Já nechci bejt furt na příjmu. Ne, i když mam telefon, v něm tři prdele aplikací na komunikaci, tak to neznamená, že jsem furt na příjmu. A zvednu ti telefon. Samozřejmě, pokud předem dáš vědět, že hele, za 3 hodiny Ti budu volat, tak jo. Respektive, takhle se to dá domluvit. Tim "to", myslim, že ti zvednu telefon a budu s tebou mluvit. Ale když jsem v práci, tak ti fakt nebudu brát telefon. Když jsem totiž v práci, tak se mi nechce porušovat pracovní smlouvu. Nehledě na to, že to i dost blbě vypadá. Jsem v práci a jasně, že budu řešit, miláčku,co uvařim k večeři a jestli o víkendu budem doma. Ne.
A uplně nejvíc boží je, když se volající smrtelně urazí, že jsem to nevzala. Protože žije v domnění, že zrovna ten dotyčný má absolutní, výhradní, právo na jakejkoliv můj čas. A pak jsou tu ještě ty super kecy typu: Vždycky vyprávíš, jak se tam dloubeš v nose, čumíš na seriály a najednou, když ti zrovna volám, tam máš lidi? Jasně, zrovna v ten čas, co sem ti volala, jasně.
Nebo druhá věc. Ta mě udivuje asi nejvíc. Myslíš, že když ten telefon nezvednu po 5 zazvonění, že ho vůbec můžu vzít? Takže ho necháš zvonit, dokud ti to nehodí vypadávací tón a vytočíš mě znova? Vážně myslíš, že to takhle funguje? Ne, takhle to doopravdy nefunguje. Ne, nemam třeba náhodou mobil v kabelce, v jiný místnosti, dle kadence vytáčení i v jiný realitě. Ne, to se i nestává.
Takže ne, nedovoláš se mi, když ty chceš, ale když já chci být na příjmu. A to je rozdíl, kterej bohužel spousta lidí nechápe.
Žádné komentáře:
Okomentovat