malý ráje

 loni někdy v červnu mi přišla zpráva od Toma, že v květnu jedem znova s Rudnou na pobyt a ať si udělám čas v kalendáři a já se od tý doby začala těšit. Loni to totiž byla jedna velká jízda, všechno bylo skvělý a letos to nemělo být jiný. Jenže, někdy od prosince mě těšení se přešlo. Zjistila jsem, že svý narozeniny bych raději slavila v práci, s těma lidma tam. Nicméně, vycouvat z toho pobytu byl nesmyl, takže jsem v práci řekla, že bohužel, zase na svý narozky budu mít dovolenou a budu je slavit s jinýma nejlepšíma lidma na světě. Füčkovi to bylo hrozně líto, ale jsme dospělí a můžeme to oslavit dodatečně. Já vim, že to není takový, jako v ten den, ale zvládnem to. A tak jsem jela. A:

Strašně všem těm dětem závidím, že se zítra zase potkají ve škole. Stejně tak i učitelům. My se všichni potkáme totiž až za rok. A to i mezi sebou náma instruktorama, až za rok v tomdle složení. 

Proč je to nejlepší pobyt? Díky dětem. Díky učitelům. Díky instruktorům a i kvůli tomu, že tam slavim narozeniny. S dětma je to paráda, easy going, jsou strašně správný. Samozřejmě, že někdy někdo protáhne ksicht, že todle dělat nebudou, na to maj moc nóbl hadry (ne, ty s nejvíc nóbl hadrama ne, těm je to jedno), nebo udělá nějakou zákeřnou sviňárnu, aby vyhrál, ale to jen ten první den. Po prvním uspávání už jsou všichni na správný vlně, bych tak řekla. Stačí se jen nechovat jak kokot, to z obou stran. 
Díky učitelům, který nám dávaj veškerou důvěru, kterou jsme nikdy nezklamali a nikdy ani doufám nezklamem. A taky protože se s náma baví a furt a rádi. A já se strašně ráda bavim s nima, zdravíme tkaničky od bot, a děláme si takový hezký milý srandy ze sebe. Jsem si jistá, že už si navzájem můžem říct cokoliv a toho druhýho neurazíme. Teda, asi jo, pokud bysme chtěli, tak asi jo, ale nedokážu si představit, že bysme někdo todle si chtěl udělat. 
Díky instruktorům, protože jsou to všichni profíci, vědí co dělaj, jsme na stejný vlně. Jasně, není to bez nedorozumění, to ani nejde, ale furt fungujeme na 100%. A pak teda zapomeneme vyhlásit výsledek noční hry :D no co, tam stejně šlo o zážitek, ne výsledek. :D A taky si pomáháme navzájem u všeho a furt. Není mezi náma ani jeden sobeckej blbeček, furt o sobě víme a když jeden něco zapomene, než se stihne otočit, že se pro to vrátí, druhej už mu to podává. Nebo třeba, když tady Růženka si sedne večer na studenou židli a ráno se probudí s chřipkou, tak si vezmou její děti. Jenže, jít ležet místo toho, abych byla u tědlech dětí? ANI NÁHODOU!, takže jsem to přerazila práškama a mám víkend na marodění. Jsou to maličkosti, který mi ten pobyt udělaly báječnej. "Fůj" "ses viděl v odraze, viď?" "My jsme teď uplně synchronizovaný!" "Jo, můžem dělat akvabely!" a nebo zjednání si klidu na poslední snídani a ohlášení, že mi vyšel pozitivní těhotenskej test. To zaskočilo i mě, musim říct. To ticho u našeho stolu bylo chvilku ohlušující, tam jsme fakt zjistili, kam až se dá u nás zajít. :D Oukej, možná by to někdo jinej nevydejchal, ale spíš by to Áda u nikoho jinýho neudělal. No co, každej  máme takový kamarády, jaký si zasloužíme. 

