kam to došlo?

 Nemůžu spát a už bych měla spát. Jo, ještě neni ani devět, ale vstávám v pět. 

No nic, nemůžu spát hlavně kvůli tomu, co se mi honí v hlavě. A abych nemyslela na něj, že už od rozchodu je to dýl, než jsme byli spolu a že už by mi měl být jedno, tak myslim na jiné muže.

A s jedním to dopadlo neskutečně vesele. :D začalo to jednou, když mi poslal zprávu řečenou heliem :D pak jsme si chvilku psali a pak to dopadlo dost obvykle, naposílali jsme si nějaký oplzlázky (oplzlý obrázky, dikobrazy, bobrázky a tak) a bylo to fajn a sranda. Potkali jsme se taky potom a furt to byla sranda a tak, pak to sranda chvilku nebyla, pak zas jo ALE nikdy nic nebylo. A pak nějak náš vztah přerostl v přátelství a teď jsme v bodu, kdy z bobrázků a dikobrazů si posíláme fotky dřezu (já jemu) a záchodový mísy (on mě). Jasně, jsou to projekty, kterýma se sami sobě chlubíme, nebo si brečíme v DM že chcem umřít, všechno podpálit a tak, ale když to podáš takhle za sebou, tak ... Jsem ráda, že to dopadlo takhle a mám kamaráda. 

Z dickpicků k záchodovejm mísám za dva roky. Já ty vztahy umim, panečku! 

here we fokin go

 a je to, jsem odstěhovaná z Prahy a už se do ní asi nepotřebuju vrátit. 

Zatim si dojíždění dost užívám, koukat, kterym vlakem pojedu, do kdy budu v práci, v kolik musim jít spát, protože ráno fakt doopravdy musim vstát, ne že posunu budík a půjdu do práce až za hodinu. Můj život se teď podle něčeho řídí a je to.. zajímavý. A bydlet v ústí je vlastně fajn. Je to moje, sice bydlim v nejmenší místnosti do který ani nedosáhne wifi, ale je to z části moje. Můžu si tam na zeď pověsit co chci, namalovat co chci a je to můj pokoj a neřešit, že končí smlouva, nemůžu si tam dát todle, nemůžu si tam pořídit tendle nábytek, jedině, že si ho dám k sobě a tak. Mám k dispozici celej byt. Dobře, skoro, ale mám. 

Včera jsme přestěhovaly obývák, protože gauč nalepenej na topení je prostě píčovina, takže je na druhý straně a tadááá je tam teplo. Nandaly jsme dveře do koupelny. Ano, už to zavání sufražetkováním, ale ne, na montování nábytku jsem si poprosila o pomoc. Protože nábytek smontovanej ode mě nedopadá dobře. Krom toho, že se do půl roku rozpadne, tak toho půl roku je křivej a třeba mu nejdou zavřít dveře. Nebo vypadává šuplík a podobně. Já totiž neumim bejt precizní. Slepit něco na milimetry? Haha, ses posral. Uříznout něco rovně? Ale no ták, to nejde.. Si jenom vem, už jenom jak píšu. Je to činnost u který musíš dodržovat stejný tempo, velikost, styl a to je to, co mi nejde. Háčkuju taky věci u kterých nemusím dodržovat počet ok/řad a tak, jedu to všechno do ruky a od oka. Jo, já vim, taky to tak vypadá. Konec pomlouvání mě, prostě, nábytek nesesmontovávám a radši poprosím o pomoc a pokud pomoc nechce, nebo nemá čas, tak holt existujou lidi, kterým za to zaplatím a oni to udělaj, za mě, nevidím problém.

Zatim si dojíždějící život užívám. Možná mi to způsobuje migrénu, ale nedá se nic dělat, práci zatim měnit nehodlám a bydlení už vůbec, dyť už mam skoro vybaleno. 

Asi si troufám říct, že vedu dospěláckej život. Mám inkartu, mám lítačku, mám tu věc na kterou se jezdí ústeckou mhd a žiju. Ve vlaku cestou do práce jsem taková ta důležitá, co ťuká na notebooku, stejně jako teď cestou z práce. Lidi divně koukaj, ale co, já se z nich neposeru.

Jo a taky jsem začala každej den psát deník, rukou, do sešitu a tvl strašně mě to baví, dávám tomu ještě dva dny, než mě to přejde. Možná to pak někomu dám přečíst. Jo, s kurzem daktyloskopie, já vim.

Hněvice, tady jsem teď měla vystupovat. Mohla vystupovat. Škoda.