not my happy place, no, not at all.
Todle bude stěžovací si na mojí rodinu, tak sorry, ale neřeknu vám to nikdy nahlas a ne že bych vám timdle chtěla něco vyčítat, to ne. Jen to potřebuju dostat ven.
Na podzim mě nějak začalo bavit háčkovat. Jen si zaměstnat ruce a maličko hlavu, přijít domu, uháčkovat metr šály a pak jí vypárat. Na nic nemyslet, vypnout a užívat si manuální činnost po který je vidět i výsledek. A pak jsem já blbá blbá blbá blbá zkusila udělat čepici, že když už něco dělám, tak třeba by z toho mohl být i výsledek. Blbá blbá blbá. Zapomněla jsem si říct, že jsem blbá a neschopná a fakt nic hodnotnýho vytvořit nedokážu, a tak jsem udělala čepici. A byla jsem z ní nadšená, takovou čepici totiž v krámech už nemaj a ten pravidelnej vzorek byl uplná paráda na pohled. Bohužel jsem to ukázala ségře. Ta z lítosti, ano, to teď už vim, si taky o jednu řekla, že hezký. Long story short, o asi 5 čepic později se mi vysmála celá rodina, že jsem fakt marná, že fakt háčkovat neumim a ať už to nikdy vážně nedělám, jen pro vtipný situace a pro jistotu přidaly i, že jsem tlustá, to sice později, ale bylo to tam <3. Díky. Vánoce, víš jak, to k tomu přece patří, říct něco moc pěknýho ostatním, že jo.
Takže po vánocích jsem už háček do ruky nevzala. Bájo.
A pak pokračoval novej rok a ne, už nic nevyrábim proboha, ne díky, a nějak jsem se zabavovala různě jinak. Zařídila jsem si kancelář v pokoji třeba. Z nudy? Asi jo, já se fakt asi nudim. Netflix už mam zkouknutej i pozadu, HBO zas tak tolik zajímavejch věcí pro mě nemá.. no nic. Ale víkendy furt v ústí. Taťka jel do lázní, přemluvit ségru, jestli by ho tam odvezla a domluvit to. Protože jedna strana to nebude aktivně nabízet, jasně, ze slušnosti to nabídne, ale jakmile se ozve ne, to je dobrý, udělá obrovský uf. A druhá strana zase se zeptá jen jednou a po větě ve stylu Asi bych si to totiž nějak mohla zařídit, když to jinak nepujde, řekne že ne, jsi hodná, že mi to nabízíš, ale pojedu vlakem, nebo něco takovýho. Vlakem řikáš si, pohoda, ale najdi si spoj Ústí - Libverda v úterý ráno.
Nicméně než pojede, tak víkend doma, projít věci, co si chce vzít a co ne, na jeho žádost, pozor, takže jo, další podpora/opora, samozřejmě, nadhodit, že možná dvoje tepláky je lepší než jedny, ale kdo jsem já, abych ti balila... Navařit, zavolat do lázní a zjistit co za léčebnej proces má, protože to chce vědět a stydí se volat...
Pak hlídání v kočkostánu, kde pak stojíš u plotu, piješ čaj, pálíš jedno cigáro za druhym a přijde věta: Proč? Protože je to rodina a pokrčení ramen. Nic méně, druhá strana to má dost podobně, takže nesoudí, jen si poslechla, že na tom neni o nic líp, hůř, má to stejně. Jakby taky ne, málo kdy máš lidi za kamarády, pokud jsou ve všem uplně jiný.
Přijeli, hodim tě na Letňany. Díky myslim neproběhlo. Co kočky? Co psi? Co děti? myslim si, že díky pořádný furt žádný. Nevadí. Je to rodina. Na letňany nepotřebuju, nevim, co bych dělala v neděli v 9 večer u OCečka uprostřed pole.
Byla jsem nemocná. Hodně ošklivě mi bylo. Píšu, že nepřijedu na víkend, protože C+ asi a fakt mi je blbě, odpověď OK. Nic víc. Hm. To už mě trošku zabolelo. Týden na to ségra celá rodina C+ a najednou je to plný přání mírnýho průběhu, ať je vám co nejdřív dobře a já na tu zprávu koukám a chce se mi řvát nahlas, pak brečet, pak zase řvát, pak napsat jestli si ze mě někdo dělá prdel... no a pak přijdu z práce a protože mam hovno co dělat, píšu todle. A jo, už se mi chce z toho brečet.
Ale na starostování o mě i jiný lidi, to už vim.
8 dní, už tam budem? A bude to tam lepší, že jo? A nechce někdo vlnu na háčkování? Mám jí tu pár km.
