kdy budu dost dospělá

 na to, abych si mohla vánoce udělat podle sebe a užít si je. Protože 30 není furt dost. 

Jo, opět jsem trávila Štědrej večer u našich. A to neni hezká věc, vůbec. Naši rodiče spolu nemluví už pěknou řádku let, ale pozor, rozvedený nejsou. Existujou ve 3+1 jako spolubydlící. Otec matku ignoruje a matka na otce pouští čistou nenávist a hází na něj špínu při každý možný příležitosti. A taťka to okázale ignoruje a to neslyší to a to jí sere uplně nejvíc. Ona se potřebuje hádat, potřebuje být potom ta chudinka, na kterou jsou všichni zlý. Jo, rodiná idylka k vánočnímu stromku, pokud se teda vytáhne ze sklepa. 

Což se letos nestalo. Asi sem za ten rok zapomněla, co to bylo loni za průser a slíbila sem, že letos budu 24. u rodičů. Bohužel, 21. jsem začla chrchlat a začla mi chřipečka, což jsem hned nahlásila. A začalo citový vydírání. Dvakrát denně jsem dávala update, jak mi je. Takže matka věděla, že je mi líp a líp a že to doopravdy vypadá, že přijedu. Nic méně, 23. odpoledne jsem volala, že přijedu. 24. jsem teda přijela. Po 5 minutách pobytu v tamnějším 3+1 na mě matka vybafla, že jsem si ani nevšimla, že neni stromeček. PROTOŽE JSEM DALA VĚDĚT POZDĚ, ŽE PŘIJEDU, TAK NENÍ. Takže bysme pro něj do toho sklepa došly? ne, to nemá cenu, měla jsem dát vědět dřív. 

ty vole, my ani neměli stromeček.

Celej večer byl o jejím výslechu, protože se se ségrama nebaví, tak vyslíchala mě. Perfektní. Kdo je Michal, co dělá, kde se poznali, kolik mu je, co dělá Tom, co dělá Helča, co dělaj děti.. Kurva, zeptej se jich. A do toho taťka a jeho samohonka, letos s příchutí pomela. Ne, cejtila sem akorát líh, ale brala jsem jí po deckách.

Vánoční pohoda? Ani piču. Přátelská sváteční fajn atmosféra? Už uplně velkou piču. 

Takže za rok mi bude 31 a já už kurva budu dost stará na to, abych slavila vánoce sama a užila si pohodu, ne furt odrážet matky útoky. Protože cokoliv bych jí řekla, toho se chytí, celý obrátí a najednou lžu a ona je zase ta chudinka, který všichni ubližujou. Bohužel. Been there, done that.. 

A tak jediný záchvěv štěstí, co letos přišel, byla zpráva, že jsem vůl <3

a taky ten oblek dinosaura!

Vánoce že jsou o rodiné pohodě a klidu? My ass klidu.

šála

 stala se věc, co se nikdy nestala. Právě jsem doháčkovala šálu. Poprvé v životě jsem něco dokončila. Něco, co jsem začala ručně vyrábět a dodělala jsem to a vypadá to nějak. To je velká věc. Šálu jsem začala už asi 6x naposled dole na Podolí a jako vždycky, nikdy jsem jí nedokončila. 

takže co s ní? Mám ji někomu dát? Komu? Nikdo neocení, jak velká to je věc. Spíš na tom najde milion chyb a o to já uplně nestojím. Nechám si jí. Budu jí nosit a vždycky, když jí budu mít na sobě, budu mít dobrej pocit ze sebe. Doufám aspoň. Doufám, že vždycky, když si jí budu oblíkat, budu si oblíkat 20 hodin svýho času. Mojeho času. Času, co jsem investovala do sebe. I když na začátku jsem to netušila, vůbec. Na začátku to byl jen boj dodělat další řadu a neposrat to jako vždycky. A pokaždý budu mít dobrej pocit. 

Že by mi ji někdo pochválil? To vůbec nehrozí, je to obyčejná, černá, háčkovaná šála. Nic zajímavýho na ní není, aspoň pro okolí. Pro mě speciální. Je totiž moje a stvořily ji tydle dvě ruce. Moje ruce. 

A tak si dám zase dárek k vánocům sama sobě.

splín

 je tu! Je tu podzimně-zimní-vánoční splín. Dneska jsme u ségry pekly cukorví a hele ho. Všechno dělám špatně. Já vim, že mi tadyty ruční práce fakt nejdou a že vykrájený cukroví nebude na plechu vyskládaný do perfektních řad, aby se ho tam vešlo co nejvíc. Já vim, že marmeládou bude napatlaný buď moc, nebo málo, nebo marmeláda bude uplně všude. Protože pokud mi nedáš přesný perfektní dávkovač, tak to nezvládnu hezky, funkčně ano, ale hezky ne. Nedokážu dělat perfektní kuličky, ale asi tak dvacetihrany. Nebo to budu jednu kuličku válet dvacet minut a rozhodně, nebudou všechny stejný. Sorry, neumim to. Stejně jako neumim hezky psát, jako každá holka. Sorry. Dokážu za to spoustu jiných věcí, ale ty nikoho zrovna teď nezajímaj. Teda oni je nezajímaj po celej rok, co si budem. 