A tim bych to zakončila, každej máme takový kamarády, jaký si zasloužíme a já s nima trávim ty nejlepší dny roku. A že většina z nich je můj kamarád jen na 5 dní v roce? No a? Lepší 5 dní, než žádnej. A že někomu je 12 a někomu přes 60? No a? Kdo řiká, že kamarády můžu mít jen ve svý věkový kategorii :)

A letos bez debilního nápěvku! YES!!!

in the end

 pardon tomu, kdo si taky začal zpívat Linkin Park. 

Nicméně, je tu standardní shrnutí uplynulýho roku. Jupí. Musela jsem se dost zamyslet nad některejma věcma kolikrát se staly. Třeba kolikrát jsem změnila účes jsem zpočítala: 2x. Ale kolikrát jsem změnila barvu vlasů, to jsem dohromady nedala, pardon. Teď jsou zelený, pokud to někoho zajímá. Před 14. dněma byly modvý. 

V roce 2023 jsem si pořídala psa. Byla to dost "rychlo akce", jak je u mě standard. Nebo takhle, že bych chtěla corgiho, to jsem věděla už dlouho. A konečně jsem v bytě, kam může, spolubydlící to neva a mám na něj i čas. Což je paradox, protože byt je v ústí a práce furt v Praze. K práci se dostanu záhy. Po návratu z Kanárů (jo, zase jsem tam byla. Jo, zase jsem se vracela přes Velikonoce zpět a zase na pohřeb, k tomu se asi taky dostanu) jsem si řekla, že za zeptání se nic nedám. První dotaz k ségře, bohužel, od válečků nikoho nezná. Druhý dotaz šel standardně na twitter a hele, za tři dny jsem měla dvě chovky, který měly volný štěňata. Jedna na Slovensku, co má kluky, a jedna u Olomouce, která měla holky. Jednoduchou kalkulací jsem došla k tomu, že chci holku, protože na Slovensko se fakt nemam jak dostat jednoduše a pohodlně. Takže akce Beru Plumov. S paní chovatelkou jsme si vyměnily pár zpráv, pak pár fotek a hele, tudle chci. Původním jménem Aemmy. Pěkný. Měla jsem měsíc na to vymyslet, jak jí budu říkat. Vzhledem k tomu, že jsem na Kanárech zase přečetla pár Zeměploch, tak jsem na ní furt byla a tak je to Angua. Každej, tvl ale uplně KAŽDEJ mi řek, že je to blbý jméno, až pak Téra Méra byla jediná spoko se jménem. Jediná. Takže jsem si na konci května přivezla domu Anguu. A je boží. Je to malej raptor, co žere kabely (od nabíječky, od monitoru, od prodlužovačky, cokoliv), rozcupovala lištu u zdi, dala co proto koberci, ale je zlatá. Teď mi spí pod nohama ve vlaku z Beřkovic. Zatim můj největší rodičovskej úspěch je, že se umí vyčůrat na povel. Nekecám.

Práce: furt sakra boží. Byly jsme na jaře na vodě, kterou jsme komplet celou prochechtali. Füčkův plán zněl, že nesmíme být střízliví, a co řekne Füčko, to platí. A taky v tý partě, která jsme jely, to nebyl nejmenší problém. Pak jsme taky jeli do sklípku a pak jsme si zavedli popracovní čtvrtky a je to tam boží. Jasně, bylo pár průserů, který jsem způsobila. Byl jeden velmi ošklivej, kvůli kterýmu jsem nespala víc jak tejden, než jsem ho "vyřešila", ale řešení se furt neuskutečnilo. Ale už to nade mnou tak nevisí, o to se Füčko s druhym Head of divize postarali. Tak nějak si navzájem kryjem záda. A vlastně se všema mi to tam tak funguje, ne děkuji, práci v ústí si nebudu hledat. Ne nejsem blázen. No a co, že cesta trvá 3 hodiny denně. Ano, je mi líto, že ty ve tvojí práci to tak rád/a nemáš. 

Kanáry: opět novej byt. Tentokrát za mě uplně nejlepší. Velkej, na skvělym místě, hezkej a cenově dostupnej (zdravíme ten obří byt, kterej jsme první rok dostaly jako náhradu v ceně 100k měsíčně). Za Davim jsme byly párkrát, do vln jsem čuměla, jak nejvíc to šlo. A taky jsem se ve středu před velikonocema vrátila do ČR na pohřeb. Ahoj teto <3. Asi 5 minut jsem si myslela, že nepojedu, ale pak jsem si uvědomila, že to není rozloučení s ní, ale být tam pro zbytek rodiny. Takže helou letenky o velikonocích, papa našetřený peníze na řidičák :D. Co se dá dělat.

