sobota

 teď jsem dvě zastávky přemejšlela, co si dám k Vánocům. Že bych někam vycestovala. Třeba na nějakej ostrov.. Ehm. Tak bych si jenom chtěla připomenout, že já už mám koupený letenky do Pompejí na leden a to je za 4 týdny. 

A k tomu ostrovu, jaro na Gran Canarii bych taky neměla zapomínat. 

Takže Samolibá, fakt si nic nedávej, nech to na ostatních. Ono letenka do LP d GC není uplně levňoučká, ne jako do Itošky, takže na tu si hezky našetři. A taky nezapomeň, že tě dohnaly blbostě z předloňska, který musíš taky zaplatit.

Takže to, že teď už máš všechny dárky nakoupený a na účtě nezbylo jen smetí, neznamená, že si koupíš na víkend výlet na Kypr. Nebo, že si vezmeš dva dny dovču a dáš GC jen na otočku. 

Long story short, zapomínám, že mě čekaj skvělý věci a že mě čekaj za krátkou dobu a tak se na ně netěšim, protože jsem na ně zapomněla. 

neděle

 takhle, hodně poslouchám hudbu, poslouchám rozdílný žánry a asi ke každý svý životní situaci, co životní, denodenní situaci si dokážu během minuty dát skvělej soundtrack. A k neděli patří Prodavač - Malý ráje. 

Domlouvali jsme se s táborovejma, že mi pomůžou se sestavováním nábytku, protože já to nesnášim. Nesnášim to, protože mi to vůbec nejde. Ano, já vim, jsou k tomu návody, ale já je nechápu. Pochopim je po strašně dlouhý době, většinou když každej už je na třetí straně návodu, tak mě dojde, že tendle šroub se jmenuje A. Věci, co mi nejdou samozřejmě nesnášim dělat. Takže jsem si řekla o pomoc. Možná jsem ani moc nenadužívala slovo prosím. Prostě jsem řekla narovinu, že bez nich budu v píči. No, možná trošku slušnějč :D a tak přijeli a pomohli mi. Nejvíc práce a největší dík patří Týnce, mít v ruce kladivo a rozkládat starou postel na třísky a u toho pomlouvat všechny muže světa, k nezaplacení <3 A pak dorazili svalnatci a sestavili mi postel. Padlo u toho neskutečný množství sprostejch slov, asi tak můj budget na tejden, ale před devátou večer hotovo.

Taky mám plnou lednici věcí jako jsou piva, rum, energeťáky, oběd, co jsem vařila, čokoládová roláda ke kafíčku, Kotlíkové arašídy (to je to, co jsme objevili na táboře, že je to nejlepší k jídlu, nebo k vodce, záleží na úhlu pohledu), kávenky, sušenky a samozřejmě RAJČATA, na ty nezapomínat! 

Celej den byl nakonec skvělej. Ikdyž to bylo divný, hlavně když mi přistála v ruce Hruškovice, která byla jako dárek na zapití rozchodu, ale sedlo si to, nakonec. Je fajn mít kolem sebe lidi, který se o sebe navzájem staráme. A hlavně je fajn je mít kolem sebe často a na dosah ruky. 

Jmenovitě samozřejmě Fáfu a zdravím babi! 

Ale pojďme mi zlomit nohu až příště řeknu, že se chci stěhovat. Už ne. Už jenom s taškou a zbytek buď spálit a nebo nechat a utýct. 

Jo a spí se mi báječně, díky za optání. Určitě za to může ten ochranej povlak pod matracema.

Jo a taky si už mam kam dát tu tunu krámů, protože mám dvě báječný komody.

A taky si můžu začít číst, protože mám boží knihovnu.

Ale musim to tam vybalit všechno. Nic méně, rozhodně: všechno, co potřebuju, jsou malý ráje. A s nima se mi dějou. 

říct si o pomoc

 Otřepaný klišé, že nejtěžší je si říct o pomoc, je pravda. Pro mě je to hrozně těžký, si říct o pomoc. Asi mam pak pocit, že nejsem dost dobrá, že nic nezvládnu sama a na všechno někoho potřebuju. Přitom si vůbec neuvědomuju, že milion věcí naopak zvládám uplně sama. Každej den bych se měla chválit za to, že jsem něco dokázala sama. 

Spoustukrát jsem použila slovo sama. Přitom sakra sama nejsem, jen si neumím o tu pomoc říct. Mám kolem sebe opravdu hodně lidí, kteří, kdybych jim řekla, tak mi rádi pomůžou. Ale sami od sebe mi pomoc nenabídnou. Proč? Protože absolutně netuší, že bych potřebovala pomoct, já to nikdy najevo nedám. A když se náhodou stane, že si řeknu o pomoc, tak to řeknu tak, že vlastně ten druhej člověk nepochopí, že potřebuju pomoct a teď si o ní řikám. A tím pádem to zní tak, že není problém říct "ježiš, to já ale nemůžu" nebo "tak jo, bude to tak, že si ty věci nechám tejden v autě a pak ti je nějak dovezu" a mě to pak hrozně sestřelí dolů a už si o pomoc zase neřeknu, protože pro mě to zní, že mi nikdo nepomůže.

Přitom potřebuju pomoct, furt, s něčim i třeba jenom s tim, že večer nebudu sama. Protože i to je sakra těžký a zvládám to. Tak jenom říct "hele, večer nemám co dělat, nechceš přijet?" jednoduchý, ale já to udělala kolikrát, dvakrát? A holt ne každej den mi lidi můžou pomoct. Nebo kdybych napsala více lidem, ne, po jednom "ne", který ani neni tvrdý ošklivý NE, už to dál nezkusit. 

A tam si sama kolem sebe stavim vyšší a vyšší zdi a propadám se hloubějc do pocitu, že se nemam na koho obrátit, když potřebuju pomoct. 

A přitom to neni pravda, jen se nesmim bát si říct o pomoc tim správnym způsobem. Ne správnejm lidem, ale tím správnym způsobem.