Ještě než se rozloučila s kolegama,
vzpomněla si, že má v tašce rtěnku. V odraze skla si přetáhla
rty protože venku na ní čekal on. Prostě obyčejnej chlápek,
milej, vtipnej, tak proč by se nenechala doprovodit na metro. Něco
jí řikalo, že nepůjdou jen na tramvaj, ale že se projdou až na
metro. Venku byla dost kosa, takže se nezdržovali postáváním,
zašlápli cígo a šli. Nejdřív jí potěšil ten pohled, protože
ví, že jí to v tom kabátu sakra sekne a pak jeho zájem. Proč že
se tam najednou usmívá. Protože je tu konečně zima. Sice z ní
letos bude mít uplný prd, ale její nejoblíbenější část roku
začla. Jeho prej taky, ale moc mu nevěří. Vypadá spíš na léto,
než na zimu. Ok, prej ho prokoukla, ale přelom zimy a jara má prej
uplně nejradši. Ale přeci si prej nebudou povídat o počasí,
takže co že to dneska četla? A najednou stojej u tramvaje. Ani jí
nepřišlo, že ušli už takovej kus, neprojdem se až k metru, když
máš ráda todle počasí? Když vidí, jakou jí tim udělal
radost, jen si dopne zip co nejvejš a jdou dál. A vlastně najednou
zjistí, že si povídaj jen o ní a tak taky nechá jeho ať mluví.
A možná to byla chyba, dozvídá se věci, co vědět nepotřebuje.
Příjde jí, že celej ten fajn večer jde rázem doprdele. On si
toho všimne a za omluvu jí pozve do tepla na svařák do hospody,
co cestou míjej. Proč ne, domu nepospíchá.. Nakonec se jim ani
nechce loučit, když po dvou hodinách stojí konečně u metra.
Mohl bych tě doprovodit i zítra třeba?
Škoda, že nic není pravda, jen si
vymejšlí cestou ve svým kabátě, ve kterým si dovolila snít...
Žádné komentáře:
Okomentovat