Pracuju na recepci, to už víte.
Dneska je to o lidech z různých částí světa, jmenovitě z Indie. Ty lidi tam jsou hrozný bedny na aj tý. Řikali. Budem jim to věřit. Většina našich hostů musí mít člověka, kterej se o něj stará. Jenže, toho maj jen v práci a ne doma.
Takže to vypadá takhle: Někdo vyzvedne, pojďme mu říkat třeba Rahul, a tady Rahula vezme za ruku, posadího do taxíku, skrz okýnko mu hodí mapu Prahy a rychle, hrozně rychle, uteče. Protože tady ten, pojďme mu říkat třeba Milan, má hotovo a když má štěstí, tak je pátek a Rahula nepotká až do pondělí. Možná ho nepotká dýl, protože Rahul už třeba nikdy nedojde do práce. No a tady Rahula vyhodí taxik u nás, před dveřma.
A sakra, dveře. Jak se asi otvíraj. Zkusim pomačkat všechny kliky. Nic. Sakra, řiká si Rahul, Rahule mysli, jsi přece ajťák, kterej jel až do Prahy, to dáš. Tak pomačká všechny možný zvonky, který u těch dveří jsou. Nic. Tak hele, něco stříbrnýho, hm, s dírou nahoře, hm, k čemu to asi slouží. Nevim, na to se zeptám hnedka jako další věc, jen co se dostanu dovnitř.
Jak se ale dostanu dovnitř? Jsem ajťák, vygooglim si jejich telefonní číslo a zavolám jim. Jo, to je nápad, Rahule, jsi borec.
A tak Rahul volá na recepci. S přízvukem, kterýmu absolutně nerozumíš, celou dobu přemejšlíš, jestli je to angličtina, ruština, mongolština, nevíš, tak začneš mluvit anglicky. Nic. Tak česky, nic. Tak se začneš rozhlížet a heleho, za oknem ztracenej Ind. Aha, odsud vítr vane. Takže mu jdeš otevřít.
Rahul celej rozzářenej si myslí, že jéééé tady se o mě hezky postaraj, stačí zavolat a je to.
No ne. Rahule, ne.
Příště zbytek.
úterý 29. května 2018
pátek 9. března 2018
jsou to fakt debilové, nebo se tak jen chovaj?
Pracuju na recepci. S lidma. A miluju to. Je to boží, hrozně moc boží. Kde jinde tě můžou obvinit z defraudace? Kde jinde vysvětluješ člověkovi, jak se používá talíř? No? Každej den jiná sranda.
Dneska to bude o defraudaci.
Z té mě obvinila jedna rezidentka, Češka, a to když jí její balík doručila kurýrní společnost na druhej konec republiky. Prostě špatně nalepenej štítek na balíku. Stane se. No ale nesmí se to stát této paní. Takže paní volá, že jsem jí ten balík převzala ve 14:08 a že jsem ho podepsala, takže ho mam a je to krádež, je to DEFRAUDACE A BUDE TO VYŠETŘOVAT POLICIE, a další křičení do telefonu, nepustila mě ani ke slovu abych se zeptala, kterým jménem sem se teda podepsala. Po 2 minutách vymýšlení konspirací, jak jí celej svět okrádá z ní vypadlo, že balík převzal jakýsi pan Hošek. 'A to se podepsal Kaňová, že mě obviňujete z krádeže?' no nic.
Bacha na recepční, procházej totiž všema možnýma výběrkama a pohovorama aby Vám pak mohly krást balíky. Přesně tak.
Dneska to bude o defraudaci.
Z té mě obvinila jedna rezidentka, Češka, a to když jí její balík doručila kurýrní společnost na druhej konec republiky. Prostě špatně nalepenej štítek na balíku. Stane se. No ale nesmí se to stát této paní. Takže paní volá, že jsem jí ten balík převzala ve 14:08 a že jsem ho podepsala, takže ho mam a je to krádež, je to DEFRAUDACE A BUDE TO VYŠETŘOVAT POLICIE, a další křičení do telefonu, nepustila mě ani ke slovu abych se zeptala, kterým jménem sem se teda podepsala. Po 2 minutách vymýšlení konspirací, jak jí celej svět okrádá z ní vypadlo, že balík převzal jakýsi pan Hošek. 'A to se podepsal Kaňová, že mě obviňujete z krádeže?' no nic.
