sobota 30. prosince 2023

in the end

 pardon tomu, kdo si taky začal zpívat Linkin Park. 

Nicméně, je tu standardní shrnutí uplynulýho roku. Jupí. Musela jsem se dost zamyslet nad některejma věcma kolikrát se staly. Třeba kolikrát jsem změnila účes jsem zpočítala: 2x. Ale kolikrát jsem změnila barvu vlasů, to jsem dohromady nedala, pardon. Teď jsou zelený, pokud to někoho zajímá. Před 14. dněma byly modvý. 

V roce 2023 jsem si pořídala psa. Byla to dost "rychlo akce", jak je u mě standard. Nebo takhle, že bych chtěla corgiho, to jsem věděla už dlouho. A konečně jsem v bytě, kam může, spolubydlící to neva a mám na něj i čas. Což je paradox, protože byt je v ústí a práce furt v Praze. K práci se dostanu záhy. Po návratu z Kanárů (jo, zase jsem tam byla. Jo, zase jsem se vracela přes Velikonoce zpět a zase na pohřeb, k tomu se asi taky dostanu) jsem si řekla, že za zeptání se nic nedám. První dotaz k ségře, bohužel, od válečků nikoho nezná. Druhý dotaz šel standardně na twitter a hele, za tři dny jsem měla dvě chovky, který měly volný štěňata. Jedna na Slovensku, co má kluky, a jedna u Olomouce, která měla holky. Jednoduchou kalkulací jsem došla k tomu, že chci holku, protože na Slovensko se fakt nemam jak dostat jednoduše a pohodlně. Takže akce Beru Plumov. S paní chovatelkou jsme si vyměnily pár zpráv, pak pár fotek a hele, tudle chci. Původním jménem Aemmy. Pěkný. Měla jsem měsíc na to vymyslet, jak jí budu říkat. Vzhledem k tomu, že jsem na Kanárech zase přečetla pár Zeměploch, tak jsem na ní furt byla a tak je to Angua. Každej, tvl ale uplně KAŽDEJ mi řek, že je to blbý jméno, až pak Téra Méra byla jediná spoko se jménem. Jediná. Takže jsem si na konci května přivezla domu Anguu. A je boží. Je to malej raptor, co žere kabely (od nabíječky, od monitoru, od prodlužovačky, cokoliv), rozcupovala lištu u zdi, dala co proto koberci, ale je zlatá. Teď mi spí pod nohama ve vlaku z Beřkovic. Zatim můj největší rodičovskej úspěch je, že se umí vyčůrat na povel. Nekecám.

Práce: furt sakra boží. Byly jsme na jaře na vodě, kterou jsme komplet celou prochechtali. Füčkův plán zněl, že nesmíme být střízliví, a co řekne Füčko, to platí. A taky v tý partě, která jsme jely, to nebyl nejmenší problém. Pak jsme taky jeli do sklípku a pak jsme si zavedli popracovní čtvrtky a je to tam boží. Jasně, bylo pár průserů, který jsem způsobila. Byl jeden velmi ošklivej, kvůli kterýmu jsem nespala víc jak tejden, než jsem ho "vyřešila", ale řešení se furt neuskutečnilo. Ale už to nade mnou tak nevisí, o to se Füčko s druhym Head of divize postarali. Tak nějak si navzájem kryjem záda. A vlastně se všema mi to tam tak funguje, ne děkuji, práci v ústí si nebudu hledat. Ne nejsem blázen. No a co, že cesta trvá 3 hodiny denně. Ano, je mi líto, že ty ve tvojí práci to tak rád/a nemáš. 

Kanáry: opět novej byt. Tentokrát za mě uplně nejlepší. Velkej, na skvělym místě, hezkej a cenově dostupnej (zdravíme ten obří byt, kterej jsme první rok dostaly jako náhradu v ceně 100k měsíčně). Za Davim jsme byly párkrát, do vln jsem čuměla, jak nejvíc to šlo. A taky jsem se ve středu před velikonocema vrátila do ČR na pohřeb. Ahoj teto <3. Asi 5 minut jsem si myslela, že nepojedu, ale pak jsem si uvědomila, že to není rozloučení s ní, ale být tam pro zbytek rodiny. Takže helou letenky o velikonocích, papa našetřený peníze na řidičák :D. Co se dá dělat.

Muži/víno/zpěv: děkuju pěkně za optání. 

Přátelé: skončila Krvavá neděle. To mě zamrzelo.
Dál jsem se letos potkala s Kateřinou Velikou a bylo to skvělý, s někym se znáte leta, píšete si ty nejniternější myšlenky a pak se potkáte osobně a víte mezi sebou věci, který nikomu na světě byste neřekly, a najednou si povídáte osobně. A nikde není problém :) 
Téru s Kikčou jsem přestala vídat tak často, sakra. 
Týnušku taky moc často nevidim.
Kozel proběhl a byl zase tak skvělej. Kamennka s vínem proběhla, samozřejmě. 

