prej práce

Zase sem se nechala uvrtat do škol v přírodě. A zase nelituju. Sice mi teda pořád ještě nepřišla výplata, ale nelituju. Tejden strávenej na horách, dopoledne volno a odpoledne mě nechaj dělat si co chci, co mě napadne a ještě navíc z toho má cca 15 dětí neuvěřitelnou radost. Kde jinde si můžu vymyslet celopobytovou hru, která neni na vítězství jednoho družstva, ale zvítězí všichni? A kdy to samozřejmě nikdo neocení, protože účám je to fuk a instři maj v hlavě furt jen systém sbírání bodů a jeden tým zvítězí? Nevadí, já z toho mam radost. Pokaždý si dokážu, že jsem v něčem ale kurva dobrá, že něco dokážu dělat s radostí, dobře, kvalitně a vlastně se u toho ani nenadřu? Teda, nenadřu, přijedu domů a spím dva dny, ale jsou to jediný dny v roce, kdy se jen usmívám a bavím. Neberte to tak, že nejsem ostražitá, nebo, že nedávám pozor, aby se někomu něco nestalo, že jsem lehkovážná, to vůbec. Ale kolikrát se přistihnu, že mam děti spočítaný automaticky, že automaticky kontroluju zapnutý bundy ke krku (bylo 10 stupňů, Benecko, duben), že maj všichni lahve a dokonce i plný čaje... Dělá mi to radost, všechny tadyty "starosti" před tím, než vyjdeme s dětma ven. Tam je nástup, kde na mě kouká 60 dětí, všichni dávaj pozor (a to je ta největší paráda, že všichni) a hltaj každý moje slovo. Poslouchaj, maj konstruktivní dotazy, nikdo neni otrávenej a neni znuděnej. A pak jdem hrát tu hru, kterou sem si vycucala z prstu před dvěma hodinama, celej princip vysvětlila instrům, vysvětlila sem jim, jak se vysvětlujou pravidla a pak třeba zbylej čas připravovala matroš (krepáky, lepidla... cokoliv, co je zrovna potřeba). A v tu chvíli jsem vždycky trošku nervózní, že nějakej ten špunt objeví nějakou skuliny, díky který celá hra půjde doprdele. Ale většinou je to cajk a jdem na to. A nejvíc mě hřeje, když z hodinový hry se stane hra na celý odpo, protože to ty děcka baví a nechtěj přestat. Jo, co když někdo začne podvádět? Tak to záleží na tom, jestli jsme toto výslovně zakázali, v tom případě přichází spravedlivá penalizace, a pokud ty malý hajzlíci objevily skulinu, tak ok, hrajem dál a maj u mě velkou pochvalu, protože zapojujou hlavu!

Takže teď mam noční na recepci, vymejšlim program, celopobytovku, vidim už jak to bude vypadat, mam popsaný čtyři strany papíru, a jen se bojim, že dojedem někam, kde se to nebude dát hrát. Protože tam bude fakin zasraná asfalka akorát a vesnice, nejbližší zelenej plac milion kilometrů daleko a všude samej soukr. pozemek. Piče. No a nebo to bude super parádní hra a za rok jí budou hrát na každym pobytu a ani jeden posranej instr neřekne, že tu hru sem vymyslela já. No. Nebo.

V každym případě se neuvěřitelně těšim, chci si všechno vyzkoušet, protože na papíře je to boží. Jo a téma jsou Star wars. Takže si pouštim originál serii a mam zase co psát na další papíry.

Jo, i toto je moje práce. Práce, kterou miluju, která mi jde, ve který jsem dobrá a ve který se setkávám s hroznejma věcma, který rodiče páchají na dětech. Ale o tom jindy.

rýmička

Vést biznis neni žádná prdel. Hlavně kvůli tomu, že jednám s lidma, který jsou  na tom stejně jako já. Takže, když se potkáme v 10 ráno, tak jsme oba nevrlí, protože jsme kvůli sobě museli vstávat. Vím to já, ví to dotyčnej ale stejně se příště sejdem brzo. Já nevim, co přesně si tim dokážem, ale stejně to tak uděláme. A ještě se sejdem v pochybný kavárně v nějakym OC. Ideálně nekuřácký. Vytáhnem oba Macbooky a hrajem si na fancy lidi, který ukončej schůzku a jdou na cígo a pivo vedle do restaurace, kde se pozdravíme, sednem si na druhej konec a čumíme do zdi. Po druhý už si dáme to pivo spolu. Ten člověk neni špatnej, jezdí kvůli nám do Prahy a hele, on je z Brna, náš biznis (čti bizňis) z poloviny taky, to je náhoda, tak příště v Brně. Oukej, paráda. A hele, sejdem se až na oběd, ne? Jo, dobrej nápad. Díky.