Bacha na recepční, procházej totiž všema možnýma výběrkama a pohovorama aby Vám pak mohly krást balíky. Přesně tak.
neděle 7. ledna 2018
pasáže
Když jsme ještě bydlely u rodičů a byli jsme tam všichni spokojený, měli jsme takovej zvyk. Celá rodina to dělala. Když jsme si četly nějakou knížku, nebo taťka noviny, a bylo tam něco, co nás rozesmálo, přečetli jsme to nahlas. Ať se ostatní taky pobaví. Bylo to moc fajn, až teď zjišťuju, jak moc mi to chybí. A jak často jsme to dělali. Stalo se to uplnou přirozeností. Až tak moc, že teď, když mě něco v knížce rozesměje, chci to přečíst nahlas. Terce, Helče, mamce, taťkovi. Jenže, já už bydlim sama. A nikoho to nezajímá.
Občas je ale potřeba Mrakoplaše ségře přečíst, takže inkriminovanou pasáž vyfotim a pošlu jí to. Ať se přece taky pobaví. Až to přestanem dělat, bude to špatný.
Občas je ale potřeba Mrakoplaše ségře přečíst, takže inkriminovanou pasáž vyfotim a pošlu jí to. Ať se přece taky pobaví. Až to přestanem dělat, bude to špatný.
předsevzetí
Nerada něco plánuju, nerada v něco doufám a nemam ráda předsevzetí. Respektive si je nedávám. Skoro. Nerada jsem totiž zklamaná. Nereda jsem zklamaná, protože plány, naděje, předsevzetí atd nevyjde. Jasný a protože si ty plány plánuju já, doufám v něco, co ovlivňuju primárně já, a u předsevzetích, tam je všechno o mě. Tak zklamávám hlavně sama sebe. Většinou mě zklamu já. Takže všechny tydle věci vynechávám. Nedělám je. A je to. To bych měla být dost spoko člověk, ne? Jo, jsem, v tomdle ohledu jsem.
Ale ty předsevzetí maj přecejenom něco málo do sebe. Například jedno jediný, zatim, letošní. Buď milejší na lidi. Takže mi tam někde v zadu v hlavě zní takovej tichej, otravnej hlásek. Pořád. A řiká "Hele, Zuzoš, víš jak si řikala, že budeš milejší na lidi? Tak teď je ten čas. Třeba ty lidi budou milý taky a budeš mít nový kámoše, DĚLEJ, buď milejší!" a já začnu bejt o kousek milejší. Nedávám na první dojem, snažim se těm lidem dát další šanci. Dalších třeba 5 piv. A pak si o nich teprve můžu doopravdy myslet, že jsou to DEBILOVÉ. Oni to teda v drtivý většině debilové jsou, ale občas se stane, že ne. Že jsou třeba debilové jen chvilku, než přestanou být nervózní, třeba. Třeba to tak fakt bude. Takže být milejší, to je velkej cíl na 2k18.
Mimochodem, ten hlásek výše zmíněnej, to byl kámoš skoro celej rok 2017, protože na ten rok jsem měla 3 splnitelný předsevzetí. Splnitelný, to je důležitý slovo. Přece si nenaseru na vlastní rohožku. Bylo to TETOVÁNÍ, LETĚT a klasický ZHUBNOUT. První hlásek zklapnul hned na začátku roku, když jsme si pořídily letenky do Říma. A pak i do Řecka. Jojo, Řecko a Řím v jednom půlroce. A pak ještě Mallorca. Takže tendle hlásek si moh v dubnu jít sednout do houpacího křesla, pod deku, zapálit si dýku a dát si selfpašáka.