Ale ne, nežiju smutnej život. Stačilo vysadit lahev vína tejdně, mimochodem. Jsem zastrčená v ústí jenom, nic víc. V ústí, do kterýho každýho zvu. 

Tak schválně, kolik lidí ubytuju u sebe na gauči příští rok? :)

Vzhůru do nekonečna a ještě dál. 

úterý 13. června 2023

quitter

 Pořídila jsem si psa. Já, největší quitter v historii lidstva, kterej prostě a jednoduše uteče, když jde do tuhýho, opdíská to, cokoliv, jsem si pořídila závazek na dalších doufám 15 let. 

Já, která jsem v Ústí, práci mám v Praze a musim tam jezdit 3x až 5x týdně, jsem si pořídila psa. Bude doma sám? No asi časem jo, dokud je štěně, tak se holt každý pondělí večer zbalim a jedem k taťkovi, kterej s ní je doma. Někdy do čtvrtka večer, někdy do pátku večer. Zatim je to fajn, taťka má velkej gauč, kde se může rozvalovat. Blbý je, že jí hladí přes uši a já potřebuju aby se jí postavily, že jo. Ale nevysvětlim mu to, protože něco prostě vysvětlit nejde. A já jsem velmi vděčná, že tam s ní můžu být a všechno. Nevim, jak dlouho tam budem, možná do konce prázdnin, možná na furt. 

A teď o tom končení. Už u současnýho chlebodárce jsem si řekla. že to vydržim a neodejdu, protože něco. A zatim se mi to jen vrací v dobrym. Lituju teda, že jsem si pořídila psa? Protože toho nemůžu jen tak odevzdat a mít už klid. Nelituju. Ani na minutu, každý kousnutí mi pak vrátí něčim jinym, je prostě boží. And it's make me happy. Takže vlastně možná už takovej quitter a vzdávač se nejsem. 

Hahahahaha. Haha ha! Ha! 

úterý 25. dubna 2023

Národní den Zuzanky a Terezky

 Už jenom 15x se vyspíme a je tu Národní den Zuzanky a Terezky! Juhuuuuu, dala jsem další rok. Opět, jsem se nikde nenechala zabít autem/busem/vlakem svojí nepozorností, nikdo se mnou nenaboural, žádný letadlo se mnou nespadlo, ani žádnej výtah (jo, těch 9 kilo se pozná!!) a prostě jsem to dotáhla k 33. 

Za ten rok se toho stalo tuna ale! nezměnila jsem práci, zůstala jsem tam, kde jsem a jsem tam spoko. Spolkla jsem svojí hrdost, hodněkrát, ale vyplácí se to. Mám se tam skvěle. Tak dál: jela jsem na tábor, měla jsem kluka, velmi jsem omezila pití alkoholu, přestěhovala jsem se do Ústí, přestala jsem si nechat srát na hlavu (a proto) odešla jsem z tábora, přibude mi jedno tetování, neměla jsem vážnější úraz ani jsem nebyla hospitalizovaná, ale vzala jsem si svojí první neschopenku.. bylo toho hrozně moc. 

Poznala jsem nový skvělý lidi, ale poznala jsem i lidi, který fakt ve svym životě nechci a pozor, tak je tam nemám a to je velkej rozdíl. Co ještě.. omezila jsem nakupování oblečení, protože tvl, to stěhování bylo strašný. Nechala jsem si narůst vlasy trochu... A vzhledem k tomu, že už 9. května jedu na pobyt, tak jsem se vrátila i na školy v přírodě :D

Jo, 10. května se probudim ve svý posteli v orlím hnízdě, vylezu na střechu a budu spoko. Pak půjdu na snídani, dáme si s Karlem panáka na oslavu, nandám asi 50 mističek lupínků, namažu asi tak 15 chlebů a rohlíků marmeládou, dám si čajíček a chleba s máslem a celej den bude prostě bá ječ nej!

Jo. 


středa 4. ledna 2023

overthinking

 já dost nesnášim cizí názvy v běžný řeči. Neni potřeba použít pro český slovo anglický, protože je to in. Přesně takhle. Takže se todle může jmenovat přespřemejšlení a nebo taky Vítejte v mojí hlavě.

Věta "nepřemejšlej furt" je dost na hovno u mě. Já totiž mám v hlavě hrozný věci a mam je tam furt a je jich tam tuny. Když někdo řekne, že vypne, bude sedět a koukat a mlčet a užívat si ticha, tak já ticho nemám. Mám v hlavě spoustu myšlenek, který lítaj sem a tam a zpátky a do stran a míchaj se mezi sebou a nemám v hlavě ticho. Když nechci poslouchat svoje myšlenky, jdu si pustit hudbu. To pak na chvilku v hlavě mam jen písničky. Občas se přistihnu, že vůbec nevim, co mi ze sluchátek hraje a jdu se zase soustředit jen na poslech. 

Jak to teda v mojí hlavě vypadá? Třeba teď jedu vlakem, komentuju v hlavě potah sedaček, ta oranžová je tam fakt na divnejch místech, ale chápu, proč tam je, člověk musí vídět, na co si sedá, jinak by mu ta sedačka splynula s okolím. Jako polární liška na sněhu. Jé, jak Hajný z Makova dával toho hranostaje, ten byl tak pěknej. Běhá si celej den po lese, les, ty vado ten les na Lovoši byl super, ježiš, jak mi byla zima, ale ten výhled, ta fotka s tim stromem, to je jak od Arana nebo dub z U Dubu, dám si doma čaj s medem. To zas musim umejt nádobí, plecháček Enter Shikari, kde skončil, přestěhovala jsem si ho, au, bolí mě břicho, musim si sednout jinak, nebo budu blinkat. 

A když to neni zkoumání okolí, tak je to vymejšlení co by kdyby. Co kdyby šlo všechno skvěle a já teď řešila hypotéku na nějakej dům, chtěla bych psa, chlupáče, ale zase ne chlupáče, ten když zmokne a taky jsou všude chlupy, zas ale krátkosrstej zmrzne.. Hej dost!

V hlavě mám klid jenom, když jsem mezi lidma, když jsem sama, tak je to peklo. Jenže já jsem sama 17 až 20 hodin denně. Teď jsem od neděle nespala pořádně. Jdu si lehnout unavená, uzívaná, ale jakmile si lehnu, tak se mi rozjedou myšlenky na maximum. Co jsem kde provedla, že mě odepsal, ne že mi odepsal, ale odepsal mě. 

Jak je takovýto cvičení na usnutí, projít v duchu zahradou, ke dveřím, chodbou a do pokoje a že si máš všechno představovat do detailů a k prvním dveřím že nedojdeš, protože usneš? Tak ani hovno. Zahradu mam projitou do každýho koutu. Většinou je to z Narnije kus s kombinací Borovice a Neštěmic, podle toho, jestli chci houpačku, nebo ne. A dveře, ty vole, kolik různejch dveří už vim, jak vypadá. A chodba? Koberec je občas s vysokym chlupem, občas jen zátěžák, občas takovej ten dětskej se silnicí a taky, visej tam obrazy. Tisíc různejch obrazů s tisícem různejch rámečků, od vyřezávanejch, po zlatý až od obyč od ikey. A poslední dveře jsou kovový, vysoký, se spoustou zámků, různejch, visacích, západkovejch, kouzelnejch... hele zkoušim to, ale nefunguje to. 

Vim, jak to vypnout a spát, ale drogy brát nechci. Ale tak strašně chci mít v hlavě prázdno na dýl jak dvě minuty.. 

úterý 20. prosince 2022

sobota

 teď jsem dvě zastávky přemejšlela, co si dám k Vánocům. Že bych někam vycestovala. Třeba na nějakej ostrov.. Ehm. Tak bych si jenom chtěla připomenout, že já už mám koupený letenky do Pompejí na leden a to je za 4 týdny. 

A k tomu ostrovu, jaro na Gran Canarii bych taky neměla zapomínat. 

Takže Samolibá, fakt si nic nedávej, nech to na ostatních. Ono letenka do LP d GC není uplně levňoučká, ne jako do Itošky, takže na tu si hezky našetři. A taky nezapomeň, že tě dohnaly blbostě z předloňska, který musíš taky zaplatit.

Takže to, že teď už máš všechny dárky nakoupený a na účtě nezbylo jen smetí, neznamená, že si koupíš na víkend výlet na Kypr. Nebo, že si vezmeš dva dny dovču a dáš GC jen na otočku. 

Long story short, zapomínám, že mě čekaj skvělý věci a že mě čekaj za krátkou dobu a tak se na ně netěšim, protože jsem na ně zapomněla. 


středa 7. prosince 2022

neděle

 takhle, hodně poslouchám hudbu, poslouchám rozdílný žánry a asi ke každý svý životní situaci, co životní, denodenní situaci si dokážu během minuty dát skvělej soundtrack. A k neděli patří Prodavač - Malý ráje. 

