sobota

 teď jsem dvě zastávky přemejšlela, co si dám k Vánocům. Že bych někam vycestovala. Třeba na nějakej ostrov.. Ehm. Tak bych si jenom chtěla připomenout, že já už mám koupený letenky do Pompejí na leden a to je za 4 týdny. 

A k tomu ostrovu, jaro na Gran Canarii bych taky neměla zapomínat. 

Takže Samolibá, fakt si nic nedávej, nech to na ostatních. Ono letenka do LP d GC není uplně levňoučká, ne jako do Itošky, takže na tu si hezky našetři. A taky nezapomeň, že tě dohnaly blbostě z předloňska, který musíš taky zaplatit.

Takže to, že teď už máš všechny dárky nakoupený a na účtě nezbylo jen smetí, neznamená, že si koupíš na víkend výlet na Kypr. Nebo, že si vezmeš dva dny dovču a dáš GC jen na otočku. 

Long story short, zapomínám, že mě čekaj skvělý věci a že mě čekaj za krátkou dobu a tak se na ně netěšim, protože jsem na ně zapomněla. 

neděle

 takhle, hodně poslouchám hudbu, poslouchám rozdílný žánry a asi ke každý svý životní situaci, co životní, denodenní situaci si dokážu během minuty dát skvělej soundtrack. A k neděli patří Prodavač - Malý ráje. 

Domlouvali jsme se s táborovejma, že mi pomůžou se sestavováním nábytku, protože já to nesnášim. Nesnášim to, protože mi to vůbec nejde. Ano, já vim, jsou k tomu návody, ale já je nechápu. Pochopim je po strašně dlouhý době, většinou když každej už je na třetí straně návodu, tak mě dojde, že tendle šroub se jmenuje A. Věci, co mi nejdou samozřejmě nesnášim dělat. Takže jsem si řekla o pomoc. Možná jsem ani moc nenadužívala slovo prosím. Prostě jsem řekla narovinu, že bez nich budu v píči. No, možná trošku slušnějč :D a tak přijeli a pomohli mi. Nejvíc práce a největší dík patří Týnce, mít v ruce kladivo a rozkládat starou postel na třísky a u toho pomlouvat všechny muže světa, k nezaplacení <3 A pak dorazili svalnatci a sestavili mi postel. Padlo u toho neskutečný množství sprostejch slov, asi tak můj budget na tejden, ale před devátou večer hotovo.

Taky mám plnou lednici věcí jako jsou piva, rum, energeťáky, oběd, co jsem vařila, čokoládová roláda ke kafíčku, Kotlíkové arašídy (to je to, co jsme objevili na táboře, že je to nejlepší k jídlu, nebo k vodce, záleží na úhlu pohledu), kávenky, sušenky a samozřejmě RAJČATA, na ty nezapomínat! 

Celej den byl nakonec skvělej. Ikdyž to bylo divný, hlavně když mi přistála v ruce Hruškovice, která byla jako dárek na zapití rozchodu, ale sedlo si to, nakonec. Je fajn mít kolem sebe lidi, který se o sebe navzájem staráme. A hlavně je fajn je mít kolem sebe často a na dosah ruky. 

Jmenovitě samozřejmě Fáfu a zdravím babi! 

Ale pojďme mi zlomit nohu až příště řeknu, že se chci stěhovat. Už ne. Už jenom s taškou a zbytek buď spálit a nebo nechat a utýct. 

Jo a spí se mi báječně, díky za optání. Určitě za to může ten ochranej povlak pod matracema.

Jo a taky si už mam kam dát tu tunu krámů, protože mám dvě báječný komody.

A taky si můžu začít číst, protože mám boží knihovnu.

Ale musim to tam vybalit všechno. Nic méně, rozhodně: všechno, co potřebuju, jsou malý ráje. A s nima se mi dějou. 

říct si o pomoc

 Otřepaný klišé, že nejtěžší je si říct o pomoc, je pravda. Pro mě je to hrozně těžký, si říct o pomoc. Asi mam pak pocit, že nejsem dost dobrá, že nic nezvládnu sama a na všechno někoho potřebuju. Přitom si vůbec neuvědomuju, že milion věcí naopak zvládám uplně sama. Každej den bych se měla chválit za to, že jsem něco dokázala sama. 

