Zase sem se nechala uvrtat do škol v přírodě. A zase nelituju. Sice mi teda pořád ještě nepřišla výplata, ale nelituju. Tejden strávenej na horách, dopoledne volno a odpoledne mě nechaj dělat si co chci, co mě napadne a ještě navíc z toho má cca 15 dětí neuvěřitelnou radost. Kde jinde si můžu vymyslet celopobytovou hru, která neni na vítězství jednoho družstva, ale zvítězí všichni? A kdy to samozřejmě nikdo neocení, protože účám je to fuk a instři maj v hlavě furt jen systém sbírání bodů a jeden tým zvítězí? Nevadí, já z toho mam radost. Pokaždý si dokážu, že jsem v něčem ale kurva dobrá, že něco dokážu dělat s radostí, dobře, kvalitně a vlastně se u toho ani nenadřu? Teda, nenadřu, přijedu domů a spím dva dny, ale jsou to jediný dny v roce, kdy se jen usmívám a bavím. Neberte to tak, že nejsem ostražitá, nebo, že nedávám pozor, aby se někomu něco nestalo, že jsem lehkovážná, to vůbec. Ale kolikrát se přistihnu, že mam děti spočítaný automaticky, že automaticky kontroluju zapnutý bundy ke krku (bylo 10 stupňů, Benecko, duben), že maj všichni lahve a dokonce i plný čaje... Dělá mi to radost, všechny tadyty "starosti" před tím, než vyjdeme s dětma ven. Tam je nástup, kde na mě kouká 60 dětí, všichni dávaj pozor (a to je ta největší paráda, že všichni) a hltaj každý moje slovo. Poslouchaj, maj konstruktivní dotazy, nikdo neni otrávenej a neni znuděnej. A pak jdem hrát tu hru, kterou sem si vycucala z prstu před dvěma hodinama, celej princip vysvětlila instrům, vysvětlila sem jim, jak se vysvětlujou pravidla a pak třeba zbylej čas připravovala matroš (krepáky, lepidla... cokoliv, co je zrovna potřeba). A v tu chvíli jsem vždycky trošku nervózní, že nějakej ten špunt objeví nějakou skuliny, díky který celá hra půjde doprdele. Ale většinou je to cajk a jdem na to. A nejvíc mě hřeje, když z hodinový hry se stane hra na celý odpo, protože to ty děcka baví a nechtěj přestat. Jo, co když někdo začne podvádět? Tak to záleží na tom, jestli jsme toto výslovně zakázali, v tom případě přichází spravedlivá penalizace, a pokud ty malý hajzlíci objevily skulinu, tak ok, hrajem dál a maj u mě velkou pochvalu, protože zapojujou hlavu!
Takže teď mam noční na recepci, vymejšlim program, celopobytovku, vidim už jak to bude vypadat, mam popsaný čtyři strany papíru, a jen se bojim, že dojedem někam, kde se to nebude dát hrát. Protože tam bude fakin zasraná asfalka akorát a vesnice, nejbližší zelenej plac milion kilometrů daleko a všude samej soukr. pozemek. Piče. No a nebo to bude super parádní hra a za rok jí budou hrát na každym pobytu a ani jeden posranej instr neřekne, že tu hru sem vymyslela já. No. Nebo.
V každym případě se neuvěřitelně těšim, chci si všechno vyzkoušet, protože na papíře je to boží. Jo a téma jsou Star wars. Takže si pouštim originál serii a mam zase co psát na další papíry.
Jo, i toto je moje práce. Práce, kterou miluju, která mi jde, ve který jsem dobrá a ve který se setkávám s hroznejma věcma, který rodiče páchají na dětech. Ale o tom jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat