Nerada něco plánuju, nerada v něco doufám a nemam ráda předsevzetí. Respektive si je nedávám. Skoro. Nerada jsem totiž zklamaná. Nereda jsem zklamaná, protože plány, naděje, předsevzetí atd nevyjde. Jasný a protože si ty plány plánuju já, doufám v něco, co ovlivňuju primárně já, a u předsevzetích, tam je všechno o mě. Tak zklamávám hlavně sama sebe. Většinou mě zklamu já. Takže všechny tydle věci vynechávám. Nedělám je. A je to. To bych měla být dost spoko člověk, ne? Jo, jsem, v tomdle ohledu jsem.
Ale ty předsevzetí maj přecejenom něco málo do sebe. Například jedno jediný, zatim, letošní. Buď milejší na lidi. Takže mi tam někde v zadu v hlavě zní takovej tichej, otravnej hlásek. Pořád. A řiká "Hele, Zuzoš, víš jak si řikala, že budeš milejší na lidi? Tak teď je ten čas. Třeba ty lidi budou milý taky a budeš mít nový kámoše, DĚLEJ, buď milejší!" a já začnu bejt o kousek milejší. Nedávám na první dojem, snažim se těm lidem dát další šanci. Dalších třeba 5 piv. A pak si o nich teprve můžu doopravdy myslet, že jsou to DEBILOVÉ. Oni to teda v drtivý většině debilové jsou, ale občas se stane, že ne. Že jsou třeba debilové jen chvilku, než přestanou být nervózní, třeba. Třeba to tak fakt bude. Takže být milejší, to je velkej cíl na 2k18.
Mimochodem, ten hlásek výše zmíněnej, to byl kámoš skoro celej rok 2017, protože na ten rok jsem měla 3 splnitelný předsevzetí. Splnitelný, to je důležitý slovo. Přece si nenaseru na vlastní rohožku. Bylo to TETOVÁNÍ, LETĚT a klasický ZHUBNOUT. První hlásek zklapnul hned na začátku roku, když jsme si pořídily letenky do Říma. A pak i do Řecka. Jojo, Řecko a Řím v jednom půlroce. A pak ještě Mallorca. Takže tendle hlásek si moh v dubnu jít sednout do houpacího křesla, pod deku, zapálit si dýku a dát si selfpašáka.
Druhej hlásek si tak jako pobroukával, občas prozpěvoval něco o tetování. Od tý doby, co vim, že chci tetování to měl bejt (bude!!!) bílej tulipán na záda. A pak jsem začla koukat na Doktora. A pak další, jsem u Denči viděla jak vytetovala nápis BAD WOLF. A já zjistila, že ho taky musim mít. A navíc Helča měla svatbu. A mě přišlo, že na její obrovskou událost potřebuju mít taky svojí obrovskou událost. Takže tendle hlásek je na verandě někde, vedle toho prvního.
A poslední hlásek trochu utichl v červenci. Že jo, Helči svatba. Takže trochu snažení se, trocha cvičení a fakt to bylo vidět. Byla bych na sebe klidně i pyšná, kdyby mi to nebylo srdečně u prdele. Ale moje širší okolí očividně měří spokojenost člověka podle čísla na váze. Čím je váha nižší, tím je stupeň štěstí vyšší. Aha. Když myslíš. Hlavně teda moje matka se v tomdle ohledu předvedla. Milovala jsem ježdění do Ústí. Teď už tam jezdim jen na koncerty. Koncerty do činoheráku nebo Hraničáře. Na koncerty, kam chodí moje věková skupina (lidi ze základky, Svádova, střední, házený, z chemičky atd), tam nechodim. Aby tam na mě koukali s tim že "to je ta Kaňovic tlusťoška, která je největší životní chybou její mámy. To je ta, co bydlí v Praze a pokaždý, když přijede je tlustší a tlustší, podívej" tak to díky ne. A to bohužel nejsou jejich slova, teda jsou, ale převzali je od mojí maminky. Tak ne, tydle lidi já fakt potkat nechci. A ne, kvůli těmdle lidem nehodlám svůj volnej čas trávit ve sportovní podprsence a elasťákách. Sorry quys, but go fuck yourself, and take my mother with. Ciwe, zase mě to nasralo. Kurva, fakt maloměsto. Proč se všude nemůže ozvat Čau holky, rád vás vidim. Nic víc, žádný zase bude ostuda? I když na to má svatý právo. Ne, nic víc, prostě rád vás vidim. No nic, pryč z těhle věcí.
Takže třetí hlásek, ten se nejspíš na dlouhou dobu vzdal, je někde v temnym koutku, zobe lexaurin a pálí jednu cigaretu za druhou a řiká "sory Zuzoš, že jsem někdy mluvil, ty máš fakt na sobě jiný sračky než sádlo."
2018. Jedno splnitelný předsevzetí teda mam. Třeba přinese ovoce. Další dvě "splnitelný" předsevzetí mě teď nenapadaj. Ne takový, aby mě provázely celej rok, nebo do splnění. Ale to splnění musí i něco znamenat. Takovejch, jejichž splnění nic neznamenalo, těch tu za 18 let bylo. Jop, 18. Protože "dej si předsevzetí" do člověka cpou už od mala. Od tý doby, co si pamatuju, nás nutili někde dát si předsevzetí. A já na to seru až někdy poslední 3-4 roky. Zvysoka. Až na těch pár výjimek. Ano, přesně tak, dost si protiřečim. Ale na druhou stranu, už mi dlouho nikdo neřek, že jsem schyzofrení. Pokrok!
Pokrok. Toho se budu držet, to zní fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat