víno?

 včera už toho na mě asi bylo moc, bych to tak hezky shrnula.

víceméně jsem se nastěhovala k taťkovi. Doma v Praze jsem asi tam 56 hodin z týdnu, zbytek jsem nakýblovaná na Skalce. Taťka to zvládá jako kabrňák, ale vždycky je tam nějaký ale. A tak tam jsem. Jsme spolu vyvalený na gauči, koukáme na telku, vybíráme na co se budem koukat, pak to komentujem (Kde jsou trpaslíci, když je to Sněhurka?!?!)  vaříme si, jíme spolu. Vždycky se posadíme spolu k jídlu, občas si dáme něco večer u telky, rozdělujem si lahváče a tak. Prostě, neni tam sám na tadyty ošklivý chvíle, kdy to na nás dolehne, ať se tváříme sebehrdiněji. 

Protože jo, přijedem na návštěvu, zdržíme se na kafe, ale to nezaplní tu prázdnotu, která každej večer přijde. A že ta kurva po každý příjde.

Ne, moc spolu nemluvíme, proč taky, jsme spolu více méně celej tejden. A na něm je vidět, že mě potřebuje a dává to najevo a já sem za to ráda. Co potřebuje ještě víc ale je, je poznat, že neni doma sám. Takže tu nechám skleničku na lince, místo abych jí dala do myčky. Tamhle nechám talířek na stolku v obýváku. Tadyhle zapomenu zavřít okno. Tamhle nechám rozsvíceno. Je to pro mě o to těžší, ale pro koho jinýho to udělat? Vyklidíš prosím myčku, mě se nechce vstávat z gauče a tak. A pak přijde ten okamžik, kdy stojim v chodbě s kufrem a oblíkám se do kabátu a dávám si klíče do kapsy. Achjo. A pak je to ale i naopak, kdy ten kabát sundavám a věšim klíče na háček.

Takže jsem tam. 

ale kdo je kdekoliv jinde pro mě? 

asi je to to víno v lednici.