Spoustukrát jsem použila slovo sama. Přitom sakra sama nejsem, jen si neumím o tu pomoc říct. Mám kolem sebe opravdu hodně lidí, kteří, kdybych jim řekla, tak mi rádi pomůžou. Ale sami od sebe mi pomoc nenabídnou. Proč? Protože absolutně netuší, že bych potřebovala pomoct, já to nikdy najevo nedám. A když se náhodou stane, že si řeknu o pomoc, tak to řeknu tak, že vlastně ten druhej člověk nepochopí, že potřebuju pomoct a teď si o ní řikám. A tím pádem to zní tak, že není problém říct "ježiš, to já ale nemůžu" nebo "tak jo, bude to tak, že si ty věci nechám tejden v autě a pak ti je nějak dovezu" a mě to pak hrozně sestřelí dolů a už si o pomoc zase neřeknu, protože pro mě to zní, že mi nikdo nepomůže.

Přitom potřebuju pomoct, furt, s něčim i třeba jenom s tim, že večer nebudu sama. Protože i to je sakra těžký a zvládám to. Tak jenom říct "hele, večer nemám co dělat, nechceš přijet?" jednoduchý, ale já to udělala kolikrát, dvakrát? A holt ne každej den mi lidi můžou pomoct. Nebo kdybych napsala více lidem, ne, po jednom "ne", který ani neni tvrdý ošklivý NE, už to dál nezkusit. 

A tam si sama kolem sebe stavim vyšší a vyšší zdi a propadám se hloubějc do pocitu, že se nemam na koho obrátit, když potřebuju pomoct. 

A přitom to neni pravda, jen se nesmim bát si říct o pomoc tim správnym způsobem. Ne správnejm lidem, ale tím správnym způsobem.

kam to došlo?

 Nemůžu spát a už bych měla spát. Jo, ještě neni ani devět, ale vstávám v pět. 

No nic, nemůžu spát hlavně kvůli tomu, co se mi honí v hlavě. A abych nemyslela na něj, že už od rozchodu je to dýl, než jsme byli spolu a že už by mi měl být jedno, tak myslim na jiné muže.

A s jedním to dopadlo neskutečně vesele. :D začalo to jednou, když mi poslal zprávu řečenou heliem :D pak jsme si chvilku psali a pak to dopadlo dost obvykle, naposílali jsme si nějaký oplzlázky (oplzlý obrázky, dikobrazy, bobrázky a tak) a bylo to fajn a sranda. Potkali jsme se taky potom a furt to byla sranda a tak, pak to sranda chvilku nebyla, pak zas jo ALE nikdy nic nebylo. A pak nějak náš vztah přerostl v přátelství a teď jsme v bodu, kdy z bobrázků a dikobrazů si posíláme fotky dřezu (já jemu) a záchodový mísy (on mě). Jasně, jsou to projekty, kterýma se sami sobě chlubíme, nebo si brečíme v DM že chcem umřít, všechno podpálit a tak, ale když to podáš takhle za sebou, tak ... Jsem ráda, že to dopadlo takhle a mám kamaráda. 

Z dickpicků k záchodovejm mísám za dva roky. Já ty vztahy umim, panečku! 

here we fokin go

 a je to, jsem odstěhovaná z Prahy a už se do ní asi nepotřebuju vrátit. 

Zatim si dojíždění dost užívám, koukat, kterym vlakem pojedu, do kdy budu v práci, v kolik musim jít spát, protože ráno fakt doopravdy musim vstát, ne že posunu budík a půjdu do práce až za hodinu. Můj život se teď podle něčeho řídí a je to.. zajímavý. A bydlet v ústí je vlastně fajn. Je to moje, sice bydlim v nejmenší místnosti do který ani nedosáhne wifi, ale je to z části moje. Můžu si tam na zeď pověsit co chci, namalovat co chci a je to můj pokoj a neřešit, že končí smlouva, nemůžu si tam dát todle, nemůžu si tam pořídit tendle nábytek, jedině, že si ho dám k sobě a tak. Mám k dispozici celej byt. Dobře, skoro, ale mám. 

Včera jsme přestěhovaly obývák, protože gauč nalepenej na topení je prostě píčovina, takže je na druhý straně a tadááá je tam teplo. Nandaly jsme dveře do koupelny. Ano, už to zavání sufražetkováním, ale ne, na montování nábytku jsem si poprosila o pomoc. Protože nábytek smontovanej ode mě nedopadá dobře. Krom toho, že se do půl roku rozpadne, tak toho půl roku je křivej a třeba mu nejdou zavřít dveře. Nebo vypadává šuplík a podobně. Já totiž neumim bejt precizní. Slepit něco na milimetry? Haha, ses posral. Uříznout něco rovně? Ale no ták, to nejde.. Si jenom vem, už jenom jak píšu. Je to činnost u který musíš dodržovat stejný tempo, velikost, styl a to je to, co mi nejde. Háčkuju taky věci u kterých nemusím dodržovat počet ok/řad a tak, jedu to všechno do ruky a od oka. Jo, já vim, taky to tak vypadá. Konec pomlouvání mě, prostě, nábytek nesesmontovávám a radši poprosím o pomoc a pokud pomoc nechce, nebo nemá čas, tak holt existujou lidi, kterým za to zaplatím a oni to udělaj, za mě, nevidím problém.

Zatim si dojíždějící život užívám. Možná mi to způsobuje migrénu, ale nedá se nic dělat, práci zatim měnit nehodlám a bydlení už vůbec, dyť už mam skoro vybaleno. 

Asi si troufám říct, že vedu dospěláckej život. Mám inkartu, mám lítačku, mám tu věc na kterou se jezdí ústeckou mhd a žiju. Ve vlaku cestou do práce jsem taková ta důležitá, co ťuká na notebooku, stejně jako teď cestou z práce. Lidi divně koukaj, ale co, já se z nich neposeru.

Jo a taky jsem začala každej den psát deník, rukou, do sešitu a tvl strašně mě to baví, dávám tomu ještě dva dny, než mě to přejde. Možná to pak někomu dám přečíst. Jo, s kurzem daktyloskopie, já vim.

Hněvice, tady jsem teď měla vystupovat. Mohla vystupovat. Škoda. 

a teď co?

 stěhuju se. Z Prahy. Stěhuju se domů. No co, nějak to přežiju, mam jiný jistoty teď.

Jednou z nich je to, že mě moje rodina na něco využije. Jo, jezdim hlídat ségře děti, zvířata, barák a očividně už je to takovej standard. Napíše a já přijedu. Obstarám uplně fokin všechno. Děti odvedu do školy, obstarám kočky a psy a pak vyzvednu děti ze školy a postarám se o všechno a pak jdu spát. Nějak mi tam nevychází čas na mojí práci. Dneska například po škole mělo bejt dýňování. Fokin dlabání dýní, kterou děti navíc neměly, že jo. Hele narovinu, nešly by tam, já mám tunu práce a nemohla sem si v půl třetí odpíchnout odchod a jít dělat tetu, prostě bych je odvedla domů a pracovala. Sorry. No dobrý, takže pršelo, takže je to přesunutý na pondělí, uf. Ale i tak jsem byla zlá teta, co se dá dělat. Ano, Vé šel do postele v půl 6 odpo, protože mi ustříh vlasy. Srandičky, srandičky a já ho varovala ale i tak to zkusil. Já nemám obrovskej pramen vlasů a on je nasranej v posteli. Bohužel nemůže ale zabavit svou sestru, takže ta tu sedí přilepená na mě a furt se na všechno ptá. No dobře, to bylo odpoledne, to jsem ještě visela na ntb a pracovala, já jim to řikala. Všem, jak ségře, tak i dětem, že musim pracovat. Hm, to je tak, že mě berou vážně. 

Nic méně další jistotou je, že si poseru život. Byla jsem v jednu chvíli uplně full spoko, ani jeden jsme nechtěli nic, už vůbec ne vztah a tak jsme do toho vletěli po hlavě a chvíli jsme byli spoko. Jenže jsme si oba asi ve stejnou chvíli začli uvědomovat, že vztah nechcem, chcem bejt sami se sebou a .. a pak jsem to posrala dřív, než bylo nutný. Jo, to já umim dost často. Nebo tak to aspoň vidim.. Nicméně co mě sere je, že všichni v mym okolí si myslej, že se nenávidíme. Že já ho nenávidim. Nebo, že je debil. Ani náhodou, je to uplně naopak. Žádná nenávist, žádný vyprávění, že je debil, to už vůbec nehrozí. A vyvracet to lidem je tak strašně těžký a otravný, protože to tak přece musí bejt a jinak si lžu do kapsy. Nebo co to řikaj.

mě už tak strašně nebaví se furt obhajovat, proč jezdim do beřko, proč ho mam furt ráda, proč todle, proč tamto.. 

no nic, jdu vytřít všechny loužičky cestou na cigáro a pak se obložim štěňátkama a půjdu spát. To je to jediný rozumný, co mě teď čeká.

nadpis

 Měla jsem se dobře a už se tak nemám.