A pak taky nejim spoustu věcí, protože mi prostě nechutnaj. Houby, třeba. Maj pro mě hnusnou chuť a jsou takový.. houbovitý. Takže je nejim. Stejně jako sushi. Nejim syrovou rybu, je syrová a nechutná mi ani vařená. Smrdí. Divně chutná. Nejim akovádo, protože je to předražená věc bez chuti.. Nebo s takovou divnou chutí, co mi nechutná. A tak si k obědu sushi nedám, nepůjdu na running sushi, i když tam přece nemaj jen rybový věci. A todle mě pokaždý hrozně srazí na zem, když dělám něco jinak, než ostatní a jim to vadí. Jo, vadí jim to, i když se snaží dát najevo, že ne. A tak nakonec obědvám v jiný místnosti na válu, kterej je celej od tý pochcaný mouky, protože cukorví. Cukroví, který mi nejde. A to jsou chvíle, kdy bych si dala jeden prášek na doboru náladu, ale ten neexistuje. 

A tak sedím a dělám takový hezký cvičení, kdy si řikám, že se mi všechno jen zdá, že si to dělám sama ve svý hlavě. Pak si vyjmenovávám věci, co mi narozdíl od všech těch rukodělnejch mrdek jdou. A většinou to pomůže. No a někdy ne, a tak se zvednu a jdu domů pod peřinu. A do lednice pro lahev vína. 

a todle píšu z ústecký nádražky, která se stala kavárnou. A já si nemůžu dát to jejich výborný kafe, protože bych už dneska neusnula a furt se mlela ve splínu a to nechci, protože zatim se stačí vždycky ráno pobudit a včerejšek je už pryč a dneska je to ok. A sedím tu sama a je mi posraná zima.

Protože teď to vypadá, že už mi bude vždycky jenom zima. 

moje ústí

 Změnila jsem práci, změnila jsem styl života a nechala se ještě víc potetovat. 

Práce je skvělá, sice kvůli ní nemam čas na osobní život, na cokoliv, ale je skvělá. Ani ne tak pozicí, náplní práce, ale kolegama. Mám skvělý kolegy, nejsme korporát, ale naštěstí taky nejsme `rodina`. Jsme středně velká firma a říkám Jsme. Ne Jsou. Jsme skvělý, ale nevidíme světlo na konci tunelu. Nevadí. Nebo vadí. Já nevim.

Změnila jsem život, mnohem víc ho trávim s Térou. A s Kikinem a Smrkovejckejma. Díky za ně. 

A nechala jsem se mnohem víc potetovat. Teď mě momentálně neuvěřitelně svědí moje ústí na noze. Labe, zdymadla, Střekov, mosty, továrna, Činoherák, Hraničář. Časem dodám Mumii, zatim se mi nedaří vymyslet miniatura. A Větruši s nákupníma vozíkama vystřelovanejma do vesmíru. A skálu. Nějak to vymyslím. Ale mam na noze svoje ústí. Krásný, shitty ústí. 

A teď se potřebuju vypsat z osobních věcí, kterýma procházim. Od března to byla nonstop depka, na výjimky, kdy jsem byla s Térou a ostatníma, ideálně v hospodě. Nebo mě vzali k Hořejším, což jsou nejúžasnější rodiče na světě. Nebo když mě vzali na Smrk. Jinak asi depka depka depka, žádný světlo na konci tunelu. A tak nějak jsem to celý prožívala s IT Kucí až mě jeden přesvědčil, o něčem, co není. A nikdy nebude. Protože rodina se nikdy neopouští, a to je ale dobře, jen já sem blbá a vybájila sem si to jinak. Ne, že bych chtěla opouštět rodinu atd, to v žádnym případě, jen sem nevěřila tak ve svědomí.

A tak zejtra zase jedu do Plsně, vezu jim tam dort, odškolím si svoje a budu se točit sama v kanceláři na židli a budu si řikat, že jsem blbá, že jsem v něco takovýho věřila. A ten dort je hlavně k jedněm narozeninám a oslavenec nepřijde. Protože je ode mě. Protože v kanceláři budu já. A protože by mu to asi nebylo přijemný. Už jsem vám řikala, že mam svělý kolegy? Možná jsem poslední dobou myslela jen jednoho, konkrétního. Je čas začít myslet zase na všechny ostatní. A ono to přejde, časem. Za pár lahví vína, pár slziček a dvě tři debilní tinder randíčka. 

A až mi bude nejvíc ouvej, kouknu se k sobě na nohu a vzpomenu si na všechno dobrý, co je s tím spojený. Na moje ústí, na moje místa. Který jsou naštěstí od Plsně strašně daleko.