Když jsme ještě bydlely u rodičů a byli jsme tam všichni spokojený, měli jsme takovej zvyk. Celá rodina to dělala. Když jsme si četly nějakou knížku, nebo taťka noviny, a bylo tam něco, co nás rozesmálo, přečetli jsme to nahlas. Ať se ostatní taky pobaví. Bylo to moc fajn, až teď zjišťuju, jak moc mi to chybí. A jak často jsme to dělali. Stalo se to uplnou přirozeností. Až tak moc, že teď, když mě něco v knížce rozesměje, chci to přečíst nahlas. Terce, Helče, mamce, taťkovi. Jenže, já už bydlim sama. A nikoho to nezajímá.
Občas je ale potřeba Mrakoplaše ségře přečíst, takže inkriminovanou pasáž vyfotim a pošlu jí to. Ať se přece taky pobaví. Až to přestanem dělat, bude to špatný.
Žádné komentáře:
Okomentovat