odlet/přílet, všechno dobrý

 5 hodin v letadle plnym Čechů. Zadní část letadla přejmenovaná na fanklub Lubomíra Volného, přední část jako dětský koutek. Seděly jsme uprostřed dětskýho koutku. Matky měly respíky neustále na bradě, protože když něco cpaly do pusy dítěti, nacpaly i sobě. A samozřejmě stály, aby to celý letadlo vidělo. Při všech kontrolách před nástupem samozřejmě hlasitý průpovídky, jak nemůžou dejchat, chudinky.

No nic, 5 hodin v tomdle pekle. Češi se nikdy nebudou chovat kultivovaně, že jo? Vždycky se budou chovat stylem 'hele, JÁ letím na kanáry, je to MOJE dovolená, takže si budu dělat co chci' . Zadní části letadla, fanklubu Lubomíra Volného, bylo dokonce ze strany hlavní letušky pohrozeno, že je zavřou po přistání. 

No nic, 5 hodin pekla. Seděla sem u okýnka, jenže okýnka v tomdle letadle byly dost prapodivně rozmístěný a tak jsem u sebe měla zeď a okýnko bylo v řadě přede mnou a celym ramenem ho zakrejval cestující přede mnou.

No nic, po 5 hodinách jsme byly na kanárech. O tom, jak nikdo nedokázal dodržet dvoumetrovej rozestup, to asi nemá cenu psát. Jak při kontrole zdravotního dotazníku, tak při čekání na kufry. 

Na letišti nás vyzvedl pan domácí a jelo se. Samozřejmě, že se to neobešlo bez faux pas, nebo spíš ... no takhle to bylo: byl to bílej ševrolet (to je pro znalce aut) a vzadu (tam seděla Zuzanka) nebyly okýnka na tlačítko, ale na kličku. A pan domácí mi říká, že jestli si chci otevřít okýnko, tak musim použít kliku. Zuzanka mu odpověděla, že ví, protože, WE HAVE CARS IN CZECH REPUBLIC TOO. Ale já to nemyslela zle, naopak jsme se zasmáli. A pan domácí se toho chytil a pak to při ukazování bytu řikal furt. Tady je lednice, tu asi máte v čr taky, ne? Tady je pračka, kdybyste nevěděly, jak jí použít, tak stejně jako v čr použijete youtube.. a tak dál a tak dál. Hezkej icebreak. Přitom mě mohl vysadit z auta kousek za letištěm a nikdo by ani nepíp. (Jo, jo, být spolucestující v autě, to mi jde!)

No a už to bylo, palmy, větrný mlýny, tankery, zaoceánský lodě, palmy, vlny, tankery, palmy, ikea, vlny, palmy a ty jejich místní domy. Nechci řikat slumy, to ne, ale tady ty domky vypadaj ... Dělali jste taky na základce domečky z krabiček od pitíčka? Jak ji každej obalil jinym barevnym papírem, nakreslil jiný okna, někdo nesehnal pitíčko, tak donesl krabici od mlíka a pak to paní učitelka sestavila na výstavku? Vítejte v Las Palmas.

Pan domácí nám ještě ukázal všechny dobrý restaurace, kam zajít, místní hiper dino (tvl velkej nákup, ze kterýho jsme si uhnaly svalovou horečku na rukách, protože koupíme si všechno a navíc ještě musíme koupit vodu a navíc ještě asi tak sto tisíc litrů corony /Ečko kus/ a dalších věcí)  a pak nám vyprávěl, že nás rád odveze na výlet a tak. 

Po tom, co jsme se usadily na místní kolonádě, promenádě, nevim, sorry! a daly si první čepovaný pivo s jejich houskou se šunkou (tvl rozpečená bageta, oliv. olej, rajčatová směs a pršut) a cigáro, jsme zjistily, že se máme posraně dobře.

A že 10. dubna se sakra rychle blíží.

a že od pondělí jdou čsa do konkurzu. (hádej, co sem lítá?) 

a že TV v bytě napojim na notebook a můžem čumět na netflix.

A taky, že se mi tu kurva špatně spí

.

těšíš se?

 za 14 dní budu stát na letišti, v řadě u gatu a cpát se do letadla. Do letadla, který mě odnese na druhej konec světa na 6 tejdnů.

Jedu se tam schovat? Asi jo.
Jedu tam pracovat? Rozhodně.
Jedu si tam odpočinout? Ano.
Jedu tam, abych mohla hodit všechno tady aspoň na chvíli za hlavu? Ano.
Představuju si, že až se vrátim, bude všechno jinak? Bohužel ano, ale vim, že ne.

Nicméně, 6 tejdnů není bůhví jaká dlouhá doba. Je to měsíc a půl. To jsou dva výplatní termíny. Jedna menstruace. 4 velký nákupy. Troje stříhání nehtů na nohou (jo, moc mi nerostou).
Neni to dlouhá doba, ale slibuju si od ní spoustu věcí. A to je asi hodně špatně. Blbý je, že mam velký očekávání už tak strašně dlouho. Takže uvědomit si to teď, 14 dní před odletem, že je to krátká doba, mi už nepomůže.

Všichni se ptaj, jestli se těšim. Ty vole, odjedu z tady těch sraček. Teď mi příjde, víc než dřív, že vláda fakt nemá smysl. Nesmyslný zákazy. Očkování nula. Deprese všude. A hlavně, Rezignace je všude, ta je mnohem horší. Takže jo, těšim, ale za 6 tejdnů se do toho zase vrátim. A tady nebude nic jinak. A já budu chtít utýct na furt.

Blbý je, že se mě teď nikdo neptá, jak se mám. Všichni jen, jak se těšim.

Takže se mam takhle: jsem nervózní. Hodně. Nikdy jsem nejela na tak dlouho mimo. Jo, jsem z toho nervózni. 
Pak jsem taky smutná, protože se nic za tu dobu nezmění. Já si 6 tejdnů užiju skvělýho života, života jako dřív a pak se vrátim sem a to mě sestřelí. A je mi to líto.
A pak, zase nervózni, co když se tu za těch 6 tejdnů něco strašně posere a já tu nebudu? Co když mi někdo blízký onemocní? Co pak? A já budu na druhym konci světa, postovat fotky pláže a oceánu? Zas na druhou stranu, kdo je tady na mě závislej? Nikdo. 
A pak jsem asi i trochu vyděšená, ale to mě vždycky přejde, protože tam budu s Térou. To si vždycky uvědomim a těšim se zas o hodně, hodně, hodně víc.

A jsem šťastná a pyšná sama na sebe, že jsem dokázala na tu nabídku kejvnout a koupit si letenku a všechno. A v práci si to tak zařídit. A vůbec, že do tohodle kanárskýho dobrodružství jdu.

A těším se. Těším se hodně.

Ale prosím, ptejte se spíš, jak se mám.