Domlouvali jsme se s táborovejma, že mi pomůžou se sestavováním nábytku, protože já to nesnášim. Nesnášim to, protože mi to vůbec nejde. Ano, já vim, jsou k tomu návody, ale já je nechápu. Pochopim je po strašně dlouhý době, většinou když každej už je na třetí straně návodu, tak mě dojde, že tendle šroub se jmenuje A. Věci, co mi nejdou samozřejmě nesnášim dělat. Takže jsem si řekla o pomoc. Možná jsem ani moc nenadužívala slovo prosím. Prostě jsem řekla narovinu, že bez nich budu v píči. No, možná trošku slušnějč :D a tak přijeli a pomohli mi. Nejvíc práce a největší dík patří Týnce, mít v ruce kladivo a rozkládat starou postel na třísky a u toho pomlouvat všechny muže světa, k nezaplacení <3 A pak dorazili svalnatci a sestavili mi postel. Padlo u toho neskutečný množství sprostejch slov, asi tak můj budget na tejden, ale před devátou večer hotovo.

Taky mám plnou lednici věcí jako jsou piva, rum, energeťáky, oběd, co jsem vařila, čokoládová roláda ke kafíčku, Kotlíkové arašídy (to je to, co jsme objevili na táboře, že je to nejlepší k jídlu, nebo k vodce, záleží na úhlu pohledu), kávenky, sušenky a samozřejmě RAJČATA, na ty nezapomínat! 

Celej den byl nakonec skvělej. Ikdyž to bylo divný, hlavně když mi přistála v ruce Hruškovice, která byla jako dárek na zapití rozchodu, ale sedlo si to, nakonec. Je fajn mít kolem sebe lidi, který se o sebe navzájem staráme. A hlavně je fajn je mít kolem sebe často a na dosah ruky. 

Jmenovitě samozřejmě Fáfu a zdravím babi! 

Ale pojďme mi zlomit nohu až příště řeknu, že se chci stěhovat. Už ne. Už jenom s taškou a zbytek buď spálit a nebo nechat a utýct. 

Jo a spí se mi báječně, díky za optání. Určitě za to může ten ochranej povlak pod matracema.

Jo a taky si už mam kam dát tu tunu krámů, protože mám dvě báječný komody.

A taky si můžu začít číst, protože mám boží knihovnu.


Ale musim to tam vybalit všechno. Nic méně, rozhodně: všechno, co potřebuju, jsou malý ráje. A s nima se mi dějou. 


pátek 2. prosince 2022

říct si o pomoc

 Otřepaný klišé, že nejtěžší je si říct o pomoc, je pravda. Pro mě je to hrozně těžký, si říct o pomoc. Asi mam pak pocit, že nejsem dost dobrá, že nic nezvládnu sama a na všechno někoho potřebuju. Přitom si vůbec neuvědomuju, že milion věcí naopak zvládám uplně sama. Každej den bych se měla chválit za to, že jsem něco dokázala sama. 

Spoustukrát jsem použila slovo sama. Přitom sakra sama nejsem, jen si neumím o tu pomoc říct. Mám kolem sebe opravdu hodně lidí, kteří, kdybych jim řekla, tak mi rádi pomůžou. Ale sami od sebe mi pomoc nenabídnou. Proč? Protože absolutně netuší, že bych potřebovala pomoct, já to nikdy najevo nedám. A když se náhodou stane, že si řeknu o pomoc, tak to řeknu tak, že vlastně ten druhej člověk nepochopí, že potřebuju pomoct a teď si o ní řikám. A tím pádem to zní tak, že není problém říct "ježiš, to já ale nemůžu" nebo "tak jo, bude to tak, že si ty věci nechám tejden v autě a pak ti je nějak dovezu" a mě to pak hrozně sestřelí dolů a už si o pomoc zase neřeknu, protože pro mě to zní, že mi nikdo nepomůže.

Přitom potřebuju pomoct, furt, s něčim i třeba jenom s tim, že večer nebudu sama. Protože i to je sakra těžký a zvládám to. Tak jenom říct "hele, večer nemám co dělat, nechceš přijet?" jednoduchý, ale já to udělala kolikrát, dvakrát? A holt ne každej den mi lidi můžou pomoct. Nebo kdybych napsala více lidem, ne, po jednom "ne", který ani neni tvrdý ošklivý NE, už to dál nezkusit. 

A tam si sama kolem sebe stavim vyšší a vyšší zdi a propadám se hloubějc do pocitu, že se nemam na koho obrátit, když potřebuju pomoct. 

A přitom to neni pravda, jen se nesmim bát si říct o pomoc tim správnym způsobem. Ne správnejm lidem, ale tím správnym způsobem.