Muži/víno/zpěv: děkuju pěkně za optání. 

Přátelé: skončila Krvavá neděle. To mě zamrzelo.
Dál jsem se letos potkala s Kateřinou Velikou a bylo to skvělý, s někym se znáte leta, píšete si ty nejniternější myšlenky a pak se potkáte osobně a víte mezi sebou věci, který nikomu na světě byste neřekly, a najednou si povídáte osobně. A nikde není problém :) 
Téru s Kikčou jsem přestala vídat tak často, sakra. 
Týnušku taky moc často nevidim.
Kozel proběhl a byl zase tak skvělej. Kamennka s vínem proběhla, samozřejmě. 

Ale ne, nežiju smutnej život. Stačilo vysadit lahev vína tejdně, mimochodem. Jsem zastrčená v ústí jenom, nic víc. V ústí, do kterýho každýho zvu. 

Tak schválně, kolik lidí ubytuju u sebe na gauči příští rok? :)

Vzhůru do nekonečna a ještě dál. 

quitter

 Pořídila jsem si psa. Já, největší quitter v historii lidstva, kterej prostě a jednoduše uteče, když jde do tuhýho, opdíská to, cokoliv, jsem si pořídila závazek na dalších doufám 15 let. 

Já, která jsem v Ústí, práci mám v Praze a musim tam jezdit 3x až 5x týdně, jsem si pořídila psa. Bude doma sám? No asi časem jo, dokud je štěně, tak se holt každý pondělí večer zbalim a jedem k taťkovi, kterej s ní je doma. Někdy do čtvrtka večer, někdy do pátku večer. Zatim je to fajn, taťka má velkej gauč, kde se může rozvalovat. Blbý je, že jí hladí přes uši a já potřebuju aby se jí postavily, že jo. Ale nevysvětlim mu to, protože něco prostě vysvětlit nejde. A já jsem velmi vděčná, že tam s ní můžu být a všechno. Nevim, jak dlouho tam budem, možná do konce prázdnin, možná na furt. 

A teď o tom končení. Už u současnýho chlebodárce jsem si řekla. že to vydržim a neodejdu, protože něco. A zatim se mi to jen vrací v dobrym. Lituju teda, že jsem si pořídila psa? Protože toho nemůžu jen tak odevzdat a mít už klid. Nelituju. Ani na minutu, každý kousnutí mi pak vrátí něčim jinym, je prostě boží. And it's make me happy. Takže vlastně možná už takovej quitter a vzdávač se nejsem. 

Hahahahaha. Haha ha! Ha! 

Národní den Zuzanky a Terezky

 Už jenom 15x se vyspíme a je tu Národní den Zuzanky a Terezky! Juhuuuuu, dala jsem další rok. Opět, jsem se nikde nenechala zabít autem/busem/vlakem svojí nepozorností, nikdo se mnou nenaboural, žádný letadlo se mnou nespadlo, ani žádnej výtah (jo, těch 9 kilo se pozná!!) a prostě jsem to dotáhla k 33. 

Za ten rok se toho stalo tuna ale! nezměnila jsem práci, zůstala jsem tam, kde jsem a jsem tam spoko. Spolkla jsem svojí hrdost, hodněkrát, ale vyplácí se to. Mám se tam skvěle. Tak dál: jela jsem na tábor, měla jsem kluka, velmi jsem omezila pití alkoholu, přestěhovala jsem se do Ústí, přestala jsem si nechat srát na hlavu (a proto) odešla jsem z tábora, přibude mi jedno tetování, neměla jsem vážnější úraz ani jsem nebyla hospitalizovaná, ale vzala jsem si svojí první neschopenku.. bylo toho hrozně moc. 