Druhej hlásek si tak jako pobroukával, občas prozpěvoval něco o tetování. Od tý doby, co vim, že chci tetování to měl bejt (bude!!!) bílej tulipán na záda. A pak jsem začla koukat na Doktora. A pak další, jsem u Denči viděla jak vytetovala nápis BAD WOLF. A já zjistila, že ho taky musim mít. A navíc Helča měla svatbu. A mě přišlo, že na její obrovskou událost potřebuju mít taky svojí obrovskou událost. Takže tendle hlásek je na verandě někde, vedle toho prvního.
A poslední hlásek trochu utichl v červenci. Že jo, Helči svatba. Takže trochu snažení se, trocha cvičení a fakt to bylo vidět. Byla bych na sebe klidně i pyšná, kdyby mi to nebylo srdečně u prdele. Ale moje širší okolí očividně měří spokojenost člověka podle čísla na váze. Čím je váha nižší, tím je stupeň štěstí vyšší. Aha. Když myslíš. Hlavně teda moje matka se v tomdle ohledu předvedla. Milovala jsem ježdění do Ústí. Teď už tam jezdim jen na koncerty. Koncerty do činoheráku nebo Hraničáře. Na koncerty, kam chodí moje věková skupina (lidi ze základky, Svádova, střední, házený, z chemičky atd), tam nechodim. Aby tam na mě koukali s tim že "to je ta Kaňovic tlusťoška, která je největší životní chybou její mámy. To je ta, co bydlí v Praze a pokaždý, když přijede je tlustší a tlustší, podívej" tak to díky ne. A to bohužel nejsou jejich slova, teda jsou, ale převzali je od mojí maminky. Tak ne, tydle lidi já fakt potkat nechci. A ne, kvůli těmdle lidem nehodlám svůj volnej čas trávit ve sportovní podprsence a elasťákách. Sorry quys, but go fuck yourself, and take my mother with. Ciwe, zase mě to nasralo. Kurva, fakt maloměsto. Proč se všude nemůže ozvat Čau holky, rád vás vidim. Nic víc, žádný zase bude ostuda? I když na to má svatý právo. Ne, nic víc, prostě rád vás vidim. No nic, pryč z těhle věcí.
Takže třetí hlásek, ten se nejspíš na dlouhou dobu vzdal, je někde v temnym koutku, zobe lexaurin a pálí jednu cigaretu za druhou a řiká "sory Zuzoš, že jsem někdy mluvil, ty máš fakt na sobě jiný sračky než sádlo."
2018. Jedno splnitelný předsevzetí teda mam. Třeba přinese ovoce. Další dvě "splnitelný" předsevzetí mě teď nenapadaj. Ne takový, aby mě provázely celej rok, nebo do splnění. Ale to splnění musí i něco znamenat. Takovejch, jejichž splnění nic neznamenalo, těch tu za 18 let bylo. Jop, 18. Protože "dej si předsevzetí" do člověka cpou už od mala. Od tý doby, co si pamatuju, nás nutili někde dát si předsevzetí. A já na to seru až někdy poslední 3-4 roky. Zvysoka. Až na těch pár výjimek. Ano, přesně tak, dost si protiřečim. Ale na druhou stranu, už mi dlouho nikdo neřek, že jsem schyzofrení. Pokrok!
Pokrok. Toho se budu držet, to zní fajn.
Ale ty předsevzetí maj přecejenom něco málo do sebe. Například jedno jediný, zatim, letošní. Buď milejší na lidi. Takže mi tam někde v zadu v hlavě zní takovej tichej, otravnej hlásek. Pořád. A řiká "Hele, Zuzoš, víš jak si řikala, že budeš milejší na lidi? Tak teď je ten čas. Třeba ty lidi budou milý taky a budeš mít nový kámoše, DĚLEJ, buď milejší!" a já začnu bejt o kousek milejší. Nedávám na první dojem, snažim se těm lidem dát další šanci. Dalších třeba 5 piv. A pak si o nich teprve můžu doopravdy myslet, že jsou to DEBILOVÉ. Oni to teda v drtivý většině debilové jsou, ale občas se stane, že ne. Že jsou třeba debilové jen chvilku, než přestanou být nervózní, třeba. Třeba to tak fakt bude. Takže být milejší, to je velkej cíl na 2k18.