Potkala jsem člověka, kterej mi ukázal, že můžu bejt milovaná, že na mě někdo může čekat a těšit se na mě. Že můžu bejt chtěná. Prostě mě měl rád a ne proto, protože jsem z rodiny. Byl to cizí člověk a já jsem během okamžiku sestřelila všechny svoje obraný zdi a přitom jsem zůstala šťastná. A pak jsem si to uvědomila a začla sama sebe děsit a pak jsem se 5 minut chovala jako moje matka a celý, celý uplně fokin celý jsem to poslala doprdele. Blbý je, že to vidim teď, předtim jsem se zachovala tak, jak jsem to viděla celej život. Grrrrr, kurvaaaa, doprdele. 

A nevim, jestli se to spraví, nebo už radši nadosmrti zůstanu sama. 

stěhování

 K poslednímu listopadu dáváme sbohem našemu společnýmu životu s Týnuškou a stěhujem se pryč, každá sama jinam. Ano, je to smutné, samozřejmě. Ale jsou na tom mnohem děsivější věci, který si teď uvědomuju. Mám totiž tunu věcí, který v novejch bytech asi neupotřebuju. Mám třeba asi 6 hrnků a piju z jednoho, ale žádnej nevyhodim. Pak mam hrnce a pánvičky. Co s nima? Netušim. Pak nábytek, tvl.. skříně jdou do sběrnýho dvora, ty už nikdo nesmontuje, ale postel, psací stůl, dva konferenční stolky, dvě knihovny, jedna komoda... netušim, kam to dám. A hlavně netušim, kam dám ty věci z těch skříní! Asi vlastně všechno oblečení vezmu a hodim na vinted a uvidim, kolik mi toho zbyde. A ty číčo, co s botama? A kabelkama??? Myslím si, že taťka bude mít velkou radost, až tam dojedu s 15 pytlema věcí, který tam někam budu potřebovat dát. Jeden pytel oblečení si nechám na Suchdol a pak nějakej do Štětí a ono to nějak fungovat bude, snad... Ale ta představa je děsivá, že budu na dvou místech a základnou na sezonní oblečení na uplně jinym místě. A vzhledem k tomu, kolikátýho už je, tak se mi to hrozně blíží.

Asi je čas začít pomalu propadat panice. 

tábor

 sorry, todle bude hodně pozitvní. Ano, po strašně dlouhý době je Samolibá něco jinýho než depresračka.

Jela jsem na tábor. 

Jela jsem na tábor do kterýho jsem musela dospět, jet tam dřív, tak si to neužiju. Fáfovi jsem to i řikala, nečekala sem že si to zapamatuje, ale pamatuje si to a jsem ráda, že to nemusim řikat znovu nahlas.

Jela jsem na skvělej tábor. Skvělej ho udělaly děti.
Měla jsem nejstarší oddíl a pak na celotáborovku další skvělej tým. První víkend jsme se my dospělí poblili a posrali, moc děkujem pracovníkům rekreačního střediska, že nic nevydesinfikovali :D 

Nicméně samozřejmě jsem měla první tejden jeden den depku, že ostatní nic nedělaj. Jasně, protože dva dny měli na krku moje děti, protože jsem ležela jak lemra a nemohla nic dělat, blitkosračka a pak horečky. Po tom, co sem vstala sem rovnou zamířila mezi děti, protože nic mě z mentálních sraček nedostane víc, než děti. A oni byly boží. Můj oddíl mě velmi vřele (čti naskákaly na mě a objímačky a vyprávěčky jak se měly beze mě - furt skvěle - ale že jim moc chybim!!) uvítal a všechno bylo spoko najednou. 

Pak byla večer porada a maličko ponorka, ale vlastně jsme všichni dospělí a .. od tý doby celej ten tábor byl to nejlepší, co se mi po Psích ostrovech mohlo v životě stát. 

Skvělej ho teda udělali hlavně vedoucí.

Kapitola děti:

Neustále mě překvapovaly tim, jak se snaží být dospělí ale zároveň jsou ještě opravdu děti a my sme jim to s Fáfou nechtěli brát. Todle nikdy žádnýmu dítěti, ani jedno, nemůžeš vzít. Jsou na táboře, možná svym poslednim jako děti, a to nejde na ně dávat velkou porci zodpovědnosti, musíš umět vědět co jo, co ne. A myslim si, že aniž by to věděly, se nám to hodně povedlo. Vlastně všechny děti na našem (ano, NAŠEM) táboře byly boží. Od nejmenších po nejstarší. Od malýho Rádi, kterej plakal a kreslil obrázky rodičům v 10 večer, po nejstarší Adélku, která měla svý neuvěřitelný kouzlo a přitom mě mohla kdykoliv poslat do prdele a já to respektovala. 
Ano, často, když nás nějaký dítě objalo se nám za zádama ozvalo `dva roky na tvrdo`. Protože to tak je, kdykoliv se může stát cokoliv a po pár letech nás zavřou. Ne, že by bylo za co, byli jsme pro ně rodina, náhradní matka, otec, teta, strejda. A bohužel pár dětí to moc potřebovalo a my dělali všechno proto, aby jsme tam pro ně byli. A vždycky budem.

Kapitola dospělí:

Ježíš, to byla tak skvělá parta. Nějak jsem za ty roky na pobytech poznala, co udělat pro dospělí a co si i zaslouží a nečekala jsem to zpět, protože za poslední 3 roky jsem potkala tolik instrů, co stáli za hovno, ale tady.. Tady. Tady to bylo tak skvělý. Tady mi všechno vraceli. A dávali i něco navíc a to po pravdě moc neznám. 
Jedno dítě mi odjíždělo o den dřív, plán byl si je vzít na diskotéku a dát si s celym oddílem společnej tanec na Príbeh nekončí, ale Honzik odjížděl už v osm. Vzala jsem je teda do sálu, nikdo tam nebyl, předali jsme mu vzkaz od všech, jak mu děkujem za tábor, začali jsme se loučit a nevim vůbec kdy, se tam vetřel Fáfa s ostatníma vedoucíma a pustil nám Príbeh nekončí a po chvilce se přidali do našeho kroužku a mě to vyrazilo dech. Nejen, že si uvědomil, kde jsme a co děláme ale šel nám to pustit a sehnal i ostatní vedoucí a tvl!!! Ty vole. Ano, plakala jsem. Bylo to neskutečně nesobecký gesto, který nebylo potřeba a přitom zapadlo na svý místo. Protože sakra ví, co dělá. A já ho za to neskutečně miluju.

Pojmenovala sem se Vítězslava, abych měla na táboře svátek a od ledna jsme tvrdili vedoucím, že se jmenuju Slávka, a dětem pak taky samozřejmě. Padla půlnoc a já měla svátek. Svátek, co nemám, ale vlastně mám. Vedoucí na mě naskákali do postele a já věděla, že jim to nemůžu říct. Nikdy. Děti večer na nástupu mi předvedli taneček k svátku a já věděla, že jim nemůžu říct pravdu. 
Nicméně, poslední pátek a dohodli jsme se s Fáfou, že to uděláme nenásilně, prostě mi začne řikat mym jménem a uvidíme. Prošlo to. 

S vedoucíma to byla tak skvělá spolupráce, ano spolupráce, protože velkou část tábora jsem to brala jako práci, nechtěla jsem si připustit, že to bude velký přátelství, protože mě post táborovej syndrom zabije. Ale po tom, co jsme si udělali kroužek v bazénu ve tři ráno, drželi jsme se za malíčky a já se zeptala `taky teď čůráte?` jsem si připustila, že to nejsou kolegové, že jsem dáááávno za tou hranicí. A že je každýho, do jednoho, mám strašně moc ráda. A nechci je pustit pryč. 

Takže tu teď trochu trpim, ale zatim tim hezkym způsobem. Strašně mi chybí, ale zas na druhou stranu vim, že to nebude jak vždycky, že až za rok, ale vim, že to bude třeba už o víkendu. 

A nepůjdem si dát cigáro za marodku, bohužel, ale spácháme něco jinýho. Padne tisíc sprostejch oslovení a celou dobu, celou fakin dobu, budu vědět, že je mam obrovsky ráda a oni mě. 

Jsem ráda, že jsem jela a jsem ráda, že jsem jela až teď. 