Poznala jsem nový skvělý lidi, ale poznala jsem i lidi, který fakt ve svym životě nechci a pozor, tak je tam nemám a to je velkej rozdíl. Co ještě.. omezila jsem nakupování oblečení, protože tvl, to stěhování bylo strašný. Nechala jsem si narůst vlasy trochu... A vzhledem k tomu, že už 9. května jedu na pobyt, tak jsem se vrátila i na školy v přírodě :D

Jo, 10. května se probudim ve svý posteli v orlím hnízdě, vylezu na střechu a budu spoko. Pak půjdu na snídani, dáme si s Karlem panáka na oslavu, nandám asi 50 mističek lupínků, namažu asi tak 15 chlebů a rohlíků marmeládou, dám si čajíček a chleba s máslem a celej den bude prostě bá ječ nej!

Jo. 

overthinking

 já dost nesnášim cizí názvy v běžný řeči. Neni potřeba použít pro český slovo anglický, protože je to in. Přesně takhle. Takže se todle může jmenovat přespřemejšlení a nebo taky Vítejte v mojí hlavě.

Věta "nepřemejšlej furt" je dost na hovno u mě. Já totiž mám v hlavě hrozný věci a mam je tam furt a je jich tam tuny. Když někdo řekne, že vypne, bude sedět a koukat a mlčet a užívat si ticha, tak já ticho nemám. Mám v hlavě spoustu myšlenek, který lítaj sem a tam a zpátky a do stran a míchaj se mezi sebou a nemám v hlavě ticho. Když nechci poslouchat svoje myšlenky, jdu si pustit hudbu. To pak na chvilku v hlavě mam jen písničky. Občas se přistihnu, že vůbec nevim, co mi ze sluchátek hraje a jdu se zase soustředit jen na poslech. 

Jak to teda v mojí hlavě vypadá? Třeba teď jedu vlakem, komentuju v hlavě potah sedaček, ta oranžová je tam fakt na divnejch místech, ale chápu, proč tam je, člověk musí vídět, na co si sedá, jinak by mu ta sedačka splynula s okolím. Jako polární liška na sněhu. Jé, jak Hajný z Makova dával toho hranostaje, ten byl tak pěknej. Běhá si celej den po lese, les, ty vado ten les na Lovoši byl super, ježiš, jak mi byla zima, ale ten výhled, ta fotka s tim stromem, to je jak od Arana nebo dub z U Dubu, dám si doma čaj s medem. To zas musim umejt nádobí, plecháček Enter Shikari, kde skončil, přestěhovala jsem si ho, au, bolí mě břicho, musim si sednout jinak, nebo budu blinkat. 

A když to neni zkoumání okolí, tak je to vymejšlení co by kdyby. Co kdyby šlo všechno skvěle a já teď řešila hypotéku na nějakej dům, chtěla bych psa, chlupáče, ale zase ne chlupáče, ten když zmokne a taky jsou všude chlupy, zas ale krátkosrstej zmrzne.. Hej dost!

V hlavě mám klid jenom, když jsem mezi lidma, když jsem sama, tak je to peklo. Jenže já jsem sama 17 až 20 hodin denně. Teď jsem od neděle nespala pořádně. Jdu si lehnout unavená, uzívaná, ale jakmile si lehnu, tak se mi rozjedou myšlenky na maximum. Co jsem kde provedla, že mě odepsal, ne že mi odepsal, ale odepsal mě. 

Jak je takovýto cvičení na usnutí, projít v duchu zahradou, ke dveřím, chodbou a do pokoje a že si máš všechno představovat do detailů a k prvním dveřím že nedojdeš, protože usneš? Tak ani hovno. Zahradu mam projitou do každýho koutu. Většinou je to z Narnije kus s kombinací Borovice a Neštěmic, podle toho, jestli chci houpačku, nebo ne. A dveře, ty vole, kolik různejch dveří už vim, jak vypadá. A chodba? Koberec je občas s vysokym chlupem, občas jen zátěžák, občas takovej ten dětskej se silnicí a taky, visej tam obrazy. Tisíc různejch obrazů s tisícem různejch rámečků, od vyřezávanejch, po zlatý až od obyč od ikey. A poslední dveře jsou kovový, vysoký, se spoustou zámků, různejch, visacích, západkovejch, kouzelnejch... hele zkoušim to, ale nefunguje to. 

