Otřepaný klišé, že nejtěžší je si říct o pomoc, je pravda. Pro mě je to hrozně těžký, si říct o pomoc. Asi mam pak pocit, že nejsem dost dobrá, že nic nezvládnu sama a na všechno někoho potřebuju. Přitom si vůbec neuvědomuju, že milion věcí naopak zvládám uplně sama. Každej den bych se měla chválit za to, že jsem něco dokázala sama.
Spoustukrát jsem použila slovo sama. Přitom sakra sama nejsem, jen si neumím o tu pomoc říct. Mám kolem sebe opravdu hodně lidí, kteří, kdybych jim řekla, tak mi rádi pomůžou. Ale sami od sebe mi pomoc nenabídnou. Proč? Protože absolutně netuší, že bych potřebovala pomoct, já to nikdy najevo nedám. A když se náhodou stane, že si řeknu o pomoc, tak to řeknu tak, že vlastně ten druhej člověk nepochopí, že potřebuju pomoct a teď si o ní řikám. A tím pádem to zní tak, že není problém říct "ježiš, to já ale nemůžu" nebo "tak jo, bude to tak, že si ty věci nechám tejden v autě a pak ti je nějak dovezu" a mě to pak hrozně sestřelí dolů a už si o pomoc zase neřeknu, protože pro mě to zní, že mi nikdo nepomůže.
Přitom potřebuju pomoct, furt, s něčim i třeba jenom s tim, že večer nebudu sama. Protože i to je sakra těžký a zvládám to. Tak jenom říct "hele, večer nemám co dělat, nechceš přijet?" jednoduchý, ale já to udělala kolikrát, dvakrát? A holt ne každej den mi lidi můžou pomoct. Nebo kdybych napsala více lidem, ne, po jednom "ne", který ani neni tvrdý ošklivý NE, už to dál nezkusit.
A tam si sama kolem sebe stavim vyšší a vyšší zdi a propadám se hloubějc do pocitu, že se nemam na koho obrátit, když potřebuju pomoct.
A přitom to neni pravda, jen se nesmim bát si říct o pomoc tim správnym způsobem. Ne správnejm lidem, ale tím správnym způsobem.
Žádné komentáře:
Okomentovat