Srdíčko na tisíc kusů, ale hezky. 

cesta

 Jsem zase na trochu špatnym místě a tak jsem si naplánovala výlety. Dobře, většina lidí na světě by zítřejší cestu do Plzně na pivo nikdy nepojmenovala slovem výlet, ale já nejsem většina lidí na světě, že.

Ve tři vypínám v práci všechno a jdu na busík. Ježíš, to bude hezký, courat se tou hnusnou ulicí, který já řikám 'juuu tady je to jako doma!' a pak teda 'juuuu to divadlo je fakt hezký' a pak už jenom  'jedno pivo prosím'. A pak cesta zpět na nádraží, pojedu trolejbusem? Tramvají? Půjdeme pěšky? Ve vlaku zpátky si budu asi určitě řikat, že se mám fajn :) nebo v to teď aspoň doufám. 

A v sobotu jedeme do Drážďan.
Prokafíčkujeme se víkendem, kterej v sobotu večer zpestří jeden floriďan. Jo, jedu na Rickoluse do Drážďan, ano udělala jsem si z toho zevlovací víkend se ségrou a HR. Ano, hodně se těšim. Procházka po Prager Strasse bude, i když PS je vlastně docela nudná a hnusná, ale je to povinnost. Moje, nebo spíš touha, já nevim. Nemám žádnej plán, jen se večer dostavit na koncert, odzpívat si to celý a mít se tam tu hodinku, hodinku a půl, nejvíc fajn na světě. Další den se prozevlit k nádraží a jet zase domů. 

Domů, kde je bordel, zkáza, zoufalství a prostě moje království, že. No co, stejně se tam už skoro nezdržuju.

Psí ostrovy

 Ve středu se vracíme. Po dvou měsících. 

Ne, nechce se mi domů a na druhou stranu Ano, chce se mi hrozně domů.

Opět jsem si od tohodle slibovala obrovskou změnu života, která, what a suprise, nenastala. Dva měsíce jsem si tu žila totálně mimo svět, kterej mám v Praze. Jediný, co se změnilo je, že mi narostly vlasy o dva cenťáky, který musim po příjezdu vyřešit, a že jsem se opálila. Což zhruba tak 15. května už nebude vidět.

Nic jsem si tu nesrovnala, jen jsem se smířila s tim, že zůstanu ve svý práci, která nikam nevede, zase ale hlavně nevede dolů, což je vždycky důležitý. Asi na nic lepšího nemám a svět kolem sebe nikdy nepřesvědčim, že nejsem asistentka, protože ikdyž vyprávim o všem možnym z práce, tak tam slovo kopírka zazní a kopírka znamená asistenka. Hm. No jo no. S timdle ale je zbytečný bojovat.

Ne, neni ze mě superhubená opálená hezká holka, je ze mě to samý, jen víc pihatý a ne v tom hezkym roztomilym slova smyslu, protože to u mě nejde, jako vždycky.

Ale vezu suvenýry a dárky a tak budu chvilku oblíbená, myslim.

Nicméně mě čekaj plány, který jsem si udělala a podruhý what a suprise, nejdou zvládnout. Pojedu na tábor, na kterej mi ještě šéf nedal dovolenou, protože je to 14 dní v kuse. TVL mě je to u píči, já chci dovolenou, dovolenou, kde nebudu pracovat pro GXA, ale budu tam pracovat pro Fáfu a dalších 65 lidí, který většinou budu pod zákonem, takže nejsou tak uplně kvalifikovanej šéf, ale chápeš, kam mířim. Ne, nebudu stahovat výpisy, ne nebudu připravovat smlouvy a dodatky, ne nebudu plánovat schůzky a rezervovat garáž. Ne, prostě nebudu na telefonu, budu v teplákách a keckách. A ano, je to na 14 dní v kuse. Nejsem proboha tak důležitá, aby se beze mě posrali 14 dní. Nebo je tu druhá možnost, dát mi neplacený volno a najmout brigádníka za peníze pro mě. Hele, mě je to jedno, nájem poplatim, nějak. Si řikám teď.

A pak dovolená s Degenama kde, what a suprise, je uprostřed koncert AM a na ten já jdu. Takže buď pojedu jen na půlku dovolený, nebo si odskočim na letiště a proletim se tam a zpátky. A jak se dostanu na letiště a zpátky? asi stopem, nebo nevim. 

