíčku, fuck off. Já na Tebe nemám čas, mam toho moc, klidně si, vole, umírej touhou po mě. Seď doma, měj debilní úsměv na rtech, čekej na mý smsky. Já teď toho mam moc. Vyhlížej mě z okna, třeba se na tebe podívám když půjdu kolem. Jo a pak zmizím na 2 měsíce. Ale během nich si zase udělám 3 dny čas, abych si tě získal zpátky, abys náhodou nezačla přemejšlet o tom, že za to nestojím.

Sečteno podtrženo, modrooký blonďáci jsou na hovno. Nebo možná ne. Nebo možná všichni ne, jen ten jeden. A nebo jen ten jeden je dokonalej a zbytek je na hovno.

Protože, když jáhoasimiluju. Dej si facku.

doma

Já nevím, kde mam svoje 'doma'. Je to u rodičů? Těžko říct, mam tam sice svojí postel, svůj pokoj, ale vzhledem k tomu, že tam bydlí mamka, vystěhovala mi všechny věci a nacpala je do jedný skříně, zrušila mi šuplík plnej píčovin a dala si tam svoje věci, tak nevím. Je to sice fajn, občas se tam probudit, ale jsem tam už jen na návštěvě mi příjde...

mam svoje doma na Suchdole? Těžko říct, sdílím ten pokoj s Bárou. Jo, neni to špatný, ale nemůžu se tam jen tak válet celej den, čumět na filmy, nechávat kolem postele nádobí a už vůbec si tam nemůžu tahat chlapy... Nebo, můžu, ale musím kurva vychytat čas, kdy nikdo neni doma atd, a to je vážení docela těžký..
no a pak mam ty další doma, kde když přijedu, vystoupím z busu, nadechnu se a ucejtím to tam, tak jsi hned uvědomim, že jsem doma. Na Jizbici stačí vlízt do baráku, po schodech, na střechu, všude jsou cejtit borovice a smrky, komáři, žáby, Karel... Mam tam svojí postel a vůbec mi neva, že sdílim ten pokoj s dalšíma minimálně 5 lidma, protože je to tam super, to večerní ukládání se, pokřikování na sebe přes půl pokoje, koukání na sebe přes odraz okna, sezení na parapetu. Jo, tam je kousek mýho 'doma'.

další kousek mýho 'doma' je na Borovici. U tety, na Litesu, prostě tam. U rybníka, u zubatek, u bazénu, v kobce, v lese. Všude to voní stejně, dobře u bazénu je to trošku horší s chlorem..., ale i tak. A v tělocvičně, když máš před sebou posazenejch 130 dětí a jedete boby, nebo tam sedí Kamil hrající na kytaru a vtipně glosující situaci, noční toulky po chodbách a překreslování únikovejch plánků.. ale to už jsou vzpomínky, to uplně netvoří 'doma', nebo jo?

protože pak mam 'doma' tady, kde todle píšu, na nepohodlnym pseudokoženym otáčecím křesle, kde se musím krčit, abych viděla na monitor, kde teď trávim většinu svýho času. Kde se zamilovávám, nenávidím, nadávám, znova miluju, prosím, sloužím, obdivuju, napravuju a vůbec, neni to práce, nebo zas tak moc to jako práci neberu.


nebo co je vlastně 'doma'?  Mě totiž tadyty 'doma' asi hrozně moc vyhovujou...

jo a pak je tu taky jeden gauč. A Stachy.

nový příspěvek

už asi milion let si řikám, že sem něco napíšu. Jenže! Já nevím co. Nebo možná nemám co. Soulmate se na mě vysral, založila sem si firmu a na bytě je všechno v pořádku. Tak o čem psát? O ztrátě všech falešnejch nadějí? To je přece nuda. O znovu se zamilování do půlky Enter Shikari? Taky nuda. Už mě dokonce ani neba ségře posílat wcpky s jejich fotkama. Je u mě takový to období, kdy začínám odpočítávat ty dva zasraný měsíce do začátku sezony. Debilní to je. Nechci přece zase celý tři měsíce bejt někde v hajzlu, bez pořádný prac.smlouvy, bez jistoty že dostanu výplatu (včas ani nebudu psát, to je jasný, že ne), stresy když nepřijede instr, Vlastně bejt jednou nohou v kriminále, haranti co jsou nevychovaný. A pak taky prochechtaný hodiny a hodiny, zábava od pondělí do pátku, práce, co tě baví, nenudí a tak. Dopoledne proflákaný, prolítaný, prokamarádění (jo, 3x sem to smazala a pak nechala) a odpo bytí kurva zodpovědná, a mít docela dost odpovědnosti a večer vymejšlení otázek na whirpoolku a tak. No. nevim. Nechci to tak mít.


lžu.

těším se na to!

jo, vím, že to bude peklo a budu si za to nadávat.