A hele, najednou je to něco jako kámoš. Že oni to maj v popisu práce dělat si z nás kámoše aby nám pak nacpali všechno a za plnou cenu, a slevy nám dali co nejmenší, že jo? Hajzli. Ale aspoň příště nepůjdem do kavárny v OC.

Helooou I am Lindsy Lohan

Byly jsme v Římě a bylo to tam hezký. Teda město je hezký, ale nálada mezi náma holkama už hezká nebyla. Možná je to proto, že jedna neustále dává najevo, že pokud nemáš VŠ a bávo na dvoře, nejsi mi rovnocenná. Hem. Najs. No neva.
Takže o čem, že to píšu? Ráda bych tady vyzkoušela sílu sociálních sítí a stalkingu. Ano mam blog, kam píšu věci, co se občas staly, občas si je vymejšlim. A ano, mam účet na twittru. Píšu ÚČET na twiitru teda. Neni vedenej jako výpisky z mýho života, v žádnym případě. Občas tvíty zaváněj realitou mýho fakin pojebanýho nicotnýho života, ale to jen občas a trochu. Kdyby můj život vypadal tak, jako na tom účtu, tak mam full spoko skvělej život plnej sarkasmu, ironie, chlapů, mužů, prcání a hlavně teda přátel. Byla bych bohatá a tak. Ale to nejsem, to víme. Mrzí mě, že každej, kdo si založí účet na twitru si myslí, že ví a umí ho používat. Baví ho číst si ty neuvěřitelný pro něj životní příběhy na 140 znaků. A pak nedej bože poznaj, kdo se za tim účtem schovává a ihned to berou tak, že dejme tomu samoliba_mrcha je Zuzana Kaňová a tak to je. Samolibá mrcha je normální živá, chodí do práce a tak, ale ono to tak neni. Samolibá mrcha neni živá. Je to účet na fakin twitru, kam píše tvíty. Takže si přečtu její timelinu, a vyslepičim všem, co tam ta Zuzka Kaňová ej kej ej SM píše. Co když ty vole ten účet píše víc lidí? Nezájem, je to jen Zuzka Kaňová. Nebudu si přece vůbec připouštět, protože já přece vim, jak funguje twitr, mam přece fejsbůk. Ježíš, a ona si mě ta Zuzka Kaňová tam na to twítru blokla? co si to dovoluje?
Možná vole se na účtu samoliba_mrcha občas něco ze života tý nudný Zuzany objeví, ale je to furt dost přikrášlený a co si budem povídat, vy píšete pravdu, nic než pravdu a k tomu vám dopomáhej pán v rouchu? Já teda ne, já vedu pár účtů pro lásku boží a dalších, od koho se ty srdíčka a retvíty sypou.

Jo a taky sem si v Římě uvědomila, jak jsem nanicovitá, neúspěšná a ošklivá oproti holkám. A to mě dost srazilo na kolena. Vítej, už sme se dlouho neválely spolu v posteli, třeba tři dny. Bez možnosti vylýzt z dlouhýho tunelu sebelístosti a zhnusenosti ze sebe sama. Dobrý den pane doktore, je to se mnou zase špatný. Ne, nebudu se už řezat, tentokrát už ne. To je nehoda z vaření.

předsudky

Nemam předsudky. Respektive si je zakazuju mít. Mam je, ale vždycky, když se přistihnu u zařazování lidí do škatulek atp, dám si obrazně přes hubu. Je to špatný. Ale jsem ráda, že to dělám, že se u toho zlozvyku přistihnu a přestanu. A proč?

Proto: pracovala jsem v jednom pensionu na recepci a přijeli hosté z Egypta. Byl to pár. Pán s paní a byli trošku starší (49 a 50 let). A typický arabové. Teda paní sice neměla šátek, ale neměla právo mluvit. Všechno vyplňoval muž, ptal se na všechno a když se na něco chtěla zeptat paní, tak mu to poníženě pošeptala a on tlumočil, prostě paní nesměla mluvit na veřejnosti nahlas. Jak při check-inu, tak i při snídaních. Při check-inu dokonce nešla ani do pokoje, zůstala stát na chodbě, než všechno schválí mužíček. U snídaní už mi to přišlo až moc a řekla sem pánovi, že paní si snad  může vybrat snídani sama, když za ní objednával. Chvíli na mě zmateně koukal a pak mávnul rukou, že paní chce todle.

Po snídaních za mnou přišel a řekl, že se omlouvá, že na mě nejspíš udělal špatnej dojem. Za ním v tu chvíli přišla paní, narazila do dveří, pán jí je otevřel. A řekl, že přijeli do Prahy kvůli tomu, že paní ztrácí zrak a jdou na operaci. Že v podstatě nevidí. Že po letech na tu operaci konečně ušetřili.

V tu chvíli sem se chytila tak moc za nos.

Nemějte předsudky.

Vemte si ze mě ponaučení, ať se taky nemusíte jednou strašně chytat za nos.