Nějak se mi poslední dva dny nedaří si sednou k oceánu a vyhnat všechno z hlavy, takže když už nefunguje oceán, je čas se sbalit a jet domů a naskočit zpět do kolotoče práce, víkend v ústí, práce, víkend v ústí, ale překvapivě, se na to těšim.

No nic, čas se namalovat, učesat a jít vrátit do zastavárny monitor a zkusit vypít všechno pivo světa v místní pivnici. 

Jo a španělsky furt neumim. Možná protože jsem se ji ani nikdy nezačala učit.

těžký

 not my happy place, no, not at all.

Todle bude stěžovací si na mojí rodinu, tak sorry, ale neřeknu vám to nikdy nahlas a ne že bych vám timdle chtěla něco vyčítat, to ne. Jen to potřebuju dostat ven.

Na podzim mě nějak začalo bavit háčkovat. Jen si zaměstnat ruce a maličko hlavu, přijít domu, uháčkovat metr šály a pak jí vypárat. Na nic nemyslet, vypnout a užívat si manuální činnost po který je vidět i výsledek. A pak jsem já blbá blbá blbá blbá zkusila udělat čepici, že když už něco dělám, tak třeba by z toho mohl být i výsledek. Blbá blbá blbá. Zapomněla jsem si říct, že jsem blbá a neschopná a fakt nic hodnotnýho vytvořit nedokážu, a tak jsem udělala čepici. A byla jsem z ní nadšená, takovou čepici totiž v krámech už nemaj a ten pravidelnej vzorek byl uplná paráda na pohled. Bohužel jsem to ukázala ségře. Ta z lítosti, ano, to teď už vim, si taky o jednu řekla, že hezký. Long story short, o asi 5 čepic později se mi vysmála celá rodina, že jsem fakt marná, že fakt háčkovat neumim a ať už to nikdy vážně nedělám, jen pro vtipný situace a pro jistotu přidaly i, že jsem tlustá, to sice později, ale bylo to tam <3. Díky. Vánoce, víš jak, to k tomu přece patří, říct něco moc pěknýho ostatním, že jo. 

Takže po vánocích jsem už háček do ruky nevzala. Bájo. 

A pak pokračoval novej rok a ne, už nic nevyrábim proboha, ne díky, a nějak jsem se zabavovala různě jinak. Zařídila jsem si kancelář v pokoji třeba. Z nudy? Asi jo, já se fakt asi nudim. Netflix už mam zkouknutej i pozadu, HBO zas tak tolik zajímavejch věcí pro mě nemá.. no nic. Ale víkendy furt v ústí. Taťka jel do lázní, přemluvit ségru, jestli by ho tam odvezla a domluvit to. Protože jedna strana to nebude aktivně nabízet, jasně, ze slušnosti to nabídne, ale jakmile se ozve ne, to je dobrý, udělá obrovský uf. A druhá strana zase se zeptá jen jednou a po větě ve stylu Asi bych si to totiž nějak mohla zařídit, když to jinak nepujde, řekne že ne, jsi hodná, že mi to nabízíš, ale pojedu vlakem, nebo něco takovýho. Vlakem řikáš si, pohoda, ale najdi si spoj Ústí - Libverda v úterý ráno. 

Nicméně než pojede, tak víkend doma, projít věci, co si chce vzít a co ne, na jeho žádost, pozor, takže jo, další podpora/opora, samozřejmě, nadhodit, že možná dvoje tepláky je lepší než jedny, ale kdo jsem já, abych ti balila... Navařit, zavolat do lázní a zjistit co za léčebnej proces má, protože to chce vědět a stydí se volat... 

Pak hlídání v kočkostánu, kde pak stojíš u plotu, piješ čaj, pálíš jedno cigáro za druhym a přijde věta: Proč? Protože je to rodina a pokrčení ramen. Nic méně, druhá strana to má dost podobně, takže nesoudí, jen si poslechla, že na tom neni o nic líp, hůř, má to stejně. Jakby taky ne, málo kdy máš lidi za kamarády, pokud jsou ve všem uplně jiný. 
Přijeli, hodim tě na Letňany. Díky myslim neproběhlo. Co kočky? Co psi? Co děti? myslim si, že díky pořádný furt žádný. Nevadí. Je to rodina. Na letňany nepotřebuju, nevim, co bych dělala v neděli v 9 večer u OCečka uprostřed pole. 

