Pořídila jsem si psa. Já, největší quitter v historii lidstva, kterej prostě a jednoduše uteče, když jde do tuhýho, opdíská to, cokoliv, jsem si pořídila závazek na dalších doufám 15 let.
Já, která jsem v Ústí, práci mám v Praze a musim tam jezdit 3x až 5x týdně, jsem si pořídila psa. Bude doma sám? No asi časem jo, dokud je štěně, tak se holt každý pondělí večer zbalim a jedem k taťkovi, kterej s ní je doma. Někdy do čtvrtka večer, někdy do pátku večer. Zatim je to fajn, taťka má velkej gauč, kde se může rozvalovat. Blbý je, že jí hladí přes uši a já potřebuju aby se jí postavily, že jo. Ale nevysvětlim mu to, protože něco prostě vysvětlit nejde. A já jsem velmi vděčná, že tam s ní můžu být a všechno. Nevim, jak dlouho tam budem, možná do konce prázdnin, možná na furt.
A teď o tom končení. Už u současnýho chlebodárce jsem si řekla. že to vydržim a neodejdu, protože něco. A zatim se mi to jen vrací v dobrym. Lituju teda, že jsem si pořídila psa? Protože toho nemůžu jen tak odevzdat a mít už klid. Nelituju. Ani na minutu, každý kousnutí mi pak vrátí něčim jinym, je prostě boží. And it's make me happy. Takže vlastně možná už takovej quitter a vzdávač se nejsem.
Hahahahaha. Haha ha! Ha!
