chmpf

Jsem zas na chvíli Marvinem. Na pár měsíců nejspíš. Apatická, věčně v depresi. Jo. A taky si budu brečet do piva. Možná přestanu jíst maso, třeba mi ze mě nebude tolik na blití. Nebo nezměním nic. Protože, nezvládnu cokoliv dodržet. A po dalšim selhání mi bude ze sebe ještě víc na blití. Takže asi budu dál apatická, neurotická, sprostá, depresivní. Nebo tak něco. Protože proč bych se měla smát. A když už, tak je to histerickej smích. Úsměv mi nějak nefuguje. Nebo dokud si neseženu lehký drogy. S těma je život fajn. Na chvilku. Ale ty chvilky jsou fajn. A vůbec, úsměv neni vlastně důležitej. Proč se usmívat. Protože stejně potkávám jen kokoty.

když já ho asi miluju

Tak přesně TAKHLE začíná průser. Přesně toudle větou. Protože on je ten nejhorší člověk na světě, kterýho můžu potkat tendle rok. Co rok, pětiletku,! Co pětiletku, dekádu! Je to člověk, u kterýho by se mi měla v hlavě rozeřvat poplašná siréna a měla bych ho okamžitě poslat do hajzlu. Nebavit se sním a nějaký potřásání rukou na seznámení? Neexistuje, zapomeň na to, protože je to póvl. Je to srab. Je křivej jak dráty do betonu (jistě, todle mě naučil von, že jo, takže to budu používat od konce života. Nebo min.pětiletku, než poznám dalšího takovýho debila s jinym pořekadlem). Kašle na Tebe. Bude Tě mít rád akorát dva večery v měsíci. Nic mu nepodávej, žádnou ruku, neřikej mu svoje jméno. Zapomeň to jeho! (aspoň ho nebudeš googlit a pak vzdychat blahem, protože je přece úžasnej. Není! Vzpamatuj se!). Ne.

No ne, že jo. Takže se do něj okamžitě zabouchnu. Totálně. Protože mě oblbne smskama, ve kterejch je super. Pak, vole, srandičky, vtípečky, super pokec u obědů, kafíčka, srandičky, letmý doteky. A pak vole, až si mě omotá kolem malíčku, fuck off. Já na Tebe nemám čas, mam toho moc, klidně si, vole, umírej touhou po mě. Seď doma, měj debilní úsměv na rtech, čekej na mý smsky. Já teď toho mam moc. Vyhlížej mě z okna, třeba se na tebe podívám když půjdu kolem. Jo a pak zmizím na 2 měsíce. Ale během nich si zase udělám 3 dny čas, abych si tě získal zpátky, abys náhodou nezačla přemejšlet o tom, že za to nestojím.

Sečteno podtrženo, modrooký blonďáci jsou na hovno. Nebo možná ne. Nebo možná všichni ne, jen ten jeden. A nebo jen ten jeden je dokonalej a zbytek je na hovno.

Protože, když jáhoasimiluju. Dej si facku.

doma

Já nevím, kde mam svoje 'doma'. Je to u rodičů? Těžko říct, mam tam sice svojí postel, svůj pokoj, ale vzhledem k tomu, že tam bydlí mamka, vystěhovala mi všechny věci a nacpala je do jedný skříně, zrušila mi šuplík plnej píčovin a dala si tam svoje věci, tak nevím. Je to sice fajn, občas se tam probudit, ale jsem tam už jen na návštěvě mi příjde...

mam svoje doma na Suchdole? Těžko říct, sdílím ten pokoj s Bárou. Jo, neni to špatný, ale nemůžu se tam jen tak válet celej den, čumět na filmy, nechávat kolem postele nádobí a už vůbec si tam nemůžu tahat chlapy... Nebo, můžu, ale musím kurva vychytat čas, kdy nikdo neni doma atd, a to je vážení docela těžký..
no a pak mam ty další doma, kde když přijedu, vystoupím z busu, nadechnu se a ucejtím to tam, tak jsi hned uvědomim, že jsem doma. Na Jizbici stačí vlízt do baráku, po schodech, na střechu, všude jsou cejtit borovice a smrky, komáři, žáby, Karel... Mam tam svojí postel a vůbec mi neva, že sdílim ten pokoj s dalšíma minimálně 5 lidma, protože je to tam super, to večerní ukládání se, pokřikování na sebe přes půl pokoje, koukání na sebe přes odraz okna, sezení na parapetu. Jo, tam je kousek mýho 'doma'.

další kousek mýho 'doma' je na Borovici. U tety, na Litesu, prostě tam. U rybníka, u zubatek, u bazénu, v kobce, v lese. Všude to voní stejně, dobře u bazénu je to trošku horší s chlorem..., ale i tak. A v tělocvičně, když máš před sebou posazenejch 130 dětí a jedete boby, nebo tam sedí Kamil hrající na kytaru a vtipně glosující situaci, noční toulky po chodbách a překreslování únikovejch plánků.. ale to už jsou vzpomínky, to uplně netvoří 'doma', nebo jo?

protože pak mam 'doma' tady, kde todle píšu, na nepohodlnym pseudokoženym otáčecím křesle, kde se musím krčit, abych viděla na monitor, kde teď trávim většinu svýho času. Kde se zamilovávám, nenávidím, nadávám, znova miluju, prosím, sloužím, obdivuju, napravuju a vůbec, neni to práce, nebo zas tak moc to jako práci neberu.


nebo co je vlastně 'doma'?  Mě totiž tadyty 'doma' asi hrozně moc vyhovujou...

jo a pak je tu taky jeden gauč. A Stachy.

nový příspěvek

už asi milion let si řikám, že sem něco napíšu. Jenže! Já nevím co. Nebo možná nemám co. Soulmate se na mě vysral, založila sem si firmu a na bytě je všechno v pořádku. Tak o čem psát? O ztrátě všech falešnejch nadějí? To je přece nuda. O znovu se zamilování do půlky Enter Shikari? Taky nuda. Už mě dokonce ani neba ségře posílat wcpky s jejich fotkama. Je u mě takový to období, kdy začínám odpočítávat ty dva zasraný měsíce do začátku sezony. Debilní to je. Nechci přece zase celý tři měsíce bejt někde v hajzlu, bez pořádný prac.smlouvy, bez jistoty že dostanu výplatu (včas ani nebudu psát, to je jasný, že ne), stresy když nepřijede instr, Vlastně bejt jednou nohou v kriminále, haranti co jsou nevychovaný. A pak taky prochechtaný hodiny a hodiny, zábava od pondělí do pátku, práce, co tě baví, nenudí a tak. Dopoledne proflákaný, prolítaný, prokamarádění (jo, 3x sem to smazala a pak nechala) a odpo bytí kurva zodpovědná, a mít docela dost odpovědnosti a večer vymejšlení otázek na whirpoolku a tak. No. nevim. Nechci to tak mít.


lžu.

těším se na to!

jo, vím, že to bude peklo a budu si za to nadávat.