Byla jsem nemocná. Hodně ošklivě mi bylo. Píšu, že nepřijedu na víkend, protože C+ asi a fakt mi je blbě, odpověď OK. Nic víc. Hm. To už mě trošku zabolelo. Týden na to ségra celá rodina C+ a najednou je to plný přání mírnýho průběhu, ať je vám co nejdřív dobře a já na tu zprávu koukám a chce se mi řvát nahlas, pak brečet, pak zase řvát, pak napsat jestli si ze mě někdo dělá prdel... no a pak přijdu z práce a protože mam hovno co dělat, píšu todle. A jo, už se mi chce z toho brečet. 

Ale na starostování o mě i jiný lidi, to už vim. 

8 dní, už tam budem? A bude to tam lepší, že jo? A nechce někdo vlnu na háčkování? Mám jí tu pár km.

kanáry strikes back!

 za 54 dní letíme zpátky. Yes!!

tentokrát už nemám žádný obavy, jak to zvládnu, žít v cizí zemi. Naopak, strašně, ale strašně se tam těšim. Když si vzpomenu, jak to bylo loni, toudle dobou, huuu, nemůže to bejt víc jiný! Žádný stresy, žádný fňukání do DM, ale teda taky žádný prasárničky po DM, no co, posunula sem se od tý doby za ten rok, že jo. Že jo? :D , nic takovýho.

Nicméně, přivezu si z Ústí kufr a dám do něj šatičky, čtvery, plavky, ručníky a kraťáky, tílka a ponožky. Ježkovy voči, já se tam tak těšim. Kartáček, pastu a špunty do uší, několikatery. Sportovní podprsenku a kecky. Manikůru a holítka. A plyšáka, samozřejmě. Kterej se mnou chcete na výlet, holky a hoši? Co? :) Pak sandále, žabky a pantoflíčky na doma. Pyžamo a hotovo!

Vysypeme se z letadla, dáme si na místní lavičce cígo a půjdeme na busík. Hola, Santa Catalina, dos personas, por favor! Jo a ještě předtim se svlíknem z kabátů a svetrů a narvem je do kurfů, protože to tam bude na tríčo. Uuu už tam budem? <3

Zjistíme v jaký peklodíře zase bydlíme a řeknem si No a co, tady se stejně v ničem jiným nebydlí, že jo. Převlečem se do letních hadrů a vzhůru přes pláž do 10O Montaditos. Do Mercadony až zejtra. 

Vracim se na tejden ve středu 23.3., protože v sobotu je v Praze Rikouš, což pevně kurva hodně doufám, že turné proběhne. A pak další sobotu zpět. Na ten tejden je můj pokoj volnej, nabídnem ho asi kamarádům, kteří jsou celý `Jéé to je tam tak pěkný, my za váma přijedeme!` a oni stejně ale nepřijedou. 

Tak pak budem celý dopoledne pracovat, místo obědů se budem chodit plácnout na pláž, pak se vrátíme zase ke strojům a večer zpátky na pláž. Protože proč? Protože je tam o hodinu míň a protože je tam děsně dlouho světlo. 

A o víkendech výlety místníma busama, kde se budem celou cestu modlit, ať nás řidič nezabije a budem počítat body za předjetý auta a předjetý auta zprava a...

A budem se tam mít kurevsky dobře.

Jen pro jistotu:

Vycestovat je povolený.
Nepotřebujete nic, než očkování. V době odjezdu do samozřejmě může bejt jiný.
Letenka za 5500,- se zavazadlem, jednosměrná.
Ubytko přes Air B`n`b bylo superjednoduchý vybrat.
Cena za celej byt je kolem 32k na měsíc, což pro dva je relativně pohoda.
Ceny jsou tam stejný, ne li menší pro místní potraviny (ovoce, zelenina, oříšky, šunka, sýr, víno, proseko, Cava jsou samozřejmě mnohem lepší! A na tom tam vlastně žijem). Kosmetika tam stojí nula nula prd oproti Čr.
Lítačka na místní bus stojí 12 Euro a je v ní 10 jízd.
Na poostrovní bus je cesta kolem 5 Euro a dojedete na druhej konec ostrova.
Tabák stojí do 6 Euro

Co víc tam potřebujem?

Ne ještě knížky, ještě spoustu knížek si musim dát do kufru přece!!!

tak už teda je konec února?