sobota 18. února 2017

předsudky

Nemam předsudky. Respektive si je zakazuju mít. Mam je, ale vždycky, když se přistihnu u zařazování lidí do škatulek atp, dám si obrazně přes hubu. Je to špatný. Ale jsem ráda, že to dělám, že se u toho zlozvyku přistihnu a přestanu. A proč?

Proto: pracovala jsem v jednom pensionu na recepci a přijeli hosté z Egypta. Byl to pár. Pán s paní a byli trošku starší (49 a 50 let). A typický arabové. Teda paní sice neměla šátek, ale neměla právo mluvit. Všechno vyplňoval muž, ptal se na všechno a když se na něco chtěla zeptat paní, tak mu to poníženě pošeptala a on tlumočil, prostě paní nesměla mluvit na veřejnosti nahlas. Jak při check-inu, tak i při snídaních. Při check-inu dokonce nešla ani do pokoje, zůstala stát na chodbě, než všechno schválí mužíček. U snídaní už mi to přišlo až moc a řekla sem pánovi, že paní si snad  může vybrat snídani sama, když za ní objednával. Chvíli na mě zmateně koukal a pak mávnul rukou, že paní chce todle.

Po snídaních za mnou přišel a řekl, že se omlouvá, že na mě nejspíš udělal špatnej dojem. Za ním v tu chvíli přišla paní, narazila do dveří, pán jí je otevřel. A řekl, že přijeli do Prahy kvůli tomu, že paní ztrácí zrak a jdou na operaci. Že v podstatě nevidí. Že po letech na tu operaci konečně ušetřili.

V tu chvíli sem se chytila tak moc za nos.

Nemějte předsudky.

Vemte si ze mě ponaučení, ať se taky nemusíte jednou strašně chytat za nos.

Žádné komentáře:

Okomentovat