víno?

 včera už toho na mě asi bylo moc, bych to tak hezky shrnula.

víceméně jsem se nastěhovala k taťkovi. Doma v Praze jsem asi tam 56 hodin z týdnu, zbytek jsem nakýblovaná na Skalce. Taťka to zvládá jako kabrňák, ale vždycky je tam nějaký ale. A tak tam jsem. Jsme spolu vyvalený na gauči, koukáme na telku, vybíráme na co se budem koukat, pak to komentujem (Kde jsou trpaslíci, když je to Sněhurka?!?!)  vaříme si, jíme spolu. Vždycky se posadíme spolu k jídlu, občas si dáme něco večer u telky, rozdělujem si lahváče a tak. Prostě, neni tam sám na tadyty ošklivý chvíle, kdy to na nás dolehne, ať se tváříme sebehrdiněji. 

Protože jo, přijedem na návštěvu, zdržíme se na kafe, ale to nezaplní tu prázdnotu, která každej večer přijde. A že ta kurva po každý příjde.

Ne, moc spolu nemluvíme, proč taky, jsme spolu více méně celej tejden. A na něm je vidět, že mě potřebuje a dává to najevo a já sem za to ráda. Co potřebuje ještě víc ale je, je poznat, že neni doma sám. Takže tu nechám skleničku na lince, místo abych jí dala do myčky. Tamhle nechám talířek na stolku v obýváku. Tadyhle zapomenu zavřít okno. Tamhle nechám rozsvíceno. Je to pro mě o to těžší, ale pro koho jinýho to udělat? Vyklidíš prosím myčku, mě se nechce vstávat z gauče a tak. A pak přijde ten okamžik, kdy stojim v chodbě s kufrem a oblíkám se do kabátu a dávám si klíče do kapsy. Achjo. A pak je to ale i naopak, kdy ten kabát sundavám a věšim klíče na háček.

Takže jsem tam. 

ale kdo je kdekoliv jinde pro mě? 

asi je to to víno v lednici. 

konec

 Měla jsem zrovna volat o update stavu mamky já. Doktor mi řek, že je konec a že se můžem přijít rozloučit. Nestihli to, za hodinu umřela.

Achjo.

To úterý si moc nepamatuju, nějak se mi podařilo přebooknout letenku na sobotu. Téra si vzala dovču a tahala mě, díky bohu, po výletech. Takže Gran Canaria procestována za čtyři dny + těžká opalovačka all the time. Byly jsme i na pláži s černym pískem. Když na sluníčku bylo 35 stupňů. A byly tam vlny. Pečák!
Byly jsme v Teroru, čili v horách. Jedem do hor, vezmem si svetry. BLBOST, byla to blbost! Ale cesta z hor busíkem, ta je k nezaplacení. Bohužel během jízdy si člověk nestihne uzavřít životní pojistku. Tam se nevejdem! Teď, teď už umřem! Nekoukej před sebe, koukej kolem! Ne nekoukej do tý zatáčky! My spadnem z útesu! a tak.

Doma se stejně nedalo bejt, protože dole stavba byla velmi, ale velmi hlasitá. Vrtali tam nějak, že ten zvuk byl fyzicky nepříjemnej. 

A v sobotu na letiště. A letadlo domů. Seděla sem sama! Heč! a dala sem si o tom storýčko a byl na něm vidět pán za mnou, co neměl nasazenej respík. Okomentovala jsem to a přišla mi zpráva, že: snad kvůli tomu všichni neumřou (brečící smíchy smajlík). Odepsala sem, že se vracim na pohřeb, protože mamka během 10 dnů umřela na kovid. Překvapivě, mi už odpověď nepřišla. Nechápu proč.

V neděli sem byla doma. Pfff. Uf. Ty vole. Nějak jsme to zvládli s taťkou, ale bylo to těžký. Obřad, těžký. Ale naši příbuzní jsou úžasní a byli tam :) A pak jsme se sešli ve starym bytě a byl salát a řízky a chlebíčky a pivo a alkohol a bylo to fajn. Nikdy, nikdy, nikdy se neptejte na nikoho z twitru, nikdy. Dozvíte se věci. A nebo se je nedozvíte, že jo! No nic. Jo a naši bráchové jsou super, to kdybych to neřikala dost často. Ale obřad a všechno kolem bych bez akoholu asi uplně nezvládla, co si budem. Nic méně, pít Krakonoše, to je po každý chyba. Je uplně jedno, v jakym stavu si ho dáš, po každý je! to! chyba!

Pomalu si zvykám, že se budu o taťku starat víc. Vařit hlavně. Nenechávat ho samotnýho na dlouho. A tak. Achjo.

Uvidíme, ono to nějak půjde. Bude to muset jít.

A na Kanáry se vrátím!