ahoj mami,
promiň, že jsem tě nikdy nevzala na vánoční trhy a vánoční Prahu.
Chtěla jsi to strašně dlouho, ale strašně dlouho si se chovala tak, že jsem s tebou nechtěla trávit čas víc než na oběd a kafe po o a navíc nikde jinde než u tebe doma. Nechtěla jsem zažít hádku někde mimo tvůj byt. Chtěla jsem vždycky všechno nechat za dveřma, maximálně ve výtahu. Dělala jsem to i tak. Neměla jsem jinou možnost, bylo to strašný, vždycky. Já nevim, jestli si pro mě chtěla to nejlepší, nebo jsi jen potřebovala bejt zlá, já nevim, ale vždycky mě to odradilo od toho tě vzít ke mě domů, projít se po trhách, dát si svařák, projet se tramvají a tak. Teď mě to hryže. Jak by to vypadalo? Asi bysme se stejně strašně zhádaly, byla by scéna mezi lidma, který by nám stejně nerozumněli, protože na trhy na Staromák chodí jen cizinci. Možná i v tramvaji bysme na sebe štěkaly, doma bys mi to celý zkritizovala a šly bysme spát. Já mezi tim vypila všechen alkohol, co bysme doma měly. Já nevim, asi by to tak dopadlo ale možná taky ne.
A já už se to nikdy nedozvim.
Promiň, že jsem si netroufla s tebou trávit víc času a vzít tě sem. Na nedobrej svařák, davy lidí a hádku.
Promiň.
Chybíš mi.
A na trhách mě to bolí víc než jinde.
Promiň.
P.S.: mám se dobře, mam práci, co mě neničí a zas budu jaro trávit na kanárech. Už ti ale bohužel nikdy neukážu západ slunce na konci světa, promiň.
