úterý 29. května 2018

jak na talíře

Pracuju na recepci, to už víte.

Dneska je to o lidech z různých částí světa, jmenovitě z Indie. Ty lidi tam jsou hrozný bedny na aj tý. Řikali. Budem jim to věřit. Většina našich hostů musí mít člověka, kterej se o něj stará. Jenže, toho maj jen v práci a ne doma.

Takže to vypadá takhle: Někdo vyzvedne, pojďme mu říkat třeba Rahul, a tady Rahula vezme za ruku, posadího do taxíku, skrz okýnko mu hodí mapu Prahy a rychle, hrozně rychle, uteče. Protože tady ten, pojďme mu říkat třeba Milan, má hotovo a když má štěstí, tak je pátek a Rahula nepotká až do pondělí. Možná ho nepotká dýl, protože Rahul už třeba nikdy nedojde do práce. No a tady Rahula vyhodí taxik u nás, před dveřma.

A sakra, dveře. Jak se asi otvíraj. Zkusim pomačkat všechny kliky. Nic. Sakra, řiká si Rahul, Rahule mysli, jsi přece ajťák, kterej jel až do Prahy, to dáš. Tak pomačká všechny možný zvonky, který u těch dveří jsou. Nic. Tak hele, něco stříbrnýho, hm, s dírou nahoře, hm, k čemu to asi slouží. Nevim, na to se zeptám hnedka jako další věc, jen co se dostanu dovnitř.
Jak se ale dostanu dovnitř? Jsem ajťák, vygooglim si jejich telefonní číslo a zavolám jim. Jo, to je nápad, Rahule, jsi borec.
A tak Rahul volá na recepci. S přízvukem, kterýmu absolutně nerozumíš, celou dobu přemejšlíš, jestli je to angličtina, ruština, mongolština, nevíš, tak začneš mluvit anglicky. Nic. Tak česky, nic. Tak se začneš rozhlížet a heleho, za oknem ztracenej Ind. Aha, odsud vítr vane. Takže mu jdeš otevřít.

Rahul celej rozzářenej si myslí, že jéééé tady se o mě hezky postaraj, stačí zavolat a je to.

No ne. Rahule, ne.


Příště zbytek.

Žádné komentáře:

Okomentovat