Mimochodem, ten hlásek výše zmíněnej, to byl kámoš skoro celej rok 2017, protože na ten rok jsem měla 3 splnitelný předsevzetí. Splnitelný, to je důležitý slovo. Přece si nenaseru na vlastní rohožku. Bylo to TETOVÁNÍ, LETĚT a klasický ZHUBNOUT. První hlásek zklapnul hned na začátku roku, když jsme si pořídily letenky do Říma. A pak i do Řecka. Jojo, Řecko a Řím v jednom půlroce. A pak ještě Mallorca. Takže tendle hlásek si moh v dubnu jít sednout do houpacího křesla, pod deku, zapálit si dýku a dát si selfpašáka.
Druhej hlásek si tak jako pobroukával, občas prozpěvoval něco o tetování. Od tý doby, co vim, že chci tetování to měl bejt (bude!!!) bílej tulipán na záda. A pak jsem začla koukat na Doktora. A pak další, jsem u Denči viděla jak vytetovala nápis BAD WOLF. A já zjistila, že ho taky musim mít. A navíc Helča měla svatbu. A mě přišlo, že na její obrovskou událost potřebuju mít taky svojí obrovskou událost. Takže tendle hlásek je na verandě někde, vedle toho prvního.
A poslední hlásek trochu utichl v červenci. Že jo, Helči svatba. Takže trochu snažení se, trocha cvičení a fakt to bylo vidět. Byla bych na sebe klidně i pyšná, kdyby mi to nebylo srdečně u prdele. Ale moje širší okolí očividně měří spokojenost člověka podle čísla na váze. Čím je váha nižší, tím je stupeň štěstí vyšší. Aha. Když myslíš. Hlavně teda moje matka se v tomdle ohledu předvedla. Milovala jsem ježdění do Ústí. Teď už tam jezdim jen na koncerty. Koncerty do činoheráku nebo Hraničáře. Na koncerty, kam chodí moje věková skupina (lidi ze základky, Svádova, střední, házený, z chemičky atd), tam nechodim. Aby tam na mě koukali s tim že "to je ta Kaňovic tlusťoška, která je největší životní chybou její mámy. To je ta, co bydlí v Praze a pokaždý, když přijede je tlustší a tlustší, podívej" tak to díky ne. A to bohužel nejsou jejich slova, teda jsou, ale převzali je od mojí maminky. Tak ne, tydle lidi já fakt potkat nechci. A ne, kvůli těmdle lidem nehodlám svůj volnej čas trávit ve sportovní podprsence a elasťákách. Sorry quys, but go fuck yourself, and take my mother with. Ciwe, zase mě to nasralo. Kurva, fakt maloměsto. Proč se všude nemůže ozvat Čau holky, rád vás vidim. Nic víc, žádný zase bude ostuda? I když na to má svatý právo. Ne, nic víc, prostě rád vás vidim. No nic, pryč z těhle věcí.
Takže třetí hlásek, ten se nejspíš na dlouhou dobu vzdal, je někde v temnym koutku, zobe lexaurin a pálí jednu cigaretu za druhou a řiká "sory Zuzoš, že jsem někdy mluvil, ty máš fakt na sobě jiný sračky než sádlo."
2018. Jedno splnitelný předsevzetí teda mam. Třeba přinese ovoce. Další dvě "splnitelný" předsevzetí mě teď nenapadaj. Ne takový, aby mě provázely celej rok, nebo do splnění. Ale to splnění musí i něco znamenat. Takovejch, jejichž splnění nic neznamenalo, těch tu za 18 let bylo. Jop, 18. Protože "dej si předsevzetí" do člověka cpou už od mala. Od tý doby, co si pamatuju, nás nutili někde dát si předsevzetí. A já na to seru až někdy poslední 3-4 roky. Zvysoka. Až na těch pár výjimek. Ano, přesně tak, dost si protiřečim. Ale na druhou stranu, už mi dlouho nikdo neřek, že jsem schyzofrení. Pokrok!
