Změnila jsem práci, změnila jsem styl života a nechala se ještě víc potetovat.
Práce je skvělá, sice kvůli ní nemam čas na osobní život, na cokoliv, ale je skvělá. Ani ne tak pozicí, náplní práce, ale kolegama. Mám skvělý kolegy, nejsme korporát, ale naštěstí taky nejsme `rodina`. Jsme středně velká firma a říkám Jsme. Ne Jsou. Jsme skvělý, ale nevidíme světlo na konci tunelu. Nevadí. Nebo vadí. Já nevim.
Změnila jsem život, mnohem víc ho trávim s Térou. A s Kikinem a Smrkovejckejma. Díky za ně.
A nechala jsem se mnohem víc potetovat. Teď mě momentálně neuvěřitelně svědí moje ústí na noze. Labe, zdymadla, Střekov, mosty, továrna, Činoherák, Hraničář. Časem dodám Mumii, zatim se mi nedaří vymyslet miniatura. A Větruši s nákupníma vozíkama vystřelovanejma do vesmíru. A skálu. Nějak to vymyslím. Ale mam na noze svoje ústí. Krásný, shitty ústí.
A teď se potřebuju vypsat z osobních věcí, kterýma procházim. Od března to byla nonstop depka, na výjimky, kdy jsem byla s Térou a ostatníma, ideálně v hospodě. Nebo mě vzali k Hořejším, což jsou nejúžasnější rodiče na světě. Nebo když mě vzali na Smrk. Jinak asi depka depka depka, žádný světlo na konci tunelu. A tak nějak jsem to celý prožívala s IT Kucí až mě jeden přesvědčil, o něčem, co není. A nikdy nebude. Protože rodina se nikdy neopouští, a to je ale dobře, jen já sem blbá a vybájila sem si to jinak. Ne, že bych chtěla opouštět rodinu atd, to v žádnym případě, jen sem nevěřila tak ve svědomí.
A tak zejtra zase jedu do Plsně, vezu jim tam dort, odškolím si svoje a budu se točit sama v kanceláři na židli a budu si řikat, že jsem blbá, že jsem v něco takovýho věřila. A ten dort je hlavně k jedněm narozeninám a oslavenec nepřijde. Protože je ode mě. Protože v kanceláři budu já. A protože by mu to asi nebylo přijemný. Už jsem vám řikala, že mam svělý kolegy? Možná jsem poslední dobou myslela jen jednoho, konkrétního. Je čas začít myslet zase na všechny ostatní. A ono to přejde, časem. Za pár lahví vína, pár slziček a dvě tři debilní tinder randíčka.
A až mi bude nejvíc ouvej, kouknu se k sobě na nohu a vzpomenu si na všechno dobrý, co je s tím spojený. Na moje ústí, na moje místa. Který jsou naštěstí od Plsně strašně daleko.