Vim, jak to vypnout a spát, ale drogy brát nechci. Ale tak strašně chci mít v hlavě prázdno na dýl jak dvě minuty.. 

sobota

 teď jsem dvě zastávky přemejšlela, co si dám k Vánocům. Že bych někam vycestovala. Třeba na nějakej ostrov.. Ehm. Tak bych si jenom chtěla připomenout, že já už mám koupený letenky do Pompejí na leden a to je za 4 týdny. 

A k tomu ostrovu, jaro na Gran Canarii bych taky neměla zapomínat. 

Takže Samolibá, fakt si nic nedávej, nech to na ostatních. Ono letenka do LP d GC není uplně levňoučká, ne jako do Itošky, takže na tu si hezky našetři. A taky nezapomeň, že tě dohnaly blbostě z předloňska, který musíš taky zaplatit.

Takže to, že teď už máš všechny dárky nakoupený a na účtě nezbylo jen smetí, neznamená, že si koupíš na víkend výlet na Kypr. Nebo, že si vezmeš dva dny dovču a dáš GC jen na otočku. 

Long story short, zapomínám, že mě čekaj skvělý věci a že mě čekaj za krátkou dobu a tak se na ně netěšim, protože jsem na ně zapomněla. 

neděle

 takhle, hodně poslouchám hudbu, poslouchám rozdílný žánry a asi ke každý svý životní situaci, co životní, denodenní situaci si dokážu během minuty dát skvělej soundtrack. A k neděli patří Prodavač - Malý ráje. 

Domlouvali jsme se s táborovejma, že mi pomůžou se sestavováním nábytku, protože já to nesnášim. Nesnášim to, protože mi to vůbec nejde. Ano, já vim, jsou k tomu návody, ale já je nechápu. Pochopim je po strašně dlouhý době, většinou když každej už je na třetí straně návodu, tak mě dojde, že tendle šroub se jmenuje A. Věci, co mi nejdou samozřejmě nesnášim dělat. Takže jsem si řekla o pomoc. Možná jsem ani moc nenadužívala slovo prosím. Prostě jsem řekla narovinu, že bez nich budu v píči. No, možná trošku slušnějč :D a tak přijeli a pomohli mi. Nejvíc práce a největší dík patří Týnce, mít v ruce kladivo a rozkládat starou postel na třísky a u toho pomlouvat všechny muže světa, k nezaplacení <3 A pak dorazili svalnatci a sestavili mi postel. Padlo u toho neskutečný množství sprostejch slov, asi tak můj budget na tejden, ale před devátou večer hotovo.

Taky mám plnou lednici věcí jako jsou piva, rum, energeťáky, oběd, co jsem vařila, čokoládová roláda ke kafíčku, Kotlíkové arašídy (to je to, co jsme objevili na táboře, že je to nejlepší k jídlu, nebo k vodce, záleží na úhlu pohledu), kávenky, sušenky a samozřejmě RAJČATA, na ty nezapomínat! 

Celej den byl nakonec skvělej. Ikdyž to bylo divný, hlavně když mi přistála v ruce Hruškovice, která byla jako dárek na zapití rozchodu, ale sedlo si to, nakonec. Je fajn mít kolem sebe lidi, který se o sebe navzájem staráme. A hlavně je fajn je mít kolem sebe často a na dosah ruky. 

Jmenovitě samozřejmě Fáfu a zdravím babi! 

Ale pojďme mi zlomit nohu až příště řeknu, že se chci stěhovat. Už ne. Už jenom s taškou a zbytek buď spálit a nebo nechat a utýct. 

Jo a spí se mi báječně, díky za optání. Určitě za to může ten ochranej povlak pod matracema.

Jo a taky si už mam kam dát tu tunu krámů, protože mám dvě báječný komody.

A taky si můžu začít číst, protože mám boží knihovnu.

Ale musim to tam vybalit všechno. Nic méně, rozhodně: všechno, co potřebuju, jsou malý ráje. A s nima se mi dějou.