Pokrok. Toho se budu držet, to zní fajn.
na příjmu
Já nechci bejt furt na příjmu. Ne, i když mam telefon, v něm tři prdele aplikací na komunikaci, tak to neznamená, že jsem furt na příjmu. A zvednu ti telefon. Samozřejmě, pokud předem dáš vědět, že hele, za 3 hodiny Ti budu volat, tak jo. Respektive, takhle se to dá domluvit. Tim "to", myslim, že ti zvednu telefon a budu s tebou mluvit. Ale když jsem v práci, tak ti fakt nebudu brát telefon. Když jsem totiž v práci, tak se mi nechce porušovat pracovní smlouvu. Nehledě na to, že to i dost blbě vypadá. Jsem v práci a jasně, že budu řešit, miláčku,co uvařim k večeři a jestli o víkendu budem doma. Ne.
A uplně nejvíc boží je, když se volající smrtelně urazí, že jsem to nevzala. Protože žije v domnění, že zrovna ten dotyčný má absolutní, výhradní, právo na jakejkoliv můj čas. A pak jsou tu ještě ty super kecy typu: Vždycky vyprávíš, jak se tam dloubeš v nose, čumíš na seriály a najednou, když ti zrovna volám, tam máš lidi? Jasně, zrovna v ten čas, co sem ti volala, jasně.
Nebo druhá věc. Ta mě udivuje asi nejvíc. Myslíš, že když ten telefon nezvednu po 5 zazvonění, že ho vůbec můžu vzít? Takže ho necháš zvonit, dokud ti to nehodí vypadávací tón a vytočíš mě znova? Vážně myslíš, že to takhle funguje? Ne, takhle to doopravdy nefunguje. Ne, nemam třeba náhodou mobil v kabelce, v jiný místnosti, dle kadence vytáčení i v jiný realitě. Ne, to se i nestává.
Takže ne, nedovoláš se mi, když ty chceš, ale když já chci být na příjmu. A to je rozdíl, kterej bohužel spousta lidí nechápe.
A uplně nejvíc boží je, když se volající smrtelně urazí, že jsem to nevzala. Protože žije v domnění, že zrovna ten dotyčný má absolutní, výhradní, právo na jakejkoliv můj čas. A pak jsou tu ještě ty super kecy typu: Vždycky vyprávíš, jak se tam dloubeš v nose, čumíš na seriály a najednou, když ti zrovna volám, tam máš lidi? Jasně, zrovna v ten čas, co sem ti volala, jasně.
Nebo druhá věc. Ta mě udivuje asi nejvíc. Myslíš, že když ten telefon nezvednu po 5 zazvonění, že ho vůbec můžu vzít? Takže ho necháš zvonit, dokud ti to nehodí vypadávací tón a vytočíš mě znova? Vážně myslíš, že to takhle funguje? Ne, takhle to doopravdy nefunguje. Ne, nemam třeba náhodou mobil v kabelce, v jiný místnosti, dle kadence vytáčení i v jiný realitě. Ne, to se i nestává.
Takže ne, nedovoláš se mi, když ty chceš, ale když já chci být na příjmu. A to je rozdíl, kterej bohužel spousta lidí nechápe.
sobota 6. ledna 2018
2017 / 2018
Jsem u pc, kde je pouze italska klavesnice, takze zadny hacky a carky. Bude pro me snad i jednodussi, to napsat v anglictine. Ale na to se muzu vykaslat, nechce se mi. Staci to v praci. Takze blog bude. Ted bych napsala vykricnik, ale ocividne to italove nepouzivaj.. Tak. Blog po tisici letech. Mozna uz mam o cem psat, ale spis ne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)