šla jsem dneska do práce a celou cestu jsem fokin plakala, protože všude kolem byly rozkvetlý stromy. A pro jistotu ještě na jedný části sekali kucí trávu.
Ale já tvl nejsem sračka, abych měla alergii, přece. Nikdy jsem nebyla na alergologii, když někdo měl na základce diagnostikovanou alergii, byl velkym terčem, protože je sračka. Alergie na morčata, na pyl, na bůhvíco ještě, sorry, ale to ne, jseš prostě podčlověk.
Jo, přesně tak. Vždycky na pobytech jsem se slezli a probírali alergie, který máme u svejch dětí. Chudák, nemůže kiwi. Hovno nemůže, já taky, když ho snim, tak mam pak chlupatej jazyk a všechno mě svědí, ale je to jídlo tvl. Nebo rajče, tak si ho prostě pořádně umyju, ne? Jo, všichni devadesátky, co jsme jezdili, jsme na to měli stejnej názor. Teda, u nás, u dětí nám to bylo fuk, oni neochutnaj kiwi, ne my.
Takže jo, občas naše odpoledne bylo takový, že jsme smrkali, kejchali a vůbec, měli oči jako norci, protože nejsme sračky, co maj alergii. Nejlepší byly odpoledne, kdy ještě byla v areálu čerstvě posekaná tráva, to bylo panečku vysvětlování her. Občas jsme se museli vystřídat v mluvení, protože už to fakt nešlo, ale že bysme si ráno dali u snídaně zirtek? Ani náhodou! Nejsme podlidi! Ne, že by ostatní pro nás byli podlidi, to jenom my, mezi sebou. Všichni, co jsme byli stejně starý, jsme to tak měli. Jednou, jednou jedinkrát si Lukáš vzal zirtec. Víckrát to už neudělal. Nejenom proto, že dostal paniš jako prase, ale taky, protože když kolem tebe je stejná banka uslzenejch zoufalců, tak ti to nevadí, bejt jeden z nich.
Jo, mluvim o pobytech na Litesu, ráje všech alergenů světa. Obří areál, kde byl každej možnej strom, na kterej existuje alergie a ano, na školy v přírodě se jezdí na jaře, kdy všechno, uplně všechno kvete a tráva se seká co 14 dní. Jo a ještě bazén, kterej byl čistej chlor, pro jistotu. Ježíš, to byly skvělý časy!
Teď už nás tolik nejezdí, protože už nám je třicet a třičtvrtě, jedenáct dvanáctin/jedna a 9 dní, nebo jedna dvanáctina a holt už většina z nás má rodiny. Teda, vlastně, všichni už maj rodinu. Jenom já a jeden instr nemáme rodinu. Já jí nechci a on je buzna. No a proto si taky dáváme aspoň jeden pobyt ročně spolu a je to super. A ano, furt smrkáme o závod, ale ostatní instři už si ráno zobou svoje zirteky a my se jen na sebe kouknem, a ne, nehodíme po nich opovržlivej pohled, to ne, ale kouknem na sebe a víme, že nás dva čeká neskutečně super den. Ideálně, protože jsme fakt dobrý kámoši a jsme na sebe hodný, si dáme kytičku z nějakýho superrozkvetlýho bordelu přímo pod čumák, nebo si hodíme čerstvě posekanou trávu za trencle, nebo si naservírujem rajčata, kiwi žerem na čas a tak. A jasně, mohli bysme si jít do lékárničky pro prášek, ale .. ne, to nejde, my si nikdy svoje alergie oficiálně od doktora přiznat nenecháme.
A hlavně, zirtek nás uspává. Anoooo, občas bysme si zasloužili na všechny svoje adhd a další hyperaktivitový poruchy naordinovat asi tak tři platíčka naráz, ale to by nebylo ono. Vždyť co by z toho ty děti měly, no? Kdo by jim skákal ráno po postelích? Kdo by po nocích kreslil plakáty na Výběrové řízení na pozici Náměstka ministerstva švihlé chůze a pak dělal výběrko? Kdo by vymejšlel šílený kombinace osmi her, ať je to zábavný celý odpoledne?
Dyť by ty děti hrály akorát vybiku a fóčo celej pobyt.
To se nám nikdy nestane.
Sorry, jdu si znova dát řasenku, kterou jsme splakala cestou do práce.
